Článek
Jedním z nejrozšířenějších mýtů o lidech s postižením bývá přesvědčení, že jsou asexuální. Jako by se jich touha netýkala, jako by sexualita byla výsadou jen pro ty „zdravé“. Z četných výzkumů a studií však vyplývá pravý opak: většina handicapovaných má sexuální potřeby, fantazie i touhu prožívat intimní chvilky stejně jako kdokoliv jiný.
A platí to jak pro muže, tak i pro ženy. Avšak jen málokdo z nich žije plnohodnotný sexuální život, jsou totiž často omezováni jak fyzicky, tak i psychicky. Obrovskou roli tu pak hrají i stereotypy, předsudky a nedostatek sexuální výchovy, která by zohledňovala jejich konkrétní potřeby. I proto v řadě evropských zemí roste poptávka po sexuální asistenci, která má pomoci tam, kde běžné služby selhávají.
Co je sexuální asistence a jak funguje
Sexuální asistenti i náhradní partneři (sex surrogates) jsou vyškolení odborníci poskytující intimní služby lidem, kteří je potřebují. Nejvíce jsou rozšířené v Německu a Švýcarsku, v některých jiných evropských zemích jsou ale všechny sexuální služby (včetně těch pro postižené) postaveny mimo zákon, což vytváří propastné rozdíly v dostupnosti těchto služeb. V zemích, kde jsou povoleny, se pak jedná o vyškolené asistenty, kteří procházejí odborným výcvikem a mají hlubší znalosti o sexualitě lidí s postižením i o psychologických aspektech intimity.
Může se sexuálním asistentem stát kdokoli? Podle Lothara Sandforta, psychologa a vedoucího Institutu pro sebeurčení osob se zdravotním postižením v Německu, je odpověď jednoznačně ne. Tato instituce sice nabízí kurzy pro sexuální poradce i specializovaný výcvik pro náhradní partnery, uchazeče si ale pečlivě vybírá. Sandfort v rozhovoru pro swissinfo.ch zdůraznil, že kurz není určen lidem s takzvaným „spasitelským komplexem“, kteří mají pocit, že osoby s postižením je třeba zachraňovat.
Švýcarsko a Německo: největší pokrok v oblasti sexuálních služeb pro handicapované osoby
Ačkoliv v Německu a Švýcarsku jsou tyto služby zcela legální, v praxi se práce sexuálních asistentů v těchto zemích výrazně liší. A to nejen z hlediska právního rámce, ale i co do přípravy a certifikace. Ve Švýcarsku je sexuální asistence zákonně uznávaná a považovaná za legální formu prostituce. Organizace jako Sexcare nabízejí specializované kurzy, v rámci kterých zájemci absolvují praktické semináře i lekce teorie. V rámci praxí se učí technickým aspektům asistence – například bezpečně přesunout klienty z vozíku na lůžku, pracovat s tělem klientů s různými typy postižení nebo například s klienty s poraněním míchy.
Teoretické lekce jsou věnovány psychologii i etice celé profese. Po dokončení těchto kurzů získávají absolventi osvědčení, které dokládá jejich profesionalitu, zároveň to klientům dává jistotu, že asistence je prováděna kvalifikovaně. U našich východních sousedů je však situace o něco komplikovanější – tyto služby jsou sice legální, neexistuje však žádné jednotné státem řízené centrum pro registraci a evedenci sexuálních asistentů. Právní rámec je více neurčitý a asistence často spadá pod širší pojem sexuální práce. Tamní instituce, jako je Institut pro sebeurčení osob se zdravotním postižením, organizují výcvikové kurzy primárně pro náhradní partnery (sex surrogates) s důrazem na psychologii, osobní hranice a empatii. Ve výsledku ve Švýcarsku je sexuální asistence legalizovanou součástí péče o lidi s postižením, v Německu je více spjata s neziskovými organizacemi a odbornou komunitou, která se snaží prosadit nastavení určitých standardů navzdory komplikovaným legislativním podmínkám.
