Smrtonoš zmijí: Zavalitý australský had na kořist číhá ukrytý v listí

Australská fauna (společně s faunou Nové Guineje a přilehlých ostrovů) se díky milionům let izolace dlouho vyvíjela nezávisle na té euroasijské, v mnoha ohledech ale v průběhu evoluce dospěla k podobným řešením. Typickým příkladem jsou zdejší vačnatci. Poslední společný předek vačnatců a placentálů (mezi, něž patříme i my) žil někdy před 140 až 190 miliony let, tedy hluboko v druhohorách. Avšak navzdory tomu, že dnešní zástupce obou skupin dělí tak obrovská propast času, najdeme mezi nimi mnohé, kteří jsou si až neuvěřitelně podobní.

Na vině je takzvaná konvergentní či sbíhavá evoluce, tedy jev, který spočívá v tom, že působení totožných či analogických selekčních tlaků může vést i u původně nepodobných a vzájemně nepříbuzných linií k pozoruhodně podobným výsledkům. Tak tomu je v případě krtka a vakokrta, myši a vakomyši, poletuchy a vakoveverky či vlka a již s největší pravděpodobností vyhynulého vakovlka, o kterém jsem zde už psal. Konvergence se však netýká pouze savců. Její ukázky najdeme všude od drobných bezobratlých po ryby, plazy či ptáky.

Jedním z příkladů konvergentní evoluce mezi plazy jsou australští (a novoguinejští) hadi smrtonoši, jejichž nejznámějším zástupcem je smrtonoš zmijí (Acanthophis antarcticus). Český název docela okatě naznačuje, jakým hadům se smrtonoši v mnoha ohledech podobají a za jejichž blízké příbuzné byli kdysi považováni (v angličtině se dokonce jmenují death adders, tedy „smrtící zmije“).

Jenže zatímco naše zmije (rod Vipera a podčeleď Viperinae) patří stejně jak chřestýši (Crotalinae) a zmijovci (Azemiopinae) do čeledi zmijovití (Viperidae), smrtonoši se řadí do čeledi korálovcovití (Elapidae), a mají tak blíže ke korálovcům, kobrám, taipanům, vlnožilům nebo vodnářům.

V Austrálii a na Nové Guineji se vyskytuje několik druhů smrtonošů, například smrtonoš písečný (Acanthophis pyrrhus), smrtonoš hladký (Acanthophis laevis) či smrtonoš Hawkeův (Acanthophis hawkei), nicméně jejich taxonomie je stále poněkud komplikovaná. V některých případech proto není zcela jisté, zda je daný taxon plnohodnotným druhem nebo komplexem vícera druhů. Pořádek v tom udělá teprve zevrubnější genetická analýza.

Tento (genetický) přístup koneckonců už v roce 2015 odhalil nový druh smrtonoše, který žije v regionu Kimberley na severozápadě Austrálie. Vědci jej pojmenovali Acanthophis cryptamydros, české jméno zatím nemá. Latinský druhový název odkazuje na kryptickou povahu hada a jeho výtečnou schopnost splynout s prostředím, ve kterém číhá na kořist. Nabízel by se tedy například název smrtonoš skrytý či smrtonoš nenápadný, ale to už je na příslušných orgánech. (Pro detailnější informace o tomto druhu, včetně fotografií, viz zdroje).

Vraťme se však ke smrtonoši zmijímu coby modelovému zástupci celého rodu (leccos z toho, co zazní níže, platí do značné míry i pro další druhy). Typickým znakem smrtonoše zmijího je trojúhelníkovitá hlava a krátké, nápadně zavalité tělo, které má ze všech smrtonošů v poměru k celkové délce vůbec nejširší. Domovem tohoto plaza jsou lesnaté oblasti, travnaté pláně i typické australské pustiny.

Najdeme ho na velké části kontinentu: v Severním teritoriu, Queenslandu, Novém Jižním Walesu, Jižní Austrálii i Západní Austrálii. Nedořešenou otázkou zůstává, zda žije i ve státě Victoria, kde se podle historických nálezů z 19. století vyskytoval. Je to navíc had, kterého podle jedné nedávné studie znali i zdejší Aboridžinci, což naznačuje, že jeho areál rozšíření do Victorie skutečně zasahoval. Žádné jednoznačné důkazy o trvání jeho zdejší přítomnosti, například fotografie, ovšem k dispozici nejsou.

Smrtonoš zmijí nedorůstá žádné závratné velikosti. Nejdelší exempláře měří lehce přes metr, průměrná délka činí něco kolem šedesáti centimetrů, přičemž samice bývají větší než samci, což opět platí i pro ostatní zástupce skupiny. Podobně jako jiní smrtonoši se živí žábami, ještěry, malými savci i ptáky. Na rozdíl od velké část australských jedovatých hadů, kteří kořist aktivně vyhledávají (a jsou k tomu i uzpůsobení mnohem štíhlejším tělem), je smrtonoš predátorem, který útočí ze zálohy: počká si schovaný v listí či vegetaci, až se nic netušící oběť dostane na dosah, a poté bleskově zaútočí velkými jedovými zuby.

Nečeká ale se „založenýma rukama“. Drobný a většinou nažloutlý konec jeho ocasu je ze stran zploštělý a trochu připomíná červa. Smrtonoš jím máchá poblíž své hlavy jako návnadou a čeká, kdo pohybující se dobrotu přijde prozkoumat. Díky tomu dokáže na rozdíl od svých štíhlejších příbuzných, kteří kořist aktivně pronásledují, ulovit i rychle se pohybující tvory.

Toto chování, které se obecně označuje jako agresivní mimeze a známe je v různých podobách i u jiných hadů, například zmije pavoučí (viz odkaz na konci článku), u smrtonošů popsala řada studií. Jedna, která vyšla už před skoro dvaceti lety, toto chování zkoumala v kontrolovaných laboratorních podmínkách u smrtonoše severního (Acanthophis praelongus).

Vědci manipulovali například s délkou, barvou či způsobem pohybu ocasu připojeného ke speciálnímu přístroji a zjistili, že zatímco ještěry falešná návnada skutečně často přiláká, žáby nikoli. Při jejich lovu tedy smrtonoš patrně využívá odlišnou strategii. Ukázalo se také, že efektivnější je spíše menší konec ocasu, což vysvětluje, proč podobné vábení kořisti provozují spíše nedospělí jedinci.

Smrtonoš zmijí je zajímavý i tím, že je živorodý a na svět může najednou přivést až 24 mláďat, která měří kolem 12 centimetrů. Průměrně ale rodí asi poloviční počet mláďat. Jak již zaznělo výše, smrtonoši jsou jedovatí a disponují silným jedem, který má neurotoxické, hemoragické a hemolytické účinky. Jinak řečeno, ovlivňuje nervový systém, způsobuje krvácivost, například vnitřní krvácení, a vede k rozpadu červených krvinek. Srážlivost krve nicméně příliš neovlivňuje.

Před vývojem protijedu vedlo k úmrtí asi 60 % uštknutí smrtonošem. Bez podání protijedu nastává smrt u člověka do několika hodin, u menších zvířat, například psů do pár desítek minut. Pozitivní zprávou je, že smrtonoši nejsou agresivní. Potíž je spíše v tom, že se dokážou při číhání na kořist skvěle maskovat, což pak vede k jejich přehlédnutí a nešťastnému kontaktu.

Clemann, N., et al. (2018). The death adder Acanthophis antarcticus (Shaw & Nodder, 1802) in Victoria: historical records and contemporary uncertainty. Memoirs of Museum Victoria, 77, 29–40. https://doi.org/10.24199/j.mmv.2018.77.03

Dunwell, T. L., Paps, J., & Holland, P. W. H. (2017). Novel and divergent genes in the evolution of placental mammals. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 284(1864), 20171357. https://doi.org/10.1098/rspb.2017.1357

Falla, M. V., et al. (2025). Functional and Proteomic Characterization of Acanthophis antarcticus Venom: Evidence of Fibrinogenolytic and Serine Peptidase Inhibitory Activities. Toxins, 17(8), 405. https://doi.org/10.3390/toxins17080405

Hagman, M., Phillips, B. L., & Shine, R. (2008). Tails of enticement: caudal luring by an ambush‐foraging snake (Acanthophis praelongus, Elapidae). Functional Ecology, 22(6), 1134–1139. https://doi.org/10.1111/j.1365-2435.2008.01466.x

Maddock, S. T., et al. (2015). A new species of death adder (Acanthophis: Serpentes: Elapidae) from north-western Australia. Zootaxa, 4007(3), 301–326. https://doi.org/10.11646/zootaxa.4007.3.1

Shine, R., Spencer, C. L., & Keogh, J. S. (2014). Morphology, Reproduction and Diet in Australian and Papuan death adders (Acanthophis, elapidae). PLoS ONE, 9(4), e94216. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0094216

https://australian.museum/learn/animals/reptiles/common-death-adder/

https://www.australiawidefirstaid.com.au/resources/death-adder