Eunice aphroditois: Několikametrový mořský červ přehryzne rybu jako nic

Pod hladinou moří a oceánů se nachází svět, jehož obyvatelé někdy působí jako tvorové z jiného světa. Jednou z pozoruhodných skupin živočichů, jejíž zástupci obývají takřka všechny myslitelné podmořské biotopy od nejtemnějších hlubin po přílivové oblasti, jsou mnohoštětinatci. (Jen pro úplnost dodejme, že kromě mořských mezi nimi najdeme i malé procento sladkovodních a suchozemských druhů.)

Mnohoštětinatci jsou jednou z tříd kroužkovců (kmene, do nějž patří například žížaly) a jde o tvory co do tvaru či velikosti poměrně rozmanité, byť článkované tělo většiny z nich bychom označili jako „červovité“. Často však mívají na těle rozlišitelnou hlavovou část opatřenou tykadly či makadly, která ovšem nejsou homologická s těmi patrnými u členovců (třeba hmyzu). Ústní dutina může také obsahovat dobře vyvinuté chitinozní háčkovité čelisti.

Zatímco někteří mnohoštětinatci se aktivně pohybují či plavou, jiní v dospělosti žijí přisedle u dna. Jednou z takových skupin jsou zástupci rodu palolo (Eunice) z čeledi Eunicidae. Kolik druhů tento rod obsahuje, je do značné míry záhadou, protože jsou pravidelně popisovány další, jiné jsou naopak spojovány dohromady a druhový status některých zůstává nejistý, ale obecně se udává, že do něj spadá kolem 250 popsaných druhů (podle některých zdrojů dokonce 350), které prosperují v teplejších oceánských vodách celého světa.

Tím jednoznačně nejznámějším je druh s poetickým názvem Eunice aphroditois, jenž se vyskytuje v Indickém a Tichém oceánu a podle některých zdrojů i v Atlantském, nicméně i v jeho případě dochází často k záměnám s jinými velmi podobnými druhy. Jedním z nich je například E. roussaei, který žije v Atlantském oceánu i Středozemním moři, včetně Jadranu, kde jej rybáři používají jako návnadu. Tyto druhy jsou si ale natolik podobné, že následující popis bude platit pro oba i řadu dalších zástupců téhož rodu. (Oba názvy, E. aphroditois a E. roussaei, byly dokonce dlouho omylem považovány za synonymní označení téhož tvora.)

První zajímavostí, na kterou upozorňuje v podstatě každý odborný i populární text o tomto mnohoštětinatci, jsou rozměry, jakých může dorůstat. Většinou sice měří „jen“ kolem metru, ale existují poměrně věrohodné údaje o exemplářích dlouhých celé tři metry. Jeden takový, jehož tělo se skládalo z 675 článků, byl nalezen zkraje roku 2009 u Japonských břehů. Že u tohoto rodu nejde o absolutní raritu naznačují stejně, nebo ještě o pár desítek centimetrů delší exempláře objevené u pobřeží Austrálie i Evropy, byť v případě Evropy je pravděpodobně, že se opět jednalo spíše o druh E. roussaei. Naopak až příliš fantasticky znějí zkazky o červech dlouhých celých šest metrů.

Ačkoli může tento mnohoštětinatec dosahovat skutečně úctyhodné délky, pokud bychom na něj náhodou narazili (aktivní je navíc hlavně v noci), spatřili bychom jen malý kousek jeho těla. Ze substrátu obvykle trčí pouze hlavová část červa opatřená pěti tykadly, která jsou hlavním smyslovým orgánem, a zoubkovanými čelistmi, jež fungují jako kleště. Právě v této poloze E. aphroditois číhá na kořist, kterou tvoří ryby i jiní mořští tvorové, včetně jiných mnohoštětinatců.

Jak názorně ukazuje řada videí dostupných na internetu, lov bývá poměrně dramatický. Jakmile se ryba nebo jiný tvor přiblíží na dosah mnohoštětinatce, který navíc někdy používá tykadla jako návnadu, červ povyleze a bleskurychle zaútočí. Kořist sevřená pevnými čelistmi nemá šanci uniknout a predátor ji stáhne do substrátu, kde ji sežere. V případě menších ryb se dokonce může stát, že silou stisku červ tělo kořisti rozpůlí. Dodejme, že E. aphroditois je všežravec a kromě masa se krmí i řasami nebo detritem.

Níže se můžete podívat na video, které zachycuje, jak tento červ loví.

Byť se zdá, že ryba, jež na takto schovaného červa narazí, je v podstatě bez šance, v roce 2016 se objevila velice zajímavá studie, která ukázala, že špičatník žlutoocasý (Scolopsis affinis) zas tak bezmocný není. Pokud ryby schovaného mnohoštětinatce objeví, začnou jeho směrem „vyfukovat“ silné proudy vody, což jej zapudí do substrátu. Někdy se dokonce do této činnosti zapojí hned několik ryb, což docela připomíná mobbing u ptáků. Podle autorů studie může jít o formu vzájemné ochrany, ze které těží celá skupina.

Text by nebyl úplný bez zmínky o anglickém názvu, respektive názvech těchto mnohoštětinatců. Zatímco ten první, sand strikers (píseční útočníci), žádné další vysvětlení nepotřebuje, ten druhý, bobbit worms, už nepochybně ano. Jedná se o odkaz na případ Johna a Lorena Bobbittových, jejichž jméno v roce 1993 proletělo světovým tiskem poté, co Lorena Johnovi ve spánku nožem uřízla přirození. Dodejme, že orgán se podařilo díky rychlému chirurgickému zákroku zachránit, a John si poté dokonce zahrál ve dvou lechtivých filmech. Ani Lorena na čin nijak nedoplatila, z důvodu nepříčetnosti byla totiž zbavena obvinění. V roce 1995 se pár rozvedl.

Na rozdíl od Loreny Bobbittové E. aphroditois není útočný a pro člověka nepředstavuje větší nebezpečí, byť při neopatrné manipulaci může ostrými čelistmi způsobit bolestivé zranění. Například při snaze vytáhnout ho ze substrátu. Ta ovšem stejně často končí neúspěchem, protože se červ přetrhne.

Na závěr dodejme, že palolové E. aphroditois jsou gonochoristé, což znamená, že mají oddělené pohlaví. V období rozmnožování samice začne uvolňovat feromony, které samce přimějí k vypuštění spermií. Samice do vody současně vypustí vajíčka a samotné oplození už je ponecháno náhodě. Udává se, že ve volné přírodě se tito mnohoštětinatci dožívají asi tří až pěti let.

Jen pro zajímavost, tito červi se běžně nechovají, ale občas se substrátem nepozorovaně dostanou například do větších akvárií, jako třeba jedinec na tomto fascinujícím videu, který měří kolem půldruhého metru.

Naprostá většina na internetu dostupných fotografií ale pochází z volné přírody. Tito červi jsou sice velice plaší, když však potápěč u otvoru chvíli počká, jedinec zase vykoukne. Při nasvícení jeho povrch navíc hraje všemi barvami.

Escobar-Ortega, D., et al. (2022). On the presence of a giant bristle worm (Eunice roussaei) IN NW Iberian Peninsula: Comments on its taxonomy and reproductive cycle. Estuarine Coastal and Shelf Science, 274, 107899. https://doi.org/10.1016/j.ecss.2022.107899

Lachat, J., & Haag-Wackernagel, D. (2016). Novel mobbing strategies of a fish population against a sessile annelid predator. Scientific reports, 6, 33187. https://doi.org/10.1038/srep33187

Smrž, J. (2013). Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 192 s.

Uchida, H., H. Tanase & S. Kubota. (2009). An extraordinarily large specimen of the polychaete worm Eunice aphroditois (Pallas) (Order Eunicea) from Shiahama, Wakayama, Central Japan. Kuroshio Biosphere 5: 9-15. Online

Zanol, J., & Hutchings, P. (2022). A new species of giant Eunice (Eunicidae, Polychaeta, Annelida) from the east coast of Australia. ZooKeys, 1118, 97–109. https://doi.org/10.3897/zookeys.1118.86448

Vynikající zdroj: https://www.lembehresort.com/blogs/all-about-the-bobbit-worm