Článek
Lavrentij Pavlovič Berija byl jedním ze sovětských státníků, jehož jméno se vyslovovalo šeptem. Nebo raději nevyslovovalo vůbec – všichni totiž moc dobře věděli, co je zač. Pro Sovětský svaz ve 30. a 40. letech byl zosobněním strachu – především kvůli své funkci šéfa tajné policie a druhého muže Sovětského svazu. Toto postavení mu dávalo téměř neomezenou moc. Moskvou však panoval strach i trochu jiného rázu. Všichni totiž moc dobře věděli, že šéf tajné policie má velice speciální choutky a nikdy nemá dost.
Jeho nablýskaný černý automobil projížděl ulicemi hlavního města jako stín. Stačilo, aby z auta ukázal prstem na libovolnou ženu, a její osud byl zpečetěn. Ať už byla vdaná, nebo svobodná, dospělá, nebo neplnoletá – tak jako tak ještě ten večer skončila v jeho posteli. Byl to predátor, který zároveň měl moc nad osudy jiných — hodně děsivá kombinace. A také to byl člověk, který byl schopen čehokoli. Život Lavrentije Beriji je názornou ukázkou toho, jak daleko může člověk zajít, když si myslí, že je nedotknutelný.
Cesta k moci ve Stalinově stínu
Lavrentij Berija se narodil v roce 1899 v Gruzii. Vystudoval techniku, ale už od mládí se viděl jako veliký státník, a tak záhy vstoupil do bolševické strany. Do služeb tajné policie se přihlásil v době, kdy Josif Stalin upevňoval své postavení ve vedení státu. Pro Lavrentije Beriji to byla skvělá příležitost ukázat své schopnosti. Nebo spíše svou krutost, bezohlednost a absenci jakýchkoli morálních zásad.
Své nepřátele uměl zlikvidovat rychle a efektivně, díky čemuž si rychle získal Stalinovu důvěru i dobré postavení „u dvora“. Netrvalo dlouho a z Beriji byl šéf NKVD (zkratka pro ruský výraz Народный комиссариат внутренних дел – Lidový komisariát vnitřních věcí, jednalo se o centrální státní orgán Sovětského svazu v letech 1934–1946, který se zabýval vnitřní bezpečností, policií, tajnou službou a dalšími úkoly). Byl (a stále je) považován za jednoho z hlavních organizátorů masových represí a zatýkání ve 30. letech.
Jeho životní dráha však nebyla jen o NKVD, zatýkání, deportacích a popravách. Lavrentij Berija měl i další vášeň, jež se do jisté míry stala jeho poznávacím znamením – a to posedlost ženami. Nešlo však jen o obdiv nebo flirt – ženy se stávaly jeho milenkami i proti své vůli.
Občas si cestu do práce trochu prodloužil tím, že se vydal na „lov“ – nařídil řidiči, aby udělal pár koleček v centru města a z auta si vyhlížel další oběť. Nebyl to jednorázový rozmar, ale pravidelný rituál. Proč to dělal? Bavilo ho to a také věděl, že mu nikdo nebude odporovat. Josif Vissarionovič mu totiž toleroval věci, za které by někdo jiný už dávno kácel les někde na Sibiři.
Černé auto jako symbol hrůzy a násilí
Moskvou dodnes kolují historky o černém autě, které kroužilo centrem města. Tehdy to však nebyl žádný „strašák“ pro děti, ale krutá realita: Berijovo auto zastavilo a vystoupili z něj dva důstojníci. Vybranou ženu nejdřív slušně poprosili, zda by je mohla následovat. A většina žen souhlasila – ať už tušily, že je vezou za Lavrentijem Pavlovičem, nebo ne. Mužům v uniformě se zkratka neodporovalo. Pokud ale dotyčná přece jen odmítla, tak ji do auta zatáhli násilím. Žena zmizela a mohla se objevit po několika hodinách, po celé noci, nebo i po několika dnech – záleželo na rozpoložení šéfa tajné policie. Téměř všechny pak o celém incidentu mlčely – věděly totiž, že obvinění vůči Beriji by znamenalo jednosměrnou jízdenku na Sibiř. A nejen pro samotné znásilněné ženy, ale i pro celé jejich rodiny. Byly tu však i ty, které se Berijovi zalíbily natolik, že se z nich stávaly jeho stálé milenky (většinou se jednalo o herečky nebo baletky). Těm pak zařídil byt v centru města, pravidelné dodávky potravin i západního zboží. Navštěvoval je několikrát týdně – to ale nic neměnilo na tom, že i nadále si vyhlížel další a další ženy v ulicích města.
