Zapomenutá hrdinka z Moravy: Jak žena Oskara Schindlera pomáhala psát proslulý Schindlerův seznam

Oskar Schindler byl na první pohled poctivý občan Třetí říše a vážený německý podnikatel. Do dějin se však zapsal jako člověk, který navzdory celému světu dokázal zachránit více než tisíc Židů před jistou smrtí. Takových lidí bylo samozřejmě více, ale tento příběh se proslavil především díky Spielbergovu snímku Schindlerův seznam. Avšak i v těch nejtemnějších a nejtěžších chvílích nejkrutější války lidské historie stála po boku Schindlera žena, jejíž jméno se v oceňovaném snímku de facto ani nezaznělo – a přitom stejně jako hlavní hrdina riskovala tehdy úplně vším.

Emilie Schindlerová, hezká a křehká žena z moravské vísky, dokázala, že má silnějšího ducha než leckterý chlap. Během války se z ní stala nenápadná hrdinka, která nejenže pomáhala psát onen seznam, ale i osobně zachraňovala lidi před smrtí v plynových komorách.

Téměř půlstoletí po ukončení války, v roce 1993, jí režisér Steven Spielberg poslal dopis, v němž ji zval, aby se zúčastnila natáčení jeho filmu – měla si zahrát jednu z osvobozených vězeňkyň v epilogu. Myslel si totiž, že byla pouze jednou z mála z těch, koho Oskar Schindler kdysi zachránil. Emilie si však věděla své – nebyla zachráněná, ale zachránkyně. Tehdy ji hodně zamrzelo a ranilo, že z filmového příběhu její postavu prakticky vyškrtli. Je možné, že to byla jakási daň za to, že tehdy, ve stínu svého muže, působila nenápadně. Avšak ti, koho zachránila, vědí, jak to ve skutečnosti bylo – bez ní by se konce války nejspíš nedožili…

Emilie Pelzlová se narodila 22. října 1907 v obci Maletín, která se nachází na severu Moravy (tehdy pochopitelně součást Rakouska-Uherska). I když vyrůstala na vesnici, její otec byl velice zámožný a vlastnil rozsáhlé hospodářství.

Na své děti byl ale hodně přísný a i když měl ve službě opravdu hodně lidí, své potomky aktivně zapojoval do prací na statku. A tak malá Emilie už odmalička věděla, co znamená těžká práce a každodenní dřina. Z domova byla zvyklá na disciplínu, ale také na pohostinnost a starost o lidi.

V roce 1927 statek navštívil mladý, energický, pohledný a charismatický muž spolu se svým otcem – rozjížděli rodinný podnik a nabízeli velkostatkářům elektrické generátory. A moudří už tuší, že onen mladík se jmenoval Oskar Schindler. Vesnická dívka, která za svůj život jen párkrát navštívila okolní města a o velkoměstech si mohla jen snít, téměř okamžitě podlehla jeho šarmu. Pouhých šest týdnů po seznámení, 6. března 1928, se na statku konala opulentní svatba a poté se novomanželé přestěhovali do Schindlerova domu ve Svitavách. Avšak zatímco Emilie snila o poklidném rodinném životě, realita se ukázala být trochu jiná. Od rodičů dívka dostala opravdu štědré věno – 100 000 korun, což na tu dobu byly vskutku obrovské peníze. Většinu však utratil Oskar – pořídil si nový automobil a zbytek.. no, zbytek jaksi prohýřil.

Později ve svých pamětech psala, že až po svatbě si uvědomila, že její manžel je nevyzrálý, až dětinský. Zároveň ale přidala, že byl dobrosrdečný a velice hodný a vždy byl ochotný pomáhat ostatním, což jí neskutečně imponovalo. Doma však často lhal, choval se dětinsky, pak se kajícně vracel a prosil o odpuštění – a Emilie mu pokaždé odpustila. V jejich manželství láska střídala frustraci a vášeň střídala hněv. Bylo to hodně náročné. Ani jeden z nich však netušil, že ta největší životní zkouška je teprve ještě čeká.

Na konci 30. let byla Evropa už hodně neklidná – někdo předpovídal válku, jiní ekonomický boom nebo naopak krach. Oskar Schindler roku 1938 přišel o práci, a tak vstoupil do NSDAP.  Díky tomu pak dostal nabídku na převzetí továrny na smaltované nádobí. Tento podnik (jako mnoho jiných) nacisté zabavili Židům. Oskar Schindler ve své fabrice zaměstnával hlavně lidi z ghetta. Nejdřív mu šlo hlavně o rozvoj byznysu – a Židé byli levnou pracovní silou. Emilie za svým mužem do Polska přijela začátkem roku 1941 a na vlastní oči viděla, jak se postupně transformuje jeho chování, motivace a pohled na svět. Byli svědky brutality, násilí a všech krutostí, které která nacisté páchali na nevinných lidech, a tak se rozhodli své zaměstnance chránit.

Když v roce 1943 Němci začali s likvidací krakovského ghetta, Schindlerovi nechali své dělníky i s rodinami spát přímo v továrně, aby je ochránili před deportací. Jelikož se v této nejisté době nedalo věřit téměř nikomu, Emilie sama sháněla potraviny všemi možnými způsoby. Byla válka, a tak všeho byl nedostatek. Navíc nákup velkého množství potravin mohl vyvolat podezření a mnoho zbytečných otázek. A tak jezdila na venkov, kde kupovala obilí od mlynářů či zeleninu přímo od místních sedláků. Věděla, že i hlad umí zabíjet.

V roce 1944 se frontová linie neúprosně posouvala, a tak Němci rozhodli o přesunu vězňů z tábora Płaszów. Schindler se rozhodl využít situace a nabídl, že svůj podnik (i se zaměstnanci) přestěhuje do Brněnce v Čechách. Emilie pak tvrdila, že to byla právě ona, kdo vyběhal povolení, přesvědčil úředníky i starostu a zajistil potřebné podpisy, bez nichž by přesun nebyl možný.

V novém táboře, jenž spadal pod nechvalně proslulý Gross-Rosen, se manželé Schindlerovi rozhodli, že budou bydlet přímo s vězni, aby v případě potřeby mohli okamžitě jednat. Hlavním úkolem Emilie bylo dohlížet na to, aby v kuchyni fungovalo vše tak, jak má – aby se jídlo nekradlo a aby z polévek nebyla jen horká voda, ale normální jídlo. Měla i mnoho menších úkolů – sháněla léky, obvazy, šatstvo i boty a zařizovala milion dalších drobností, které pomohly přežít mnoha lidem.

Velmi proslulý je pak její zásah během jedné noci, kdy dorazil transport s více než stovkou vyčerpaných vězňů z dolu, kteří strávili přes dvacet dnů v dobytčácích. Hrozila jim poprava, a tak Emilie zalhala, že k tomu v žádném případě nesmí dojít, že s vězni se počítá v továrně. Byla to čirá improvizace a mohlo ji to stát život. Ale zafungovalo to. Pak sama vyváděla vězně z vagónů, sehnala oblečení, zajistila ošetření pro nemocné a zraněné a postupně je začlenila mezi ostatní pracovníky v továrně.

Když bylo Polsko osvobozeno, začaly zde padat hlavy – každý, kdo jakkoliv a kdykoliv pomáhal nacistům, mohl skončit ve vazbě. Schindlerovi se začali obávat o svou budoucnost kvůli dřívějšímu Oskarovu členství v NSDAP. Na radu rabína si manželé oblékli vězeňské oblečení, aby je sovětská armáda považovala za bývalé vězně. Díky této radě se Oskarovi a Emilii podařilo uprchnout do Švýcarska. Strávili tam několik let a později se odstěhovali do Argentiny, kde žili z dávek místní židovské charity. Na venkovské farmě chovali drůbež a nutrie. Jeden by řekl, že přežili válku – co horšího by se mohlo stát? Jejich manželství ustálo boj s nacistickými dozorci, strach z vězení či dokonce smrti a pak úprk do neznáma. Teď si konečně mohou užívat poklidného života. Opak byl ale pravdou. Jejich manželství se rozpadalo.

V roce 1957 se Oskar se svou milenkou potají vrátil do Evropy a usídlil se v Německu. Emilie zůstala úplně sama. Když mu pak stát vyplatil odškodné 100 000 marek za ztrátu továrny, jí – své manželce, která mu byla oporou a nejlepším přítelem v těch nejtěžších chvílích – poslal pouhých 200 marek. Emilie už nebyla nejmladší, navíc válka se hodně podepsala na jejím zdraví – nezvládala se sama starat o statek a zvířata, a tak farmu prodala. Přestěhovala se do malého bytečku a začala pracovat jako prodavačka mléka. I když se oficiálně nikdy nerozvedli, už se víckrát neviděli. A když pak v roce 1974 Oskar Schindler zemřel, ona se to dozvěděla až z tisku.

Emilie se vrátila do Evropy až v roce 2001. Nastěhovala se do Berlína, kde chtěla strávit poslední roky svého života. Zřejmě cítila, že se blíží konec – zemřela jen pár měsíců nato. Bylo jí 93 let. Na jejím náhrobku je pak vytesán citát z Talmudu: „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět.“

Stejně jako její manžel i ona získala titul Spravedlivý mezi národy (hebrejsky: חסיד אומות העולם‎, chasid umot ha-olam) – titul, jenž uděluje Izrael lidem nežidovského původu, kteří během druhé světové války riskovali svůj život pro záchranu Židů před holokaustem. Ale zatímco jméno Oskara Schindlera zná skoro celý svět, její životní příběh se skrývá v paměti hrstky pamětníků. A jak léta plynou, je lidí, co si ji pamatuje, stále míň a míň. A možná právě proto stojí za to si její příběh vyprávět znovu – a připomenout si, že Schindlerův seznam měl ve skutečnosti dva autory.

Seznam použitých zdrojů:

Yad Vashem

The holocaust encyclopedia

The Guardian

The Telegraph