Článek
Přestože hadi nepatří k zrovna nejoblíbenějším živočichům, jedno se jim nedá upřít, jsou pozoruhodně přizpůsobiví a v průběhu evoluce osídlili neuvěřitelnou škálu prostředí. Prosperují v savanách, deštných pralesích, pouštích, polopouštích, v opadavých i stálezelených lesích, v nížinách, na horách, ba dokonce i v jeskyních. Na souši se přitom nepohybují jen po povrchu, ale mohou lézt i na stromy nebo trávit podstatnou část života pod zemí. Hadům není cizí ani voda. Zatímco někteří do tůní, jezer, potoků a řek zavítají jen příležitostně, jiní tyto biotopy téměř neopouštějí. A hadi dokonce nechybí ani v moři.
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
Byť bychom za mořské mohli označit i některé jiné druhy, třeba jednoho z bradavičníků, nejčastěji máme v souvislosti s mořskými hady na mysli několik desítek zástupců z dvou podčeledí spadajících do čeledi korálovcových (Elapidae). Tou první a větší jsou vodnáři (Hydrophiinae), druhá se v češtině jmenuje vlnožilové (Laticaudinae). Vzhledem ke zmatečnosti, kterou do systému v některých případech vnáší i nešťastné české zoologické názvosloví, nebudeme tentokrát příliš zabíhat do fylogenetických ani taxonomických podrobností.
Řekněme si jen tolik, že ne všichni vodnáři (pokud máme na mysli stejnojmennou podčeleď) žijí v moři či ve vodě. Příkladem budiž smrtonoši, pakobry či taipani. A dokonce mezi vodnáři najdeme jeden rod, který se v češtině jmenuje vlnožil (Aipysurus). Ten obsahuje hned devět druhů, včetně vlnožila pruhovaného (Aipysurus eydouxii) nebo vlnožila hladkého (Aipysurus laevis). Pokud nicméně na následujících řádcích zmíníme v nějaké souvislosti vodnáře, máme zpravidla na mysli ty druhy, které skutečně žijí v moři, zejména zástupce rodu vodnář (Hydrophis), do nějž patří třeba vodnář žlutobřichý (H. brooki), vodnář páskovaný (H. fasciatus), vodnář kobří (H. schistosus) nebo vodnář obrovský (H. stokesii).
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
V tomto textu se ovšem budeme primárně zabývat „pravými“ vlnožily, tedy zástupci podčeledi Laticaudinae, která obsahuje jediný rod, nepřekvapivě pojmenovaný vlnožil (Laticauda). Jen pro zajímavost (neodpustím si to), v angličtině se tito vlnožilové jmenují sea kraits, což by se na první dobrou chtělo přeložit jako „mořské krajty“, jenže ouha. Krajtě se v angličtině říká python. Krait je označení pro bungara (Bungarus), takže sea kraits jsou spíše „mořští bungaři“. Zkrátka „zmatek nad zmatek“, jak by řekl Jules Verne.
Stejně jako vodnáři se vlnožilové v průběhu evoluce adaptovali na život v mořské vodě, například pádlovitým zploštěním ocasu nebo vznikem podjazykové solné žlázy, která jim pomáhá zbavovat se přebytečné soli přijaté s potravou. A zdá se, že obě skupiny se do moří začaly přesouvat zhruba ve stejné době, někdy před 13 až 8 miliony let. Každá na to ale šla trochu jinak.
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
Zatímco vodnáři se mořskému prostředí přizpůsobili natolik, že ho v podstatě celý život nemusí opustit (dokonce jsou vejcoživorodí, takže rodí již živá mláďata), vlnožilové zůstávají hady obojživelnými, byť poměr času stráveného v moři a na souši se druh od druhu značně liší. Obecně však platí, že na souš se musejí vracet kvůli trávení, páření, termoregulaci, svlékání a především kladení vajec (jsou vejcorodí). Proto se také od pevniny nevzdalují tolik jako vodnáři.
Na souši byli vlnožilové pozorováni také při pití sladké vody, bez níž se totiž na rozdíl od některých jiných druhotně mořských živočichů neobejdou. Ukázalo se, že pokud nemají přístup ke sladké, nebo alespoň jen málo slané brakické vodě, nedokážou dlouhodobě udržovat náležitou vodní bilanci a trpí dehydratací. Jinak řečeno trápí je žízeň. Dostatek sladké vody (z povrchových zdrojů nebo srážek) je patrně klíčovým faktorem, který omezuje rozšíření vlnožilů. Skrze tento faktor na ně také může globální klimatická změna, která neovlivňuje jen teploty, nýbrž i rozložení srážek, dopadat více než na jiné mořské hady.
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
Rod Laticauda v současnosti obsahuje osm druhů, včetně dobře známého vlnožila užovkového (Laticauda colubrina), který obývá rozsáhlý areál zahrnující část Indického a Tichého oceánu, nebo druhu L. crockeri, který se naopak vyskytuje v jediném brakickém jezeře na Šalamounových ostrovech. Dalším pozoruhodným zástupcem uvedeného rodu je vlnožil ploský (Laticauda laticaudata), kterého si nyní představíme trochu zevrubněji, ačkoli pro něj platí vše, co jsme o vlnožilech uvedli výše.
Areál vlnožila ploského je velmi rozsáhlý a podobá se areálu vlnožila užovkového, je však fragmentovanější. Co se Asie týče, sahá od východní Indie přes Bangladéš, Myanmar, Thajsko a Indonésii po Čínu, Tchaj-wan, Filipíny a jih Japonska (souostroví Rjúkjú). Před pár lety byl jeden exemplář tohoto vlnožila nalezen dokonce v Jižní Koreji. Krom toho na něj můžeme narazit na Nové Guineji, v Nové Kaledonii, kde žije také jeho příbuzný L. saintgironsi, na Vanatu, kde se mimo něj vyskytuje ještě vlnožil L. frontalis, Fidži nebo Tonze. Nejvýchodnější hranici výskytu tvoří ostrov (a stát) Niue. Tradičně se do areálu vlnožila ploského řadily i břehy severoaustralského Queenslandu, leč podle posledních studií to nelze tvrdit s jistotou.
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
Setkat se s tímto hadem můžeme zejména v mělkých vodách kolem korálových útesů a korálových ostrovů, v pobřežních mangrovových porostech i na volném moři. Většinou se pohybuje v hloubce do patnácti metrů, ale potopit se dokáže mnohem hlouběji. Pozorován byl i osmdesát metrů pod hladinou. V rámci vlnožilů je v tom, kolik času tráví ve vodě a na souši, někde uprostřed. Typickým poznávacím rysem, kterým odlišíme vlnožila ploského od vlnožila užovkového, jenž naopak tráví docela dost času na souši, je tmavě hnědé zbarvení šupin horního rtu (supralabialia). Druhý jmenovaný má danou oblast hlavy žlutou. Hřbet vlnožila ploského je nápadně pruhovaný, přičemž se střídají pruhy světle až sytě modré s hnědými až černými. Břicho je smetanové nebo světle žluté.
Nejedná se o nijak velké hady. V dospělosti obvykle měří mezi padesáti až sto centimetry, maximálně kolem půldruhého metru. Samice jsou zpravidla větší než samci. Stejně jako ostatní vlnožilové (narozdíl od vodnářů) mají nápadně velké ventrální (břišní) štítky, což je znak zděděný od suchozemských předků, který poukazuje na jejich trvající závislost na suchozemském prostředí (tyto štítky totiž usnadňují pohyb po souši). Šupiny na zbytku těla jsou hladké a překrývají se (i tím se liší od vodnářů).
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
Aktivní jsou vlnožilové hlavně v noci, kdy vyrážejí na lov. Jejich nejčastější kořistí (alespoň podle studie provedené na Nové Kaledonii) jsou úhořovci šedí (Conger cinereus), murény, na NK konkrétně muréna bělolemá (Gymnothorax albimarginatus) a různé druhy hadařů (Muraenichthys), jinak řečeno ryby s nápadně prodlouženým (úhořovitým) tělem. Kořist usmrcují silným jedem, který do ní pumpují dutými jedovými zuby umístěnými v přední části tlamy.
Kromobyčejně potentní jed může být nebezpečný i člověku a riziko spočívá také v tom, že si kousance nemusíme vůbec všimnout. K příznakům patří nevolnost, zvracení, průjem, bolest břicha, hlavy i svalů, únavu, slabost, rozostřené viděné, ztížené polykání, křeče či bezvědomí. Silné neurotoxiny a myotoxiny obsažené v jedu mohou dokonce způsobit paralýzu a smrt.
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata) s ulovenou murénou
Potvrzený fatální případ uštknutí vlnožilem ploským se mi dohledat nepodařilo, v literatuře lze však najít třeba zprávu o úmrtí mladého rybáře po kontaktu s vlnožilem užovkovým. Právě rybáři jsou asi nejvíce ohroženou skupinou. Vlnožilové jsou totiž jinak docela mírumilovní tvorové a uštknou pouze v obraně při nevhodné manipulaci, třeba při sevření v ruce během práce s rybářskou sítí. Daleko na moři navíc nelze dostatečně rychle podat protijed.
Vlnožilové nejsou pouze predátoři. Stávají se také kořistí, a to nejčastěji žraloků, větších ryb, dravých ptáků, ba i jiných hadů. Potravou jiných tvorů se mohou stát také na souš kladená vejce, kterých v jedné snůšce bývá od jednoho po sedm, možná i víc. Mláďata se líhnou po nějakých třech až čtyřech měsících a měří necelých čtyřicet centimetrů. Rostou poměrně rychle a pohlavní dospělosti dosahují už ve věku osmnácti až třiceti měsíců. Samci dospívají dříve než samice. Informace o tom, kolika let se dožívají ve volné přírodě, k dispozici nejsou.
vlnožil ploský (Laticauda laticaudata)
V rámci IUCN je vlnožil ploský hodnocený jako málo dotčený taxon a největší hrozbu pro něj v současnosti představují nepříznivé antropogenní zásahy do jeho přirozeného prostředí, včetně těch zprostředkovaných klimatickou změnou.
Zdroje:
Brischoux, F., Bonnet, X., & Shine, R. (2007). Foraging ecology of sea kraits Laticauda spp. in the Neo-Caledonian Lagoon. Marine Ecology Progress Series, 350, 145–151. https://doi.org/10.3354/meps07133
Gherghel, I., et al. (2016). A revision of the distribution of sea kraits (Reptilia, Laticauda) with an updated occurrence dataset for ecological and conservation research. ZooKeys, 569(569), 135–148. https://doi.org/10.3897/zookeys.569.6975
Heatwole, H., Guinea, M.L., (1993). Family Laticaudidae. Chapter 37 (s. 319–321). In: Glasby, C.J., Ross, G.J.B., Beasley, P.L. (Eds.), Amphibia & Reptilia, Vol. 2A of Fauna of Australia. Australian Government Publishing Service, Canberra.
Heatwole, H., Lillywhite, H., & Grech, A. (2016). Physiological, ecological, and behavioural correlates of the size of the geographic ranges of sea kraits (Laticauda; Elapidae, Serpentes): A critique. Journal of Sea Research, 115, 18–25. https://doi.org/10.1016/j.seares.2016.05.003
Lane, A., et al. (2010). Laticauda laticaudata. The IUCN Red List of Threatened Species 2010: e.T176771A7301306. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2010-4.RLTS.T176771A7301306.en. Navštíveno 12. srpna 2026.
Lillywhite, H. B., et al. (2008). Sea snakes (Laticauda spp.) require fresh drinking water: Implication for the distribution and persistence of populations. Physiological and Biochemical Zoology, 81(6), 785–796. https://doi.org/10.1086/588306
Murphy J., C. (ed.) (2024). Aquatic Snakes, Diversity and Natural History. JCM Natural History with Herpetological Conservation International, 730 s. ISBN: 9798218194901.
O’Shea, M. (2023). Snakes of the World: A Guide to Every Family. Princeton University Press, 240 s. ISBN: 978-0691240664
Park, J. et al. (2019). First Record of the Blue-banded Sea Krait (Laticauda laticaudata, Reptilia: Squamata: Elapidae: Laticaudinae) on Jeju Island, South Korea. Asian Herpetological Research 10 (4): 131–136.
Sasai, T. et al. (2020) Natural History Notes: Laticauda laticaudata (Blue-lipped Sea Krait) predation. Herpetological Review 51(3): 621
Tiemensma, M., & Byard, R. W. (2021). Fatal sea snake envenomation. American Journal of Forensic Medicine & Pathology, 42(4), 401–404. https://doi.org/10.1097/paf.0000000000000679 (čten pouze abstrakt)
Wang, S., Lillywhite, H. B., & Tu, M. (2013). Locomotor performance of three sympatric species of sea kraits (Laticauda spp.) from Orchid Island, Taiwan. Zoological Studies, 52(1). https://doi.org/10.1186/1810-522×-52-43
