Řezníci v bílých pláštích a zkrocení Evity. Stručné dějiny lobotomie

V historii medicíny najdeme nespočet zákroků, procedur a léčebných kůr, které lze snadno označit za kontroverzní: od trepanací lebky a pouštění žilou po užívání rtuti proti syfilidě. K těm nejspornějším ale patří jednoznačně lobotomie, která vznikla teprve ve dvacátém století. Vůbec první lobotomii, která se tehdy ještě označovala jako leukotomie, provedl společně neurochirurgem Pedrem Almeidem Limou koncem roku 1935 portugalský neurolog a neurochirurg António Egas Moniz (1874–1955).

První pacientkou z dvacetičlenné skupiny byla třiašedesátiletá žena, která trpěla depresí, úzkostí, paranoiou a halucinacemi. Podle výsledků, jež Moniz zveřejnil v březnu 1936, se duševní stav 35 % pacientů výrazně zlepšil, další třetina zažívala částečnou úlevu a u zbytku nedošlo k žádné patrné změně. Při zákroku se pacientům vyvrtaly do lebky dva otvory, které lékařům umožnily vložit dovnitř ostrý nástroj a přerušit nervová vlákna spojující čelní lalok s jinými částmi mozku. Za svůj objev obdržel Moniz v roce 1949 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství.

Na výsluní se lobotomie od svého zavedení ve 30. letech udržela pouze několik desetiletí, přesto ji za tu dobu podstoupily desetitisíce lidí: uvádí se, že ve Skandinávii to bylo přes 9 000 pacientů, ve Velké Británii 17 000 a v USA kolem 40 000 (podle některých autorů spíše o několik desítek tisíc víc, protože ne všechny operace proběhly ve zdravotnických zařízeních).

Právě ve Spojených státech působil jeden z nejhorlivějších propagátorů lobotomie, Walter Freeman (1895–1974). Freeman byl od mládí poměrně výstřední chlapík, což se projevovalo už během lékařských studií i klinické praxe. S oblibou se připomíná historka, podle níž Freeman kdysi jako lékař pomohl muži, kterému na pohlavním údu uvízl kovový prsten. Když se muž zeptal, zda jej může dostat zpět, Freeman odvětil, že to není možné. Kroužek si však nechal, opravil, vyryl do něj svůj rodový erb, a dlouhá léta jej pak pověšený na zlatém řetízku nosil na krku.

Svou úspěšnou kariéru Freeman začal v newyorské St. Elizabeth's Hospital, kde se jako neurolog setkával s pacienty, kteří trpěli nejrůznějšími psychickými onemocněními. Jeho ctižádost jej však hnala dál. V New Yorku si dodělal doktorát z neuropatologie a zamířil na George Washington University, kde se brzy stal vedoucím neurologického oddělení. Zde se k němu v roce 1935 připojil pozdější blízký spolupracovník James Watts. Oba byli velmi zaujati prací portugalského průkopníka lobotomie E. Monize, s nímž byli i v kontaktu, a zůstávalo jen otázkou času, kdy jej napodobí.

A netrvalo to dlouho. První lobotomie na území Spojených států se pod vedením Freemana a Wattse odehrála na George Washington University 4. září 1936. Pacientkou byla Alice Hoodová Hammatová, která trpěla agitovanou formou deprese. Přestože se Hammatová před zákrokem snažila svůj souhlas s operací stáhnout, nebylo jí to nic platné.

Na operačním sále jí byly po obou stranách hlavy, v oblasti čelního laloku vyvrtány dva otvory, jimiž se dovnitř vložil speciální chirurgický nástroj, takzvaný leukotom, s jehož pomocí lékaři odstranili části bílé hmoty, konkrétně vlákna spojující prefrontální kůru a hypotalamus. Zhruba za hodinu byla operace úspěšně hotová. Po probuzení se Hammatová údajně cítila dobře, nicméně o několik dní později hlásila přechodné potíže s řečí a dezorientaci. Operace byla však označena jako úspěšná.

Freemanova hvězda stoupala a (frontální) lobotomie (právě on začal zavádět tento název namísto frontální leukotomie, neboť mu vzhledem k faktu, že zákrok cílil na čelní lalok neboli lobus frontalis, připadal výstižnější) se mnoha lidem začala jevit jako zázračná metoda, která umožní vymýtit mnoho jinak neléčitelných duševních onemocnění. Do roku 1942 s Wattsem lobotomizovali kolem dvou set pacientů a výsledky byly (relativně) slibné: skoro dvě třetiny pacientů vykazovaly po zákroku zlepšení, necelá čtvrtina žádnou změnu a „pouze“ 14 % mělo těžké následky, popřípadě po operaci zemřelo.

Mezi Freemanem a Wattsem to však začalo drhnout. Důvodem byla nová metoda, kterou začal mocně propagovat první jmenovaný: transorbitální lobotomie. Ta spočívala v proražení stropu očnice pomocí železného drátu a paličky, čímž se otevřel přístup k čelnímu laloku. Výhoda spočívala v tom, že už nebylo nutné provádět trepanaci lebky, ani pacienta uvádět do celkové narkózy. Freeman dokonce plánoval školit v této technice i běžné psychiatry. Motivací k aplikaci transorbitální lobotomie pro něj ale podle všeho bylo i to, že ji na rozdíl od frontální lobotomie mohl provádět sám a bez pomoci.

Watts proti nové metodě silně brojil a na popularitě lobotomii nepřidávaly ani četné nevalné výsledky. Její patrně nejznámější obětí se stala Rosemary Kennedyová, sestra pozdějšího prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho. Ve škole zaostávala za spolužáky a později u ní byla diagnostikována mentální retardace. K tomu se přidaly nezvladatelné výbuchy hněvu a další duševní problémy. Její otec se proto v roce 1941 rozhodl, že dceru nechá „vyléčit“ pomocí tehdy ještě populární frontální lobotomie a svěřil ji do rukou Freemana s Wattsem. Operace se však, jako v nezanedbatelném procentu dalších případů, nevydařila. Rosemary pozbyla schopnost se o sebe postarat a zbytek života strávila v ústavu.

Rosemary Kennedyová nebyla jedinou slavnou či společensky výše postavenou osobou, která podstoupila lobotomii. Před asi patnácti lety vyšlo najevo, že krátce před svou smrtí ji byla vystavena také Eva Perónová, slavná Evita. U Evy Perónové byla po déle trvajících zdravotních potížích v říjnu 1951 diagnostikována rakovina děložního hrdla a diagnózu v listopadu téhož roku potvrdila i provedená hysterektomie. Prognóza nebyla dobrá. Zdravotní stav Evity se rychle zhoršoval a rakovina metastázovala do dalších orgánů, včetně plic. Kromě bolestí a kašle se u ní začaly projevovat také psychické potíže, například úzkosti, emoční nestabilita a agresivita.

Navzdory antiamerickým náladám v tehdejší Argentině byly do týmu, který se o Evitu staral, přizváni američtí lékaři, včetně neurochirurga Jamese L. Poppena. Právě on podle nedávno objevených důkazů manželce Juana Peróna (který mimochodem k lůžku manželky kvůli znechucení chodit odmítal) v červnu roku 1952 provedl frontální lobotomii, která měla pacientce ulevit od silných bolestí a patrně zároveň „napravit“ změny její osobnosti či sklony k nevhodnému chování, které mohlo na ni i jejího manžela vrhat špatné světlo.

Požadovaný účinek se však patrně nedostavil. Eva Perónová po operaci, která se měla uskutečnit uprostřed noci přímo v prezidentském paláci, těžké nemoci podlehla 26. července 1952 ve třiatřiceti letech (zákrok k rychlému skonu zřejmě přispěl), a skutečnost, že podstoupila lobotomii, byla před veřejností tajena. Děsivé je, že Poppen předtím údajně lobotomii na Perónův příkaz provedl také u několika vězňů. Patrně, aby ji měl tak říkajíc v ruce.

Lobotomie nicméně postupně ztratila lesk revoluční metody a s rostoucím počtem pacientů byly stále patrnější i její negativní účinky. A jak v článku z roku 2017 uvádějí James P. Caruso a Jason P. Sheehan, na obrat veřejného mínění v neprospěch metody měla nemalý vliv i media, například román Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, který slavně převedl na stříbrné plátno Miloš Forman pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem, kde se z Jacka Nicholsona stane po provedení lobotomie bezduché slintající tělo.

Po pár letech na výsluní se lobotomie dočkala v mnoha zemích zákazu – v Sovětském svazu už v roce 1950 – a postupně se od ní, alespoň v její původní a dávno překonané podobě, začalo obecně upouštět po celém světě (Freeman lobotomii naposledy provedl roku 1967, ale metodu dále obhajoval). Vliv na to mělo i zavedení antipsychotických léků, například chlorpromazinu v 50. letech, které umožňovaly léčbu/potlačení projevů řady duševních poruch mnohem méně drastickou formou.

Jak ale uvádějí Caruso a Sheehan, psychochirurgie (operativní zákrok na mozku s cílem upravit duševní stav člověka) se dále vyvíjela a své místo v medicínské praxi stále má, neboť v některých případech je chirurgický zásah účinnější alternativou než klasické medikamenty a jiné formy terapie. Nicméně dnešní metody už jsou daleko šetrnější, preciznější a bezpečnější než ty, jež praktikoval Walter Freeman, Egas Moniz a další.

Caruso, J. P., & Sheehan, J. P. (2017). Psychosurgery, ethics, and media: a history of Walter Freeman and the lobotomy. Neurosurgical FOCUS, 43(3), E6. https://doi.org/10.3171/2017.6.focus17257

Nijensohn, D. E. (2015). Prefrontal lobotomy on Evita was done for behavior/personality modification, not just for pain control. Neurosurgical FOCUS, 39(1), E12. https://doi.org/10.3171/2015.3.focus14843

Pickover, C. A. (2022) Kniha o medicíně: Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství. Dokořán, Argo, 536 s.

Staudt, M. D., Herring, E. Z., Gao, K., Miller, J. P., & Sweet, J. A. (2019). Evolution in the treatment of psychiatric disorders: From psychosurgery to psychopharmacology to neuromodulation. Frontiers in Neuroscience, 13, 108. https://doi.org/10.3389/fnins.2019.00108

Young, G. J., Bi, W. L., Smith, T. R., Brewster, R., Gormley, W. B., Dunn, I. F., Laws, E. R., & Nijensohn, D. E. (2015). Evita’s lobotomy. Journal of Clinical Neuroscience, 22(12), 1883–1888. https://doi.org/10.1016/j.jocn.2015.07.005