Sexuální asistence nerovná se sex
Sexuální asistenti obvykle poskytují bezprostředně sexuální služby lidem s postižením a jejich práce může (avšak nemusí) zahrnovat pohlavní styk. Náhradní partneři (sex surrogates) naproti tomu častěji fungují v rámci terapeutického procesu a spolupracují se sexuology či psychoterapeuty.
Jejich cílem nejsou jednorázové návštěvy, nýbrž systematická práce s konkrétními problémy nebo traumaty, přičemž fyzická intimita je součástí terapie a nejedná se samostatné služby. Často je jedním z cílů náhradních partnerů pomoci klientovi navázat partnerský vztah a naučit ho v tomto vztahu fungovat (po psychické i intimní stránce).
Není ale výjimkou, že i sexuální asistenti mívají vysokoškolský titul v oboru medicíny či psychologie a spolupracují se sexuálními terapeuty či sexuology. Patří mezi ně například Joslyn Nerdahlová, klinická sexuoložka a koučka intimity. Zastává názor, že během sexuální terapie samozřejmě může dojít i na pohlavní styk, není to však pravidlem ani hlavním cílem. Nerdahlová popisuje, že ještě před osobní schůzkou s klientem vždy probere jeho sexualitu, touhy i potřeby. Společně pak zkoumají různé způsoby, jak vnímat doteky a prožívat intimitu.
Tento proces popisuje jako „mapování těla“, při němž postupně procházejí jednotlivé části těla a zkoušejí různé typy doteků, aby zjistili, co je pro klienta je příjemné a co mu naopak nesedí. Podle jejích slov se lidé s handicapem často potýkají s izolací a depresemi právě kvůli absenci erotického či intimního kontaktu. Už samotný vědomý a respektující dotek může mít velký pozitivní vliv na jejich psychiku.
Zkušenost, která mění život
Sílu intimního dotyku zná i Cheryl Cohen Greenová, certifikovaná klinická sexuoložka a náhradní partnerka. Její příběh znají i ti, kdo se o problematiku sexuální asistence nezajímají. Cheryl Greenová totiž bývala náhradní partnerkou amerického básníka Marka O’Briena – a jejich vztah byl ztvárněn ve filmu Sezení (The Sessions), který na festivalu Sundance Film Festival v roce 2012 získal cenu diváků. Mark O’Brien ochrnul ve svých šesti letech poté, co prodělal dětskou obrnu. Když už mu bylo přes třicet, rozhodl se využít služeb sexuální asistentky, aby přišel o panictví. Greenová pak v rozhovoru pro CNN vzpomínala na okamžik, kdy ho poprvé políbila na hruď a on se rozplakal.
Přiznal se jí, jak moc pro něj znamená, že se někdo dotýká právě této části jeho těla, protože se za ni celý život styděl a nevěřil, že by někdo někdy něco takového udělal. A právě tato přiznání dokazují, že často nejde jen o fyzický akt, ale o hluboké přijetí a uznání tělesnosti.
Rovná potřeba a právo na sexualitu
Ve svém vystoupení na TED konferenci Greenová popsala své první setkání s O’Brienem. Ten tehdy svou situaci přirovnal k pocitu člověka, který stojí venku před restaurací a pozoruje oslavu, na kterou nikdy nedostane pozvánku. Přiznal se, že se cítí být vyřazený ze světa sexuality, jako by pro něj nebylo místo u stolu. Greenová mu tehdy řekla jen: „Ty si ale to místo u stolu zasloužíš.“ Mnoho lidí s postižením se cítí podobně a touží po tom, aby mohli prožívat intimní chvilky i sexuální rozkoš stejně jako ostatní.
Někteří mají partnera, jiní ne. V hledání druhé polovičky jim často víc brání psychické bloky než bezprostředně jejich fyzický handicap. Sexuální asistence jim nabízí cestu sebepoznání, během níž se učí vnímat vlastní tělo, formulovat své potřeby, ale také umět poslouchat i potěšit toho druhého. Postupně tak získávají nejen větší jistotu v oblasti sexuality a vztahů, ale dochází k celkovému zlepšení po psychické stránce. Sexualita totiž není luxusem ani výsadou, ale přirozenou součástí lidského života.
Seznam použitých zdrojů:
