Článek
V sovětských koncentračních a pracovních táborech intimní vztahy většinou nebyly o lásce, touze nebo vzájemné přitažlivosti, často se jednalo o způsob, jak přežít v naprosto nelidských podmínkách. V gulazích tradičně chybělo jídlo a teplé oblečení,o těžkou práci a bití však nebyla nouze.
A tak se ženské tělo stávalo jakýmsi prostředkem směny. Tento zvrhlý a nelidský směnný obchod neměl nic společného s „klasickou prostitucí“. Byly to utajované jednorázové i dlouhodobé svazky, které někdy přerůstaly i v opravdové vztahy (i když opět se jednalo spíše o oboustranně výhodnou dohodu nebo o takzvané „táborová manželství“).
Uzavřený svět gulagů a sex jako nedostatkové zboží
Moderní člověk si jen stěží dokáže představit, jak monstrózní systém byl vlastně sovětský Gulag. Jednalo se o obrovskou soustavu táborů po celé zemi (od Solovků na západě až po nejvzdálenější regiony na Sibiři). V jednotlivých historických obdobích se jejich celková populace odhadovala různě – na počátku 50. let podle některých historiků počet „obyvatel“ gulagů dosahoval až 1,7–2,4 milionu lidí. To samo o sobě vytvářelo poptávku po sexuálních službách v rámci táborové sociální ekonomiky.
Ženy zde totiž tvořily výraznou menšinu: jejich podíl se pohyboval jen v řádu několika procent (na přelomu 30. a 40. let se uvádí zhruba 6–8 % z celkového počtu vězňů). Tyto údaje jsou velice důležité – nedostatek žen totiž vytvářel konkurenční prostředí, v němž se sexuální vztahy velmi rychle přesunuly do ekonomické roviny.
Za co se „platilo“ sexem
Oficiální dochované dokumenty pochopitelně neuvádějí konkrétní částky, ceny či odměny za sexuální služby, spíše se obecně popisuje typy „benefitu“ poskytovaných za intimní radovánky. Pokud tedy poskládáme puzzle z oficiálních zdrojů a osobních vzpomínek, dokážeme si udělat jasný obraz tohoto brutálního směnného obchodu. Intimita dávala přístup k lepšímu přídělu jídla – podle vzpomínek Marie Komarovové několik minut ve skladišti s dozorcem mohlo zaručit pár kousků chleba navíc. Pokud měl dozorce noční službu, mohl ženě slíbit večerní zbytky z kuchyně (trochu cukru, kaše nebo chleba). Poměr s důstojníkem ve vyšší hodnosti byl samozřejmě výhodnější – žena pak mohla dostat teplejší oblečení (někdy dokonce i ovčí kožich) či boty. Pokud dotyčný pracoval v kanceláři nebo s dokumentací, mohl své „milé“ zařídit lehčí práci – v kuchyni, prádelně, šicí dílně nebo dokonce v kanceláři (příjemná změna oproti práci v lese či na poli).
Avšak za nejlukrativnější odměnu za intimní chvilky se považoval alkohol či cigarety – mezi vězni a vězenkyněmi to byl i nejcennější směnný produkt.
Občas ale musela žena kývnout na kratochvíle či vztah s dozorcem nebo důstojníkem výměnou za nemateriální odměnu – konkrétně za ochranu před ostatními vězni, vězeňkyněmi či jinými dozorci.
V pamětech se objevují příběhy žen, které byly „přiřazeny“ k vlivným vězňům nebo přímo ke strážím – ty pak popisují, že dostaly práci v kuchyni nebo „porci kaše navíc“. Naopak ty, které odmítly zvrhlé návrhy nějakých dobrodinců, často končily na dřevorubeckých pracích či dokonce v dolech a umíraly mnohem rychleji.
Smíšené tábory: Jak si kriminálníci a bachaři rozdělovali místní ženy
Historici uvádějí, že v takzvaných „smíšených táborech“ (kde vedle sebe stály ženské a mužské bloky) se vytvořila nepsaná pravidla: vlivní kriminálníci (rusky воры в законе – „zloděj/vor v zákoně“ – nejvyšší kasta v hierarchii podsvětí) si udržovali (a vydržovali) své „stálé ženy“ (a mohli jich mít několik), zatímco obyčejní kriminálníci a zlodějíčci si mohli jen občas dopřát několik minut (maximálně několik desítek minut) s nějakou ženou.
Ženy, které „patřily“ místním kápům, si nesměli přisvojit ani dozorci, ani důstojníci. Stejně tak důstojníci si přísně hlídali, aby si nikdo z vězňů nenárokoval „jejich“ ženy.
Násilí, ponížení, sociální stigma a volba „nejmenšího zla“
Je třeba zdůraznit, že většina těchto „dohod“ nebyla svobodnou volbou, jak ji vnímáme dnes. Pro ženy to byly zkrátka vynucené a ponižující kompromisy. Vězeňkyně si raději „vybraly“ jednoho muže, než aby čelily opakovaným znásilněním, výhrůžkám kriminálních skupin nebo aby se vyhnuly vysilující práci v zimě, sněhu či dešti. Zároveň to s sebou neslo závist či opovržení ze strany jiných žen, závislost na svém „patronovi“ a určité stigma. Dnes se nám to může zdát naprosto nemyslitelné, avšak ostatní vězni měli mnohem větší pochopení pro ženy, které měly poměr s jiným trestancem, než pro ty, jež si začaly s dozorci. Tyto vězeňkyně byly pak označovány za krysy, práskačky a bonzačky, ostatní je obviňovali ze spolupráce s představiteli sovětského režimu a z donášení.
Musíme však podotknout, že podobné situace vznikaly nejen v ženských nebo smíšených táborech. I v gulazích, kde si odpykávali trest výhradně muži, rovněž existovaly jisté formy sexuální agrese a nátlaku, i když samozřejmě v trochu jiné podobě. Vězňům, kteří se stali obětí sexuálního násilí, se pak říkalo „ponížeňky“ nebo „pasivky“. Toto stigma si pak nesli během celého odpykávání trestu v gulagu – neměli šanci si vybudovat nějaké postavení a už nikdy nebyli označeni za muže.
Ochrana a ponížení zároveň – byly to dvě strany jedné mince, pokud mluvíme o sexu jako o měně v sovětských gulazích. A platilo to jak pro ženy, tak pro muže.
Statistika: úmrtnost, amnestie a změny v počtu žen
Podle oficiálních údajů a souhrnných studií byly v gulazích v letech 1930–1953 vězněny miliony lidí. Je těžké vězně roztřídit podle věku, národnosti a sociálního statusu, stejně jako je téměř nemožné uvést přesnou úmrtnost – tyto údaje se totiž během fungování gulagu výrazně lišily. Největší úmrtnost se vykazovala (pochopitelně) během druhé světové války, kdy vězni často umírali hlady, jelikož většina potravin mířila na frontu a příděl jídla v táborech se razantně zmenšil (a ani předtím nebyl nijak velký).
Po Stalinově smrti v březnu 1953 Sovětským svazem otřásla vlna amnestií – jen v rámci březnového dekretu bylo propuštěno přes milion lidí, nejvíce pak těhotné ženy a ženy s dětmi. Jistá „destalinizace“ pokračovala i v následujících letech (1953–1958), kdy byly z gulagů propuštěny a rehabilitovány další miliony lidí, což nejen snížilo počet vězňů, ale rovněž změnilo poměry uvnitř jednotlivých táborů. A opět, procentuálně bylo propuštěno víc žen než mužů. Ve výsledku se stále zmenšující počet žen vedl k větší poptávce po intimních službách a dalšímu rozvoji „směnného systému“ v sexuální ekonomice gulagů.
Žádné odsouzení, ale snaha o pochopení
Mít sex výměnou za kousek chleba – pro moderního člověka to zní jako naprostá šílenost. Pokud ale budeme více zkoumat poměry v sovětských gulazích, pochopíme, že toto rozhodnutí má k „svobodné volbě“ opravdu daleko. Ukazuje nám to totiž, jak represivní systém dokáže zlomit lidskou důstojnost a proměnit intimitu v obchod. Takže i když se nám to může jevit jako ostudné, nemorální a nelidské, je potřeba o tomto jevu mluvit – protože vypovídá o ceně, kterou lidé museli zaplatit, aby přežili.
Seznam použitých zdrojů:
