Článek
Psal se rok 1944 a i těm nejvěrnějším obdivovatelům velkého fűhrera už bylo jasné, že válka se nevyvíjí tak, jak by měla. A na slíbený blitzkrieg to fakt nevypadá. Ba naopak – vypadá to vážně bledě. A právě tehdy se v německých novinách objevil podezřele dobře vypadající inzerát.
Nabídka, která se neodmítá
Pro službu ve vojenském zařízení hledáme fyzicky zdatné ženy ve věku 20 až 40 let. Nabízíme dobrý plat. Poskytujeme stravování, ubytování a ošacení.
Zní to lákavě, že ano? A věřte, že na konci války pro mnoho Němek byla tato slova jak balzám na duši. Muži ve válce, doma hladové děti a zásob minimálně. A jelikož se válčilo, slovní spojení „vojenské zařízení“ nikoho nepřekvapovalo. Avšak ty, které se nakonec rozhodly tu práci vzít, přece jen čekalo nemilé překvapení. Místo kanceláře je čekal pohovor za ostnatým drátem – v táboře Ravensbrück. Slíbené oblečení? Uniformy od SS. Slíbené ubytování? Krásné domečky s výhledem na krematorium.
Ravensbrück, krematorium
Mnohé z těch, které na inzerát reagovaly, už měly ale dost polykání prachu v muničních továrnách, těžké práce na statcích a hladu. Čekaly, že díky nové pozici budou mít konečně dost jídla pro sebe i své děti, vlastní bydlení, čisté pokoje s výhledem na jezero a les. Možná po letech v ústraní, kdy veškeré pocty dostávali jen vojáci, také chtěly trochu uznání. Konec konců, v té době uniforma SS stále ještě vzbuzovala úctu. Jenže místo klidu našly smrt. Podepsaly smlouvu – a staly se součástí systému, kde ztráta lidskosti nebyla vedlejším účinkem. Byla to hlavní podmínka pro plnění pracovních povinností.
Jak se z hospodyňky stane kat
Většina z těch žen nebyla od přírody zlá. Avšak nacistický systém měl jednu specifičnost, v níž vážně vynikal: vymývání mozků. Obzvláště to bylo poznat na ženách, které prošly mládežnickými organizacemi, jako byl třeba Svaz německých dívek. Tam se mladým ženám vtloukal do hlav axiom o nadřazenosti árijské rasy a o tom, že nepřítel není člověk, ale problém. A problémy je potřeba řešit – efektivně, bez přemýšlení a bez výčitek svědomí.
V Ravensbrücku pak k teorii přidali praxi. Základem byla disciplína, výcvik a plnění příkazů. Na nějaké city nebyl čas. Poslušnost byla hlavní ctností a pochybování o systému se přísně trestalo. Avšak to hlavní, co tyto ženy získaly díky práci v Ravensbrücku, byla moc. A moc, když ji člověk nikdy předtím neměl, chutná jako sladké víno. Je dobrá. Je opojná. A každým dnem v práci byly stále míň ženami a víc dozorkyněmi.
Jednou z žen, které přežily Ravensbrück, byla Selma van de Perreová, původem z Nizozemska. Během druhé světové války přišla o celou rodinu. O svém životě pak sepsala knihu s názvem Jmenuji se Selma, kde mluví také o dozorkyních:
„Líbila se jim ta moc. Milovaly ji. Užívaly si to. Zacházely s námi hůř než se zvířaty.“
Kávička, dortíček a sadismus
Dnes místo, kde v Ravensbrücku dřív stávaly baráky pro vězenkyně, zeje prázdnotou. Avšak malebné domečky, kde žily dozorkyně, zůstaly stát. Půvabné dřevěné domky, s balkónky s výhledem na les a jezero. Dnes by se tam dal natočit krásný romantický film. Jenže před osmdesáti lety při pohledu z okna nebyl vidět jen březový háj, ale i kolony vězeňkyň. A jako třešnička na dortu – téměř nikdy nekončící kouř z komína krematoria.
Na zdi v jedné z vilek jsou dnes k vidění dobové fotografie. Jsou na nich zobrazeny mladé ženy (některé z nich jsou velice pohledné). Hrají karty, popíjejí kávu, smějí se a venčí psy.
Jeden z domů dozorkyň v Ravensbrücku
Na první pohled – krásná idylka. Když se ale zadíváte pozorněji, na oblečení uvidíte výložky SS. A psi? Žádní mazlíčci, ale cvičené elsaské bestie, které bez zaváhání na povel roztrhají vězně. Realita odpoledního kafíčka v Ravensbrücku.
Andrea Genestová, ředitelka místního muzea, přiznává:
„Návštěvníci se vždy nejvíc ptají právě na dozorkyně. Na ženy. Krutost u mužů je zřejmě tolik neudivuje. Ale že tohle dělaly ženy? Tomu nikdo nechce věřit.“
Výchova k dozorci
Mnoho žen, které vzaly práci v Ravensbrücku, pocházelo z chudých poměrů, byly buď z venkova, nebo maloměst. Některé z nich neměly dokončenou školu, některé byly dokonce negramotné. Práce v táboře byla jistější než dřina na farmě nebo v továrně. Některé šly za platem. Jiné z přesvědčení - věděly, že Třetí říše potřebuje nastavit nový řád. No, a kdo jiný ho zajistí?
Dozorkyně prohledávaly (pochopitelně dost nevybíravě) nově příchozí vězenkyně, mučily je, posílaly nemocné na smrt, účastnily se lékařských experimentů, dohlížely na ženy při práci, která se nedala přežít. Po čase se z toho stávala rutina. A je vážně pravda, že neměly na výběr? Dochované dokumenty tvrdí opak: některé ženy, které se ozvaly na již zmíněný inzerát, práci odmítly, až se zjistilo, o co se ve skutečnosti jedná. Bez problémů se vrátily domů. Nikdo je do ničeho nenutil, nikdo je za odmítnutí nijak nepotrestal ani nezatkl.
Ravensbrück však nebyl jen ženský koncentrák. Byl to i jakési výcvikové středisko pro dozorkyně. Ty, které jím prošly, se pak posílaly dál – do Osvětimi, do Dachau, do Bergen-Belsenu a dalších táborů. Tam už nebylo třeba další indoktrinace.
Byly obětmi systému? Nebo jeho součástí?
Celkem v nacistických koncentračních táborech pracovalo 3 500 žen. A všechny začínaly v Ravensbrücku. A kolik z nich bylo po válce potrestáno? Sedmdesát sedm. Ano, čtete správně. Sedmasedmdesát. Takže jen 2,2 %. Zbytek jaksi zmizel – některé si vzaly nové jméno, provdaly se za jiné muže, začaly nový život. A ano, přesně ten nový život, o který připravily tisíce a tisíce vězeňkyň.
Ravensbrück_Krematorium_innen
Některé, jako třeba Gertrude Bothe, si svůj trest skutečně odseděly. V roce 1999 byla propuštěna a bez skrupulí prohlásila, že žádnou chybu v životě neudělala:
„Musela jsem to dělat. Jinak bych tam skončila taky.“
Avšak tohle vysvětlení už nefunguje. Ne potom, co byly odtajněny vládní dokumenty, které ukazují, že každá žena mohla práci v Ravensbrücku odmítnout a nečekal ji za to žádný postih. Neobstojí tato obhajoba ani proti svědectví žen, které Ravensbrück přežily a pak vyprávěly o krutosti tamějších dozorkyň.
Krvavá Brigitte a Anna s revolverem
Ravensbrück patřil mezi největší ženské koncentrační tábory Třetí říše. Jeho bránami prošlo více než 130 tisíc vězeňkyň z různých koutů Evropy. Mezi nimi byly členky odboje z různých evropských zemí, politické aktivistky, ale také ženy, které spadaly pod plán vyhlazení: Židovky, lesby, bezdomovkyně a prostitutky.
V Ravensbrücku zahynulo více než 30 tisíc vězeňkyň. Některé byly popraveny oběšením nebo otráveny v plynových komorách. Většina však zemřela na nemoci, hlad a vyčerpávající práci. A mučení. Dozorkyně vězeňkyně mučily a zabíjely. Mnohé z nich měly přezdívky odpovídající jejich krutosti jako například Krvavá Brigita (později pracovala v Osvětimi a nejvíc se proslavila právě tam), která ráda pracovala bičem, a Anna-kvér. Obě dvě to byly reálné ženy, které se vyloženě vyžívaly v mučení jiných. Jsou už dávno po smrti, ale jejich jména tu zůstanou napořád. Zvláštní to druh slávy.
Socha s názvem Tragédie je součástí pamětního komplexu koncentračního tábora Ravensbrück. Autorkou je sochařka Will Lammertová
Ale žádná se neproslavila víc než Irma Grese, přezdívána Hyena. Mladá blondýna, která se během pár měsíců stala legendou nacistického sadismu. Soud ji shledal vinnou z vražd a byla popravena. Avšak bohužel tento soudní proces byl spíše výjimkou. Nikoliv pravidlem.
Závěr bez katarze
Historie Ravensbrücku není jen příběhem o lidské brutalitě. Je to varování, jak rychle se z lidí mohou stát bezcitné bytosti, nebo dokonce sadistické bestie. Dozorkyně v Ravensbrücku byly úplně obyčejné ženy. Byly to něčí sousedky, kamarádky, matky a sestry. Ale stačilo málo – a už tahaly vězenkyně za vlasy, bily je, mučily a posílaly do plynu.
Co z nás dělá netvory? Ideologie? Chudoba a nouze? Nebo je to přece jen naše vlastní volba? Dá se říct, že to je na příběhu Ravensbrücku to nejvíc děsivé – že v oněch ženách nebylo nic výjimečného. Jen obyčejná schopnost nevnímat cizí bolest, necítit a nesoucítit. Ignorance. A ta, jak víme, je smrtelně nakažlivá.
Seznam použitých zdrojů:
