Článek
Když v roce 1887 britský lékař a spisovatel Arthur Conan Doyle (1859–1930) vydal detektivní román Studie v šarlatové, nepochybně netušil, jak zásadní dopad to bude mít nejen na jeho další tvůrčí kariéru, ale i na svět literatury jako takový. Právě v tomto díle totiž na svět přivedl jednu ze svých dvou nejznámějších postav, vynikajícího logika s vytříbeným pozorovacím talentem, Sherlocka Holmese, zpravidla doprovázeného jeho věrným přítelem a životopiscem, doktorem Watsonem. (Na začátku románu se dokonce dozvíme, jak se oba protagonisté seznámili.)
[Jen pro zajímavost, tou druhou slavnou figurou, které se však v Doylově díle žel nedostalo zdaleka takové pozornosti, je slovutný profesor Challenger, jehož si obvykle spojujeme zejména s dobrodružným románem Ztracený svět (1912), ale objevil se ještě ve dvou dalších románech a dvou povídkách.]
Šedesát případů, smrti navzdory
Ale zpět k Holmesovi. Studie v šarlatové autorovi přinesla zasloužený úspěch, a i když Doyle původně pokračování neplánoval, na slavné večeři, která se konala v létě roku 1889, přijal zakázku na napsání druhého románu s geniálním detektivem v hlavní roli. Kniha vyšla o rok později pod názvem Podpis čtyř (někdy se překládá jako Znamení čtyř). Čtenáři si Holmese zamilovali a Doyle je tentokrát už nenechal příliš dlouho čekat. Místo dalších románů se ovšem pustil do povídek (s povídkovou tvorbou měl už celkem bohaté zkušenosti), které původně vycházely časopisecky a následně se objevily ve dvou sbírkách: Příběhy Sherlocka Holmese (1892) a Vzpomínky na Sherlocka Holmese (1894).
Původní ilustrace k románu od Sidneyho Pageta. Barrymore s svíčkou. Opravdu jen kontroluje, zda jsou zavřená okna?
Ve více než dvou desítkách povídek autor svého detektiva nechal řešit celou řadu pozoruhodných případů, avšak struktura všech příběhů je velmi podobná, chtělo by se říct až repetiví (což jim nicméně neubírá na zábavnosti). To patrně cítil i sám Doyle, který nechtěl navždy psát dokola to samé (a neustále vymýšlet nové zápletky) a, což snad ani nelze považovat za spoiler, detektiva nechal v povídce Poslední případ zemřít rukou zlovolného profesora Moriartyho.
Jenže postava už tou dobou žila vlastním životem a na svém tvůrci se stala do jisté míry nezávislou, jak to popsal český překladatel a znalec Holmesových příběhů Jan Zábrana. Na obou stranách Atlantského oceánu se strhla ohromná vlna protestů a Holmesovi fanoušci údajně po otištění poslední povídky chodili po ulicích s černou páskou na rukávu.
Doyle se však zatvrdil a tlaku veřejnosti a nakladatelů odolával celých osm let, dokud v roce 1902 nevydal vůbec nejslavnější holmesiádu, román Pes baskervillský. Nejednalo se ovšem o plnokrevný návrat. Měl to být pouze jeden ze starších (archivních) případů, který se odehrál ještě před Holmesovým skonem u Reichenbašských vodopádů a jejž jako obvykle pečlivě zaznamenal doktor Watson. Když ale nakladatel požádal Doyla o dalších šest povídek se slavným detektivem a za každou nabídl pět tisíc dolarů, spisovatel svolil a detektiva definitivně vrátil mezi živé. A u šesti příběhů rozhodně nezůstal. Celkový počet děl řazených do kánonu Sherlocka Holmese se nakonec do roku 1927 vyšplhal na 56 povídek a čtyři romány (posledním a nejméně známým je Údolí strachu, které knižně poprvé vyšlo v roce 1915).
Děs v Devonu
Vraťme se však k Psu baskervillskému, který není jen nejproslulejším případem Sherlocka Holmese, ale dost možná i vůbec nejslavnějším detektivním románem, jaký byl kdy napsán (a přitom málem vůbec nevznikl!). Děj, stejně jako v případě většiny povídek i románů, začíná v Holmsově a Watsonově bytě na Baker Street. Tam je navštíví venkovský lékař jménem Mortimer a detektivovi i jeho pomocníkovi vypráví o nedávné podivné smrti Charlese Baskervilla, prokletí rodu Baskervillů, které se s rodinou táhne už do dob neblaze proslulého Huga Baskervilla, pekelném psu, jenž přebývá na blatech v blízkosti sídla Baskervillů v Dartmooru (v hrabství Devon na jihozápadě Anglie) a neúnavně pronásleduje příslušníky rodu, i očekávaném příjezdu mladého Henryho Baskervilla, aby se ujal dědictví po zesnulém Charlesovi.
Původní ilustrace k Doylovu románu od Sidneyho Pageta. Tajemná postava na blatech. Kdo to jen může být?
Po příjezdu do Londýna Henry obdrží psaní s varováním, aby do Dartmooru nejezdil, je-li mu život milý, a přihodí se mu několik podivných nepříjemností (například přijde o botu), ale na přízrak v podobě ďábelského psa, stejně jako Holmes a Watson, nevěří a vydává se navštívit rodinné panství uvelebené uprostřed nehostinné krajiny prošpikované bažinami, vřesovišti a rašeliništi. Nejede sám, nýbrž v doprovodu doktora Watsona, zatímco Holmes kvůli neodkladným záležitostem zůstává v Londýně a větší část příběhu o něm není vidu ani slechu. Watsonovým prostřednictvím tak poznáváme Baskervillský zámek, včetně zdejšího služebnictva v podobě tajnůstkářských manželů Barrymorových, a nejbližší sousedy, tedy sourozence Stapletonovi a několik dalších pozoruhodných figurek.
Přestože se Watson i Henry Baskerville snaží zachovat chladnou hlavu, pobyt uprostřed melancholických blat podněcuje jejich představivost a na náladě jim nepřidává ani informace o tom, že se krajem pohybuje uprchlý trestanec, či opakované zaslechnutí hrůzostrašného psího vytí. Zatímco krajinu zalévá neproniknutelná mlha, příběh spěje k neodvratnému konci.
Neodolatelný koktejl
Fenomenální úspěch Psa baskervillského je výsledkem hned několika faktorů. Tím prvním je prostředí. Pustá rašeliniště, vřesoviště a bažiny v okolí Baskervillského zámku vyvolávají (i díky imaginativnímu popisu) mimořádně tísnivý pocit, který je ještě umocňován deštivým podnebím, vlhkostí a mlhami (příběh se odehrává uprostřed října), které se tu a tam nečekaně přivalí a přikryjí kraj neproniknutelným závojem.
Stejně důležité je i samotné rodové prokletí, jež příběhu dodává silně gotický nádech, a legenda o pekelném psisku, které se po nocích údajně potuluje po blatech. Jedním z vrcholů románu je bezpochyby scéna, kdy se hrdinové s legendami opředeným tvorem setkají tváří v tvář:
Byl to pes, pravda, byl to obrovský pes, černý jako uhel, ale nebyl to pes, jakého kdy spatřily oči smrtelníka. Oheň mu sršel z otevřené tlamy, oči mu žhnuly řeřavou září, jeho morda, srst na krku a hruď byly lemovány plápolajícím ohněm. V žádném deliriu nemohl si žádný halucinacemi mořený, nemocný mozek představit něco děsnějšího, hrůznějšího pekelnějšího, než byl temný netvor s dravou maskou, který se na nás vyřítil z hráze mlhy.
Pes Baskervilský má díky tomu všemu blíže k hororu než kterákoli jiná holmesiáda, leč stále zůstává primárně detektivkou. A to proklatě dobrou, paradoxně snad i díky tomu, že podstatou část příběhu sledujeme pouze očima doktora Watsona, aniž by nás, tak jako v předchozích krátkých i delších prózách, „rušilo“ Holmesovo neustálé logické vyvozování. To je sice většinou zábavné (koneckonců dělá Holmese Holmesem), ale umí být, když se přežene, i docela otravné. Ve čtenáři často vzbudí pocit marnosti, protože případ jen na základě toho, co čteme, jednoduše nelze vyřešit (řadu klíčových poznatků a indicií se dozvíme od Holmese až zpětně, když popisuje, jak se ten který [zlo]čin odehrál). Pes baskervilský je jiný a s trochou snahy čtenář na řadu věcí může přijít sám, jak je na to zvyklý třeba z děl Agathy Christie. I proto je pro mě ze všech holmesiád, které jsem dosud četl, právě tento román tím nejvíce „detektivkovým“ v klasickém slova smyslu.
Původní ilustrace k Doylovu románu od Sidneyho Pageta. Hugo Baskerville zamordovaný pekelným psem. Tak to vše začalo.
O oblibě Psa baskervilského svědčí i řada filmových adaptací, které bychom nespočítali ani na prstech obou roku. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat klasiku z roku 1939 s Basilem Rathbonem v roli Sherlocka Holmese, nezaměnitelnou hammerovskou variaci Terence Fishera z roku 1959, ve které si detektiva střihnul Peter Cushing a sira Henryho ztvárnil Christopher Lee, nebo osmdesátkový televizní film, kde Henryho Baskervilla hraje Martin Shaw (Doyle z Profesionálů). Za zmínku samozřejmě stojí i příslušná epizoda seriálu Sherlock, v němž detektiva ztvárňuje Benedict Cumberbatch, který je asi nejvěrnějším ztvárněním Sherlocka tak, jak jej známe z knih.
Pes baskervillský bezesporu patří k nejlepším knihám napsaným ve dvacátém století a více než sto let, jež uběhly od jeho vydání, mu na poutavosti, napínavosti a nezaměnitelném kouzlu nic neubralo.
Zdroje (kromě uvedených v textu):
Doyle, A. C. Příběhy Sherlocka Holmese. Mladá fronta, 1971.
Doyle, A. C. Vzpomínky na Sherlocka Holmese. Mladá fronta, 1972.
Doyle, A. C. Návrat Sherlocka Holmese. Mladá fronta, 1973.
Doyle, A. C. Údolí strachu. Mladá fronta, 1974. (Obsahuje i román Pes baskervillský.)
Doyle, A. C. Poslední poklona Sherlocka Holmese. Mladá fronta, 1975.