Černá Volha jako symbol moci i strachu
A tak se v Moskvě zrodila takzvaná městská legenda, která se postupně stala nedílnou součástí městského folklóru – „příběh o černé Volze“. V poválečné Moskvě se tradovalo, že kdo ji uvidí zastavit, ten už se domů jen tak nevrátí. A zatímco část obyvatel byla přesvědčená, že se jedná jen o obyčejný strašák, pamětníci tušili, že tato legenda vznikla na základě skutečných příběhů o někdejším druhém muži Sovětského svazu. Jiní jsou zas přesvědčení, že legenda se zrodila ve 30. letech během Stalinova teroru, kdy z Lubljanky každou noc vyjížděla černá auta s cílem zatknout další nepřátele lidu. Tehdy to sice nebyly Volhy, ale tzv. „Antonovy“, postupně však v lidském vědomí nahradily právě Volhy. Tak či tak je tato městská legenda postavená na reálných obětech a reálném strachu.
Nedotknutelný muž
A proč byl Berija natolik nebezpečný? Hlavně kvůli jeho naprosté nedotknutelnosti. Stalin s jeho počínáním byl naprosto spokojený a nějaké aférky ho absolutně nezajímaly. Berija se dostal tak vysoko, že mu zkrátka nikdo nemohl odporovat – ani manželky nejvyšších stranických funkcionářů. Když se mu nějaká zalíbila, tak si ji prostě vzal. Na noc, na dvě, nebo pravidelně.
Vila Lavrentije Berijii v Moskvě (ulice Malá Nikitská)
Jeho spolustraníci o tom často věděli, ale mlčeli. Často je o tom prosily i samotné manželky – postavit se Berijovi by znamenalo nejen konec kariéry, ale i zničené životy. Pro ně i jejich děti. Byli ale i ti, pro které čest znamenala víc než strach, a ponížení (byť od druhého muže SSSR) si nenechali líbit. Jedním z nejznámějších případů byl příběh letce a válečného hrdiny Širova. Ten se rozhodl zastat se své ženy, na kterou měl Berija zálusk. A jak to dopadlo? Jeho žena přece jen skončila v Berijově ložnici a on sám v gulagu na základě falešného obvinění z protisovětské činnosti. Ta, jejíž čest chtěl bránit, se ho nedočkala. Když už o ni Berija nestál, tak se provdala za jiného. Širov po propuštění z gulagu propadl alkoholu a za pár let se doslova upil k smrti.
Politické postavení Beriji celá ta historka nijak neovlivnila. I ti, co o celé kauze věděli, mlčeli. Všichni totiž věděli, že stačí jeden jeho pohled, jedno slovo – a celý aparát tajné policie, soudy i armáda se skloní a udělají, co chce. A také věděli, že jeho moc se netýká pouze politiky, ale i jeho osobních rozmarů. Mohl si zkrátka dovolit to, co by v jiné zemi znamenalo ztrátu funkce, vězení či dokonce popravu.
Ne že by o tom Josif Vissarionovič a ostatní nejvyšší spolustraníci vůbec nevěděli. Pokud se to ale netýkalo přímo jeho rodin, tak to neřešili. Avšak když se Stalin dozvěděl, že jeho dcera, která byla zrovna v pubertě, je sama na návštěvě doma u „strýčka Lavríka“, ihned ji zavolal a nařídil, aby se neprodleně vrátila domu. Stejně reagoval i Alexandr Poskrebyšev (dlouholetý tajemník Stalina). Když Berija začal chválit jeho nejstarší dceru, Galinu, dívku ihned vzal stranou a nařídil jí, aby s Lavrentijem Pavlovičem nikdy nikam nejezdila. Na silvestrovském večírku se pak Berija začal dvořit snaše Klimenta Vorošilova a dokonce sledoval jejich auto až domu, což Rudého maršala a jeho ženu značně vyděsilo, a tak mladou dívku poslali za příbuznými pryč z Moskvy.
Nezletilá školačka a potupa pro celou rodinu
Mezi nejznámější a nejvíc šokující příběhy jeho „lovu“ bezesporu patří případ Lily – i na kruté poměry sovětské doby to bylo už „moc“. Berija si ji totiž vyhlédl, když šla do školy – bylo jí pouhých šestnáct let.
To však šéfa tajné policie nijak neodradilo, spíše naopak. Stala se z ní jeho nejoblíbenější hračka a nejvíc favorizovaná milenka. V pouhých sedmnácti letech mu porodila dceru. Nějakou dobu dokonce bydlela v jeho oficiálním domě společně s jeho oficiální rodinou. Jen stěží si dokážeme představit, jak ponižující a potupné to bylo pro všechny zúčastněné, nejvíc ale asi pro Berijovu manželku Ninu. Tento příběh otřásl všemi – i lidmi, kteří byli jinak otupělí každodenním strachem. Dopadlo to ale jako obvykle – nikdo nic neřekl, nikdo nic neřešil.
Smrt Stalina znamenala konec pro Beriju
Josif Stalin zemřel v roce 1953. Berija byl přesvědčen, že právě teď nastane jeho životní chvíle a konečně vystoupí ze stínu „vousáče“ (koluje, že Stalinem tak trochu pohrdal a vždy tvrdil, že on sám by v zemi nastavil mnohem přísnější režim). Berija byl přesvědčený, že má dost silné postavení i podporu straníků pro to, aby se z něj stal nový vládce Sovětského svazu. Tentokrát se ale vážně přepočítal.
Nikita Chruščov a další straníci spojili síly, aby Beriju zatkli a postavili před soud. A zatímco veškerá politická obvinění zarputile odmítal, ke svým sexuálním „hříchům“ se bez okolků přiznal. A to způsobem, který zvedl ze židle i zkušené soudce. Berija totiž prohlásil: „Přiznávám je všechny!“ – a bylo jasné, že mluví s jistou hrdostí.
Soud se dokonce zdráhal číst seznam jeho obětí nahlas. Seznam vedl Berijův tajemník Rafael Sarkisov. Byly to celkem tři knížečky – první obsahovala 39 jmen, druhá 75 a třetí dokonce 115. Byly mezi nimi studentky, vědecké pracovnice, doktorky, sestřičky, prodavačky, herečky, baletky i sportovkyně. Byly tam ale i manželky a dcery předních stranických funkcionářů. A tak nikdo ze strany nechtěl, aby pravda vyšla ven. Rafael Sarkisov u soudu potvrdil, že byl očitým svědkem mnoha únosů a věděl, jak systematicky Berija postupoval. A tak se potvrdilo to, o čem se v Moskvě mluvilo jen šeptem.
A přestože důkazy byly jednoznačné, svědectví neoblomná (i přesto, že bylo jasné, že Berijův osud je zpečetěn, jen málo žen se odvážilo proti němu svědčit; mezi hlavními svědkyněmi byla ale právě Lila) a obvinění zdrcující, Nina Berijová svého muže nikdy nezavrhla. Tvrdila, že veškerá obvinění jsou falešná a že ženy, které jej obviňovaly, jsou ve skutečnosti tajné agentky a zpravodajky, s nimiž Berija pracoval. Nikdy se svého manžela nezřekla a zůstala mu věrná až do konce – a vlastně i mnohem déle. I po vyhlášení rozsudku a jeho popravě na jméno svého muže nedala dopustit.
Dědictví strachu
Lavrentij Pavlovič Berija byl uznán vinným a popraven v prosinci roku 1953. Jeho příběh ale přežil mnohem déle. Všichni dobře víme, kdo se podílel na teroru a hromadných zatýkáních ve 30. letech nebo také kdo aktivně rozvíjel sovětský jaderný program. A pak jsou tu i historky o černé Volze, co jezdí městem a unáší lidi. Takže zanechal po sobě Lavrentij Berija nějaký významný historický průlom? Ne. Dokázal během války sjednat nějaké příměří nebo vypracovat úspěšnou vojenskou strategii? Také ne. Zanechal po sobě jen hrůzu, strach a tisíce zlomených životů. A také vědomí toho, co se stane, když se moc spojí s krutostí, nemorálností a naprostou beztrestností.
Seznam použitých zdrojů:
