Článek
V letech 1937–1938 se vlna státního teroru přehnala Sovětským svazem takovou silou, že nezůstala snad jediná rodina, které by se to tak či onak nedotklo. A nešlo jen o ty „svobodné“ občany, co se snažili i nadále žít své životy, i přestože jejich sousedé a příbuzní den co den mizeli po nočních zatýkáních. Dotklo se to rovněž těch, co si již odpykávali trest v pracovních táborech NKVD.
Často se zapomíná, že gulagy nebyly konečným bodem represí – i zde se pravidelně konaly takzvané „čistky“, kdy se sovětské vedení snažilo definitivně vyhladit nepřátele lidu. Nešlo však o jednotlivé případy, ale o pravidelné a systematické akce řízené z Moskvy. Právě z této doby pocházejí děsivé příběhy o „garaninských popravách“ na Kolymě nebo „kašketinských popravách“ v Uchťpečlagu. Dlouhá desetiletí se o těchto událostech vědělo jen útržkovitě, protože sovětské archivy zůstávaly uzavřené. Teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů v 90. letech získali historici možnost poskládat si skutečný obraz toho, co se tehdy v gulazích odehrávalo.
Nikolaj Ježov: Děsivý stalinův stín
Když se dnes mluví o Velkém teroru, často se připomíná nechvalně proslulý rozkaz NKVD č. 00447. Ten spustil masové represe proti „protisovětským elementům“ a zároveň zavedl systém kvót na zatýkání a popravy. Dokument vznikl za Nikolaje Ježova, který v té době vedl NKVD, podle něhož se celé období represí označuje jako „ježovština“ (ежовщина – období masových čistek v letech 1937–1938).
Josif Stalin, Nikolaj Ježov a Vjačeslav Molotov
Nikolaj Ježov od začátku 30. let patřil mezi nejbližší a nejloajálnější Stalinovy spolupracovníky. Když ho Josif Vissarionovič v roce 1936 jmenoval šéfem NKVD, dostal prakticky neomezenou moc nad represivním aparátem Sovětského svazu. Ježov pak organizoval masové zatýkání, výslechy i popravy a ochotně plnil požadavky Kremlu na hledání dalších „nepřátel lidu“. Stalin zároveň pečlivě dohlížel na průběh čistek a pravidelně schvaloval rozsudky smrti i navyšování represivních kvót. A i když se tomuto období říká „ježovština“, většina historiků zdůrazňuje, že skutečným dirigentem teroru byl právě Stalin. Ironií osudu se však Ježov nakonec stal obětí systému, který s takovou píli a oddanosti budoval – v roce 1939 byl zatčen a o rok později popraven.
Lubjanka, sídlo NKVD, později KGB
Teror měl své kvóty. A Gulag nebyl výjimkou
V onom rozkazu č. 00447 byly rovněž stanoveny limity pro jednotlivé republiky a oblasti Sovětského svazu. Bylo tu ale zavedeno i další pravidlo, o kterém moc lidí nevědělo – že speciální kvóty byly zavedeny i pro vězně v gulazích. Jinými slovy: režim rozhodl, že i lidé, kteří už beztak byli odsouzení (ať už právem či neprávem), musí být znovu prověřeni a ideálně vyhlazeni.
Na rozdíl od běžných čistek, v pracovních táborech neexistoval takzvaný trest „druhé kategorie“ – pobyt ve vězení či v gulagu. Vězni již nemohli být odsouzení k dalšímu pobytu za mřížemi. Zůstal tedy jen trest „první kategorie“ – poprava. Kvóta na rok 1937 čítala přesně 10 tisíc vězňů. V první řadě se mělo zaměřit na politické vězně, popravováni však byli i trestanci označení za „odmítače práce“, „narušitele táborového režimu“ nebo recidivisté. V praxi to pak znamenalo, že o život mohl přijít téměř kdokoli, kdo se dostal do hledáčku táborové správy. Atmosféra strachu a naprosté svévole se tak ještě více prohloubila.
Solovky a „věznice zvláštního určení“
Po spuštění takzvaných „masových operací“ NKVD v srpnu 1937 vydal Ježov další důležitý dokument – cirkulář č. 59190 „O dokončení operace represe nejaktivnějších kontrarevolučních elementů z řad osob držených ve věznicích GUGB“. Šlo o instrukci zaměřenou na takzvané TONY, tedy „věznice zvláštního určení“ (ТОН – Tюрьма Oсобого Hазначения). Dříve nesly název „politizolátory“ a byli sem posílani nejnebezpečnější odpůrci sovětské moci. Byli mezi nimi trockisté, monarchisté, eserové, bývalí bělogvardějci i další skuteční či domnělí nepřátelé režimu. Pro sovětskou moc představovali zvláštní hrozbu, protože mnozí z nich byli vzdělaní a často se angažovali v politice. Nebyla to žádná bezejmenná individua, často se jednalo o známé osobnosti, které se dříve aktivně účastnily politického dění v zemi.
