Článek
Zamilovat se do Židovky v Osvětimi bylo pro něj, důstojníka SS, čiré šílenství. A pro ni – opětovat city svému dozorci, který ji mohl kdykoli poslat na smrt – snad ještě větší. Přesto se i v pekle, kde lidé umírali po tisících, našlo místo pro něco, co připomínalo skutečnou lásku.
On – nacista – ji v táboře smrti chránil a pomohl jí přežít. Ona – přeživší holokaustu – mu to po letech splatila u soudu, kde svědčila v jeho prospěch. Vztah Franze Wunsche a Heleny Citrónové tak zůstává jedním z nejrozporuplnějších příběhů o lidskosti i jejím selhání. Je to příběh, který provokuje a nutí nás ptát se sebe samých – kde vlastně končí dobro a začíná zlo? A zda může vůbec vzniknout láska na půdě německých koncentráků?
Dva životy, jeden rozbitý svět
Rakušan Franz Wunsch se narodil v roce 1922 v malé obci u československých hranic, zatímco Helena Citrónová přišla na svět o dva roky dříve na území dnešního Slovenska. Život je plný paradoxů, a tak ironií osudu je během dětství a dospívání dělilo jen několik málo desítek kilometrů. Avšak během 30. let se ocitli na opačných stranách rozpadajícího se světa – Wunsch vstoupil ještě před dosažením plnoletosti do SS a s vypuknutím války odešel na východní frontu.
Brzy byl vážně zraněn a s nefunkčním kolenem už se nemohl vrátit zpět do boje. Nadřízení však pro něj rychle našli jiné „využití“ – byl přidělen do Osvětimi, kde se stal součástí mechanismu systematického vyhlazování všech, kdo jakkoli neodpovídali představám SS o ideálním občanovi ideální říše.
O životě Heleny Citrónové před válkou nevíme skoro nic, jedno je ale jisté – její osud se nezvratně změnil 20. března 1942, kdy byla spolu s tisíci dalších Židů deportována do Auschwitz-Birkenau. Pro většinu odsouzených to byl začátek konce, pro Helenu to byla první kapitola vztahu, jenž měl navždy poznamenat nejen ji, ale i jejího budoucího ochránce. V tu chvíli ještě ani jeden z nich netušil, jak bláznivě se jejich životy propletou.
Píseň, co změnila všechno
Ten den slavil Franz Wunsch své dvacáté narozeniny. Kolegové mu připravili bizarní „dárek“ – píseň Mé srdce touží po tvé lásce, kterou kdysi zpívala hvězda německého filmu Pola Negri. Bylo jasné, že skutečnou zpěvačku do tábora pozvat nemohli, a tak místo toho vybrali nově příchozí vězeňkyni – fraulein Citrónovou. Byla jednou z mála, kdo uměl zpívat německy. Pro Helenu celá ta situace byla extrémně ponižující – přišlo jí nedůstojné dělat představení pro vlastní katy.
Ostatní ženy jí však domluvily, aby šla zpívat – přesvědčily ji, že by jí to mohlo zachránit život. Celou píseň pak zpívala se slzami na tváři, které si ani netroufla setřít. Když dozněly poslední tóny, tak ji Wunsch překvapivě jemně požádal, aby zpívala dál. A ona poslechla. Byl to právě ten okamžik, kdy mezi nimi vzniklo něco, co nikdo z přítomných nedokázal pojmenovat. Možná soucit, možná fascinace, možná jen krátký záblesk lidskosti uprostřed nekonečné brutality.
„Kanada“: privilegium i past
Helena ihned zaujala dozorce svým vzhledem i vystupováním, a tak ji neposlali do běžné sekce, kde ženy pracovaly až do úmoru. Místo toho skončila v takzvané „Kanadě“ – části tábora, kde panovaly mírnější podmínky. Ženy z „Kanady“ dostávaly o něco málo lepší příděl jídla a byly ušetřeny těžkých prací. Místo toho třídily věci zavražděných nebo nově příchozích vězňů. Název to byl vskutku ironický – byla to jakási narážka na bohatství a štěstěnu, které si mnozí v té době spojovali s emigrací do Severní Ameriky. Ve skutečnosti šlo o místo, kde se hromadily kufry plné oblečení, peněz, šperků i osobních vzpomínek odsouzených lidí, z nichž většina nepřežila.
Když dorazil nový transport, tak se tu občas pracovalo ve dne i v noci na směny – vězni třídili zabavený majetek a připravovali jej k odeslání do Německa. Ano, ti, co tady pracovali, měli určitá privilegia – jak jsme již zmiňovali, lepší jídlo, méně fyzických trestů a možnost udržovat si alespoň zdání lidské důstojnosti (například místní ženy nebyly vyholené dohola a nadále nosily dlouhé vlasy). Jenže i tady byla cítit neustálá přítomnost smrti – „Kanada“ sousedila s krematorii, takže ženy denně viděly řady odsouzených a cítily pach spálených těl. Bylo to privilegium, které mělo k bezpečí velmi daleko. Spíš šlo o jinou formu čekání na konec.
Dopisy, které neměly existovat
Krátce po svých narozeninách přišel Wunsch do bloku, kde pracovala Helena, která ani netušila, že to byl právě on, kdo se zásadně podílel na tom, aby byla přeřazena právě sem. Rychle ji našel a nenápadně jí podal lístek. Vyděšená dívka psaní ihned zničila, stihla si ale přečíst jen pár slov – „zamiloval jsem se“. Pro ni to byla absurdní a děsivá situace. K Franzovi (stejně jako k jiným dozorcům a důstojníkům) necítila nic jiného než odpor a strach a nedokázala se na něj ani podívat. Wunsch se však nevzdával – posílal jí jídlo, bránil ji před ostatními dozorci a hlavně ji chránil před přesunem do jiných částí tábora, které by nejspíš znamenaly jistou smrt.
Stal se její ochranou, jejím štítem v systému, který nešetřil nikoho. Helena zas byla pro Franze jakýmsi únikem z reality a pokusem přesvědčit sám sebe, že není jen součástí vražedného stroje. Jejich vztah byl neustálou hrou na hraně – odhalení by znamenalo smrt pro oba. Přesto si k sobě postupně našli cestu, která byla stejně bláznivá jako nebezpečná.
Záchrana na poslední chvíli
Zlom nastal v okamžiku, kdy do Osvětimi dorazila Helenina sestra Rozinka se svými dětmi. Helena věděla, že nově příchozí čekala plynová komora. Byla natolik zdrcená, že se rozhodla k zoufalému kroku a požádala Franze o pomoc – i když předtím si zařekla, že ho nikdy o nic prosit nebude. Ten ale neváhal ani chvíli a okamžitě začal jednat. Díky svému postavení dokázal Rozinku na poslední chvíli vyškrtnout ze seznamu odsouzených a přesunout na seznam pracujících.
Děti však zachránit nedokázal. „Děti tady žít nemohou,“ řekl stručně. A to byl nejspíš ten okamžik, kdy se v Heleně něco zlomilo. Poprvé v něm neviděla jen nepřítele, hrozbu ani zrůdu, ale člověka, který riskoval život, aby zachránil její rodinu. Jejich vztah tím dostal nový nádech, který už nešlo popřít ani potlačit. Láska – nebo něco, co se jí alespoň podobalo – se stala skutečností.
Láska pod dohledem smrti
Další tři roky žili v neustálém napětí: krátké pohledy, pár prohozených slov, tajné vzkazy a rychlá setkání – to byl jejich svět. Franz Wunsch kvůli ní opakovaně riskoval, několikrát byl dokonce potrestán a strávil týdny v izolaci. Helena mezitím přežívala v „Kanadě“ a čekala, zda se ještě někdy uvidí. Oba ale zřejmě tušili, že jejich vztah mimo ostnatý drát táborových zdí nemá budoucnost. V lednu 1945 nastal konec – přišla evakuace a pochod smrti. Wunsch už ji nemohl chránit ani jí pomáhat, jediné, co zvládl, bylo sehnat jí kvalitní boty a předat adresu své matky ve Vídni.
Helena se sestrou přežily, do Vídně se ale nikdy nedostaly. I přes řadu problémů se jim nakonec podařilo vrátit se zpět do Československa.
Setkání po letech
Franz Wunsch se po válce stal obchodníkem, zatímco Helena se se svou rodinou přestěhovala do Izraele. Setkali se už jen jednou – v roce 1972, kdy Wunsch spolu se svým bývalým kolegou Ottem Grafem stanul před soudem a čelil obvinění z masového vyhlazování Židů. Svědci obžaloby vypovídali, že byl mimořádně krutý k vězňům bez ohledu na jejich pohlaví a opakovaně se účastnil selekcí nově příchozích, když rozhodoval, kdo půjde do baráku a kdo „do sprch“. Podle obžaloby se také nejméně jednou přímo podílel na vypouštění smrtícího plynu Cyklon B do plynových komor.
Jenže pak přišla na řadu obhajoba a ke slovu se dostala Helena a její sestra. Bylo to poprvé, kdy veřejně popsala, jak je Franz zachránil. Vyprávěla, jak se o ni staral, prohlásila, že ke všem v „Kanadě“ se vždy choval velice slušně. Mluvila také o tom, jak jí před evakuací sehnal boty.
Wunsch potvrdil, že to byla právě Helena, kdo změnil jeho pohled na svět a udělal z něj lepšího člověka. Soud uznal, že důkazů je dost, ale kvůli promlčení nebyl nikdo potrestán. Je ale možné, že i Helenino svědectví sehrálo roli v tom, že Franz unikl přísnějšímu trestu. Po procesu se jejich cesty opět rozešly. Už se nikdy neviděli – alespoň oficiálně. A pokud ano, zůstalo to jejich tajemstvím.
Příběh, který dodnes budí emoce
Helena později žila v Izraeli a ještě desítky let poté říkala, že nikdy na nic z toho nezapomene. Věděla, že její příběh je jiný, že na sobě nese stigma vztahu s esesákem. Nikdy však nezpochybnila fakt, že jí zachránil život a nejspíš by bez Franze vůbec nepřežila. Nevybrala si to – prostě se to stalo. Vztah, který by jinde nemohl existovat, vznikl na místě, které sama označila za „jinou dimenzi“. Helena zemřela v roce 2005, Wunsch ji po několika letech následoval. Jejich příběh dokazuje, že realita je často mnohokrát působivější, tvrdší, ale i silnější než jakýkoli román či film. Jejich vztah totiž není o romantice. Je o přežití, vině, kompromisu a o tom, jak tenká může být hranice mezi katem a člověkem.
Seznam použitých zdrojů:
