Hans Frank: Jediný nacista, který projevil lítost během norimberského procesu

Hans Frank se narodil roku 1900 na jihozápadě Německa ve městě Karlsruhe (v překladu „Karlův klid“). Toto malebné městečko se nachází na břehu řeky Rýn ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko nedaleko hranic s Francií. Už od mládí měl malý Hans jasno, co chce dělat – přihlásit se do armády a sloužit milované vlasti.

Když ale dospěl do věku, kdy by mohl narukovat, válka už skončila – a pro Německo ne zrovna dvakrát dobře. A tak se Hans rozhodl, že své zemi bude sloužit jinak a pomůže jí vzpamatovat se z války. Přihlásil se na práva a školu dokončil s výbornými výsledky. Avšak během studia si našel ještě jednu lásku – a to nacionálně socialistickou ideologii. Záhy se přihlásil do NSDAP a pro svou oddanost Adolfu Hitlerovi si vysloužil výjimečné postavení – stal se osobním právníkem velkého vůdce.

Hans Frank zastupoval Hitlera v desítkách soudních sporů, mimo jiné v tom, který se týkal takzvaného „pivního puče“. Pivní, pivnicový puč či dokonce Hitlerův puč byl nepovedený pokus o nacistický státní převrat v Německu, který vedl právě Adolf Hitler s podporou generála Ludendorffa v pivnici v bavorském Mnichově.

Akce započala v podvečer 8. listopadu 1923 a skončila střetnutím s tzv. zelenými policisty, střelbou a zatčením většiny účastníků ráno 9. listopadu 1923. V důsledku neúspěchu tohoto povstání byla NSDAP rozpuštěna. Hitler stanul před soudem, avšak právě díky Hansu Frankovi si místo pěti let, ke kterým byl odsouzen, nakonec odseděl necelých devět měsíců ve věznici v Landsbergu.

Hans Frank byl velice vzdělaný a sečtělý muž. Byl přesvědčen o nutnosti právního státu, i když šlo o stát totalitní. Jeho ideálem nebyla anarchie ani vláda hrubé síly, ale přísný řád a diktatura zákona. I to se stalo důvodem, proč se po čase dostal do střetu s ostatními pohlaváry Třetí říše.

Když se Adolf Hitler dostal k moci (mimo jiné za pomoci Hanse Franka), mladý právník trval na vytvoření právního rámce pro všechny aspekty fungování nového státu. V době tzv. „noci dlouhých nožů“ dokonce prosazoval, aby popravy členů SA byly řádně vyšetřeny a schváleny soudem – přestože s jejich smrtí sám jednoznačně souhlasil.

Soustavně se pokoušel o omezování pravomocí gestapa, snažil se rušit nebo alespoň částečně zmenšit počet koncentračních táborů a usiloval o navrácení určité právní záruky zpět do systému. Pro Hitlera, Himmlera a Goebbelse to vše bylo nepodstatné – šlo jim jedině o výsledek. Paragrafy je nezajímaly – chtěli poslušnost, strach a smrt. A tak Hans Frank postupně ztratil jejich důvěru a pak i politický vliv.

Brzy dokonce přišel o svůj post ministra spravedlnosti a milovaný vůdce se ho rozhodl zbavit tím, že ho pošle na východ – Hans Frank byl jmenován generálním guvernérem okupovaného Polska. Je možné, že to byl právě tento incident, co ho zlomil a kvůli kterému se nakonec zřekl všech svých právnických ideálů a víry ve spravedlnost.

Zřejmě to, že ztratil důvěru zbožňovaného vůdce a touha po návratu do Německa, přiměly Hanse Franka zcela změnit své chování. V Polsku otevřeně prohlašoval, že „vláda Němců bude stát životy tisíců Poláků, zejména z řad jejich elity“. Pojem „právní stát“ už pro něj nic neznamenal. Zákony využíval po svém a staly se z nich pouhý nástroj k umlčení místního obyvatelstva a prosazení německé dominance. Místo guvernéra se tak stal poručníkem smrti.

S německou pečlivostí a právnickou důsledností vytvořil systém, který byl důkladně hierarchizován: na vrcholu stály německé menšiny, úplně vespod Židé a Romové. Hans Frank také dost otevřeně podněcoval nenávist mezi Poláky, Ukrajinci a Židy (věřil, že když se porafají mezi sebou, nezbudou jim síly na odpor vůči německé nadvládě). Schvaloval lynčování, sabotoval pomoc a zavedl režim kolektivního trestu. A výsledek? Tisíce mrtvých, rozvrácená města a vyhlazovací mašinerie v plném provozu.

Byl to on, kdo vydal rozkaz k vybudování varšavského ghetta, kde v naprosto nelidských podmínkách přežívaly stovky tisíc lidí. A právě on organizoval deportace do vyhlazovacích táborů – nejdřív neoficiálně, později již zcela vědomě a systematicky.

V prosinci roku 1941 Hans Frank vydal příkaz o úplném a konečném vyhlazení Židů. Tvrdil, že váhání není na místě, je potřeba odhodit milosrdenství a definitivně ukončit židovskou otázku.

A tak během necelého roku bylo 85 % polských Židů deportováno do koncentračních táborů. Už tehdy Hans Frank vlastnoručně podepisoval deportační listiny a dokonce osobně navštívil několik vyhlazovacích táborů. Přesto při norimberském procesu zarputile tvrdil, že o holokaustu neměl tušení až do roku 1944.

Tato lež (ani ty další) však neměla šanci obstát. Příslušníci americké armády během zatčení Hanse Franka sebrali všechny zbylé dokumenty (i když během posledních týdnů před koncem války se nacisté snažili o zničení veškeré dokumentace). Hans Frank jim pak dobrovolně odevzdal své osobní deníky – celkem 43 svazků plných poznámek, příkazů a úvah.

A právě ty se staly nejpodstatnějším důkazem jeho viny, i když Frank se o tom zmiňoval jako o polehčující okolnosti a důkazu pokání a llitování svých činů.

Hans Frank (na rozdíl od ostatních nacistických funkcionářů) během norimberského procesu jako jediný zcela uznal svou vinu a vyjádřil lítost nad svými činy. Během výslechu v soudní síni opakovaně tvrdil, že našel cestu k Bohu a celý tento proces považuje za „boží vůli, která má uzavřít strašlivou éru utrpení pod Hitlerem“. Přiznání jednoho z nejbližších Hitlerových pomocníků tehdy vyvolalo velké pozdvižení – jedni ho považovali za upřímný akt pokání, jiní za vypočítavý a lstivý krok.

Soud a veřejnost nejvíc odradilo to, že se Frank během procesu choval dosti nekonzistentně. Chvíli se kál a sypal si popel na hlavu, jindy zase svou vinu zlehčoval a odpovědnost házel na jiné. Tvrdil, že byl obelhán a že o koncentračních táborech nevěděl. Pak prohlásil, že o nich věděl, ale dle hlášení od svých zaměstnanců je měl za klasické pracovní tábory a o vyhlazování Židů nic netušil. Takže zatímco třeba Albert Speer se tak trochu stylizoval do role „zklamaného technokrata“, Hans Frank působil spíš jako neurotický kajícník, avšak s rukama potřísněnými krví.

Avšak soud i veřejnost měly jasno. Hans Frank byl shledán vinným ve dvou bodech z čtyř. Původně byl obviněn ze čtyř hlavních zločinů, stejně jako ostatní obžalovaní: Spiknutí za účelem vedení útočné války, Vedení útočné války, Válečné zločiny a Zločiny proti lidskosti. Hans Frank však byl uznán vinným ve dvou bodech, a to z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Byl zproštěn obvinění z prvních dvou bodech (spiknutí a vedení útočné války), jelikož působil převážně v okupovaném Polska, takže se přímo podílel na plánování nebo zahájení války. Ironie osudu – před tímto obviněním ho de facto zachránila nemilost Hitlera, když ho poslal z Německy pryč do Polska. Avšak i dvě obvinění byla dostačující k tomu, aby 16. října 1946 byl Hans Frank spolu s devíti dalšími nacistickými funkcionáři odsouzen k trestu smrti a popraven oběšením v tělocvičně norimberské věznice.

Hans Frank byl popraven, přestože u soudu opakovaně projevil lítost nad svými činy. Soud mu to ale neuvěřil. Neuvěřil mu to ani zbytek světa. Ani vlastní syn. Niklas Frank, který celý svůj život bojoval se stínem svého nacistického otce, o něm sepsal knihu. Označil ho za „slizkého fanatika“ a „morálního zbabělce“. A právě tento rozsudek – vyřčený vlastním synem – se zdá být nejpřesvědčivějším a nejjednoznačnějším ze všech.

Seznam použitých zdrojů:

United States Holocaust Memorial Museum

Britannica

Al Jazeera

Chess history