Conan Doyle: kolik alkoholu denně vypil a proč nenáviděl Sherlocka Holmese?

Arthur Conan Doyle se narodil 22. května 1859 v Edinburghu – docela pochmurném městě, kde bylo vždy zamračeno a neustále tu foukal vítr. Mohli bychom ho dokonce označit za hlavní město skotské melancholie. Pocházel z velké rodiny (měl celkem sedm sourozenců) a v rodových příbězích se tu realita mísila s fantazií podobně jako v jeho budoucích románech.

Dětství mezi umělci, chudobou a legendami o královské krvi
Jeho matka Mary (za svobodna Foleyová) byla původem Irka a s oblibou tvrdila, že je přímou potomkyní slavného rodu Percyů z Northumberlandu. Reálně však pocházela ze skromných poměrů a rodinné příběhy nejspíše sloužily jako způsob, jak učinit svět o něco snesitelnějším. Jeho otec, Charles Altamont Doyle, byl talentovaný ilustrátor, který však nikdy neprorazil, a tak postupně propadal depresím a alkoholismu – chorobám, jež tehdejší psychiatrie považovala spíš za formu šílenství.

Poslední roky svého života strávil v léčebnách a pro mladého Arthura se stal varováním, jak může dopadnout člověk, který nedokáže unést vlastní dar. Celá famílie tak lavírovala mezi kulturním renomé a naprostou finanční katastrofou.

Temná léta v jezuitském internátu
Jestli tu ale bylo něco, čím se jeho rodina mohla pyšnit, tak slavným jménem mezi umělci a také majetnými příbuznými. Právě díky jejich finanční pomoci odjel malý Arthur studovat do jezuitské internátní školy Hodder Place. Bylo to velice důležité pro jeho vzdělání, avšak jinak to nebylo zrovna nejšťastnější období jeho života. Sedm let, které tam strávil, později popsal jako období plné přetvářky, šikany a tělesných trestů – což se v té době v internátních školách považovalo za běžnou součást výchovy. Nejvíc mu lezli na nervy italští imigranti, bratři Moriartyovi, jejichž jméno později symbolicky využil ve své tvorbě. Jediným světlem v jeho internátním tunelu byla pravidelná korespondence s matkou, která ho podporovala ve vymýšlení příběhů, a také sport, v němž vynikal.

Právě tehdy zjistil, že má talent zaujmout publikum – mladší žáci se k němu scházeli jako k improvizovanému bardovi. Mladý Arthur bedlivě pozoroval lidi kolem sebe a jako houba nasával lidské příběhy, které jednou využije mnohem literárněji, než si tehdy dokázal představit. A zároveň si v sobě budoval odolnost, která mu později pomohla přežít nejen studium na medicíně, ale i celosvětovou literární slávu.

Medicína místo štětce: zrod budoucího detektiva
Přestože rodina Doyleů měla dobré postavení ve světě umělců, Arthur se rozhodl zvolit úplně jinou cestu a nastoupil na medicínu na Univerzitě v Edinburghu. Tam poznal lidi, jež později rovněž vstoupili do literární historie — Jamese Barryho či Roberta Louise Stevensona. Nejvíc ho však ovlivnil (lidsky i profesně) jistý doktor Joseph Bell, špičkový chirurg a geniální diagnosta, který dokázal z jednoho jediného mrknutí svého pacienta odvodit celý jeho životní příběh a sestavit anamnézu. Právě z jeho metod vznikl pozdější Sherlock Holmes – ztělesněná logika, dedukce a ostrost.

Sám Joseph Bell tvrdil, že Arthur je „nejlepší student, jakého kdy měl“, a mladý Doyle tenkrát ani netušil, že si v duchu sbírá materiál pro jednu z nejslavnějších postav světové literatury. Protože však stipendium nedostal, střídal studium s prací asistenta různých lékařů a o víkendech a svátcích se plavil po mořích jako lodní chirurg. A právě tehdy začal psát své povídky – a zjistil, že perem si dokáže vydělat více než skalpelem.

Zrození legendy neboli premiéra světoznámého detektiva
Po dokončení studií se Doyle definitivně rozhodl skoncovat s medicínou a věnovat se výhradně psaní. Jeho první holmesovka, Studie v šarlatové (původně Zamotaná klubka a Holmes se nejdřív jmenoval Sherringford), vznikla za pouhý měsíc a půl.

Několik nakladatelství rukopis odmítlo, ale nakonec to vytiskli v roce 1887 ve vánočním ročence Beeton's Christmas Annual. Teprve o pár let později přišel zásadní zlom: časopis Strand Magazine začal vydávat holmesovské povídky a čtenáři byli u vytržení. Náklad časopisu se zvedl pětinásobně a Doyle se najednou topil ve slávě i penězích. Psal samozřejmě i další romány – třeba Bílou společnost či Podnik Gerstlestone. Zásadně totiž nechtěl být pisálkem, co stvořil jen jednoho hrdinu. Dobrodružství Sherlocka Holmese se mezitím rozrostla na padesát šest povídek a čtyři romány, největším trhákem se pak stal Pes baskervillský.

Pro současné čtenáře to však nejsou jen poutavé příběhy, ale i věrný obraz viktoriánské Anglie se všemi jejími tradicemi a způsoby, stylem i zlozvyky a drobnými radostmi.

Tabák, box a dedukce: kde končí Holmes a začíná Doyle
Sherlock Holmes je samozřejmě v první řadě odrazem samotného Conan Doyla – jeho životních zkušeností a názorů, zvyků i osobních vzorců, což si biografové vychutnávají dodnes. Oba milovali box, byli vysocí, energičtí a fyzicky zdatní, oba mluvili francouzsky i německy, oba měli sklon k ironickému humoru a oba rádi kouřili dýmku.

Kouření se tehdy v Británii považovalo skoro za ozdravnou proceduru a tabák se prodával jako přípravek proti astmatu – viktoriánské léčební postupy byly, řekněme, kreativní. Z dnešního pohledu působí šíleně fakt, že Holmes bral drogy, tehdy ale byly zcela legální, dostupné a stejně běžné jako dnešní kávička s sebou. Kokain i opium se prodávaly v lékárnách jako zázračné podpůrné prostředky a užívali je intelektuálové, umělci i znudění gentlemani. Doyle sám ale drogy nikdy neokusil – možná kvůli otcovu varovnému příkladu.

Alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství
Jako pravý Brit si rád dopřál pintu (zhruba půllitr) dobrého piva nebo alu (svrchně kvašeného piva) – ideálně někde večer a v dobré společnosti. V dotazníku u lékaře u otázky týkající se konzumace alkoholu dokonce napsal: Snadno se bez něj obejdu, ale zároveň si umím vychutnat opravdu dobré víno.

Měl také velkou slabost pro šampaňské a červená vína z Bordeaux. Vtipkoval, že lásku k šampaňskému má v genech po svých irských předcích, a klaret (typ červených bordeauxských vín) nazýval nápojem opravdových mužů. Jeho syn Adrian vzpomínal: „Otec celý život dodržoval pravidlo dát si k obědu pintu šampaňského.“
Sám Conan Doyle v jednom dopise dokonce přiznal: „Kdybych si měl vybrat jediný nápoj, který budu pít až do konce života, bez váhání bych zvolil klaret. Je zdravý a dá se pít ve velkém množství bez jakýchkoliv následků pro organismus.“

Je však třeba uznat, že alkoholu nikdy nepodlehl – neměl období, kdy by pil několik dní v kuse, ani netrpěl abstinenčními příznaky.

Sláva, peníze a nenávist k vlastnímu hrdinovi
Na přelomu století byl Conan Doyle nejlépe placeným spisovatelem světa. A také nejplodnějším. Napsal přes tři sta knih a více než tisíc dvě stě kratších literárních útvarů – eseje, články, pamflety, básně, hry, komentáře a publicistiku. Ačkoli psal o politice, válce, historii či okultismu, lidé ho znali v podstatě jen jako otce Sherlocka Holmese, což ho postupem času iritovalo čím dál víc.

Postavu nakonec v jedné povídce zabil, aby měl od fanoušků a nakladatelů pokoj. Bouře odporu byla však tak masivní, že ho donutili Holmese znovu oživit — a Doyle, jakkoli ho to štvalo, dobře věděl, že s návratem detektiva se vrátí i vysoké honoráře. Kromě uměleckých důvodů to tedy měla na svědomí i velmi praktická potřeba financovat dům, rodinu a luxusní životní styl. A tak byl Holmes zpátky, aniž by z toho jeho autor měl zvláštní radost.

Když se slavný spisovatel ponoří do světa duchů
Začátkem 20. století propadl Doyle okultismu a spiritismu s intenzitou, kterou by mu leckdo mohl závidět. Nikdo přesně neví, co ho k tomu vedlo. Podle jedné verze našel otcův deník, v němž ho vybízel k průzkumu duchovních světů. Podle jiné ho k tomu přivedla úmrtí v rodině – smrt bratra, dvou synovců a nakonec i vlastního syna.

Ať už byl impuls jakýkoli, Doyle se stal jedním z nejvlivnějších a nejvášnivějších spiritistů své doby, členem Zlatého úsvitu i prezidentem Britské koleje okultních věd. Cestoval po světě, přednášel o duchovních pravdách a psal tlusté knihy o spiritismu, mimo jiné monumentální Dějiny spiritismu. Zvenčí to působilo, jako by geniální spisovatel pomalu ztrácel kontakt s realitou. Jeho veřejné prohlášení v roce 1917, kdy se ostře zřekl katolicismu a oznámil, že objevil „nezvratné důkazy“ o existenci duchů, způsobilo ve společnosti poprask.

Postupně se stal terčem posměchu i pro vlastní přátele – přesto dál psal holmesovky, aby měl peníze na svá přednášková turné.

Smrt, která přichází na minutu přesně
Na jaře 1930 Arthur Conan Doyle své ženě oznámil, že zemře 7. července – toto datum mu prý sdělili duchové. Předal jí zapečetěnou obálku a přísně jí nakázal, aby po jeho smrti oslovila nějakého spiritistu, aby se s ním spojil, a Doyle mohl skrz něj předat svůj duchovní vzkaz. Až poté se mohla obálka otevřít. Je to k nevíře, ale ráno 7. července skutečně skonal – selhalo mu srdce. Na pohřeb dorazila slavná médium Estelle Robertsová, chvíli stála u jeho prázdného křesla a pak pronesla: „Zvítězil jsem nad vámi, pánové skeptici! Smrt neexistuje. Brzy naviděnou.“ Když obálku otevřeli, byla v ní přesně stejná slova. Doyleův život tak skončil v duchu jeho posledních let – napůl realita, napůl metafyzické divadlo.

A na jeho náhrobku stojí epitaf: Věrný jako ocel, přímý jako čepel. Arthur Conan Doyle. Rytíř. Patriot, lékař a spisovatel.

Seznam použitých zdrojů:

Britannica

The Guardian

The Collector

https://web.archive.org/web/20110202233118/http://www.sherlockholmesonline.org/Biography/index.htm