Ježovův rozkaz počítal s tím, že během dvou měsíců bude popraveno 1440 vězňů z devíti těchto zařízení. Z toho rovnou 1200 mělo zemřít v jediném místě – v Solovecké věznici zvláštního určení. Solovky přitom už tehdy měly téměř mytickou pověst. Bývalý pravoslavný klášter na ostrovech v Bílém moři se proměnil v jeden z prvních symbolů sovětského táborového systému. Vězni tam umírali zimou, hladem, nemocemi i během vyčerpávajících prací v nelidských podmínkách. Jenže rok 1937 znamenal další zlom: místo pomalého umírání přišly hromadné popravy. V archivech se dochovaly seznamy lidí zastřelených během „naplnění kvót“ – většinou se jednalo o intelektuály, kněze, vědce nebo bývalé revolucionáře, kteří kdysi sami pomáhali budovat sovětský stát.
Popravy? Rychle a ve velkém
Historici stále přesně nevědí do všech detailů, jak konkrétně tyto operace v gulazích probíhaly. Dochované dokumenty ale ukazují, že tempo bylo obrovské. Podobně jako při ostatních „masových operacích“ NKVD se místní orgány snažily předepsané limity splnit co nejrychleji – a velmi často (a zřejmě rády) je také překračovaly. Podle souhrnné zprávy GUGB NKVD z 1. ledna 1938 bylo jen mezi srpnem a prosincem 1937 v gulazích a věznicích popraveno 14 600 vězňů. To znamená, že původní kvóta 10 tisíc byla během několika měsíců výrazně překročena. A pak už v říjnu 1937 začaly z regionů přicházet žádosti o navýšení limitů. Moskva prakticky nikdy neodmítala.
Mechanismus teroru se mezitím rozjel naplno. Velitelé jednotlivých oddělení NKVD často sami iniciovali další zatýkání a popravy, protože se báli, že budou obviněni z nedostatečné bdělosti. Vznikala absurdní situace, kdy se represivní aparát začal živit sám sebou. Každý chtěl dokázat svou loajalitu, a tak počty popravených rostly. Stejně jako realizace rozkazu č. 00447 byla i tato táborová operace prodloužena do dalšího roku. Skončila až v listopadu 1938 společně s oficiálním koncem Velkého teroru. Ani tehdy však násilí v sovětském systému nezmizelo – pouze změnilo podobu a intenzitu.
Gulagy – okamžitá poprava i pomalé umírání
Dodnes není znám přesný počet popravených vězňů. Mnoho dokumentů bylo zničeno, jiné zůstávají nedostupné nebo neúplné. Historici tak mohou pracovat jen s fragmenty archivních materiálů. Přesto dostupná čísla působí děsivě. Například v Solovecké věznici zvláštního určení nebylo popraveno plánovaných 1200 lidí, ale nejméně 1825 vězňů. Z toho 1448 zemřelo z politických důvodů. Na Kolymě v táboře Sevvostlag počet zastřelených překročil osm tisíc osob. V Uchťpečlagu šlo asi o 2500 vězňů, v Belbaltlagu o více než tisíc. A to jsou jen případy, kde existují alespoň částečně dochované statistiky.
Podle současných odhadů bylo během Velkého teroru (neboli ježovštiny) na základě rozhodnutí mimosoudních orgánů v sovětských věznicích a lágrech popraveno kolem 30 tisíc lidí. Přibližně dvě třetiny z nich byly po několika desetiletích rehabilitovány. Jinými slovy: sovětský stát nakonec oficiálně přiznal, že tito lidé byli odsouzeni a popraveni neprávem. Tragédie navíc nekončila popravčí zdí. Vedle zastřelených zemřelo v letech 1937–1938 dalších asi 140 tisíc vězňů kvůli katastrofálním podmínkám, hladu, zimě a nemocem. Tento ponurý rekord překonala až válečná léta. Gulag tak nebyl jen systémem nucené práce. Byl také obrovským prostorem pomalého i rychlého umírání, kde lidský život měl cenu statistické položky v tabulce NKVD.
Seznam použitých zdrojů:
