Zmije obecná: Jedovatý otužilec byl považován za ďáblovo stvoření

Ačkoli se v souvislosti s některými našimi užovkami uvádí, že mohou stejně jako některé jejich příbuzné z Duvernoyovy žlázy uvolňovat toxicky působící látky – zrovna letos se v tomto ohledu objevila zajímavá studie zaměřená na užovku hladkou (Coronella austriaca) –, nadále platí, že jediným bezesporu jedovatým hadem žijícím na území České republiky je obávaná, proklínaná i obdivovaná zmije obecná (Vipera berus).

V Evropě však žije zmijí hned několik. Rod Vipera, který stejně jako chřestýši nebo křovináři patří do čeledi zmijovití (Viperidae), obsahuje dobrých pětadvacet druhů z různých koutů palearktu a řadu z nich potkáme i na starém kontinentu. Jmenovat můžeme zmiji růžkatou (V. ammodytes), která je doma na Balkáně, zmiji skvrnitou (V. aspis), jejíž areál zahrnuje zejména Francii a Itálii a která se na některých styčných plochách kříží se zmijí obecnou, nebo zmiji Latasteovu (V. latastei), který se vyskytuje především na Pyrenejském poloostrově. Tam, ač na mnohem menším území, žije ještě zmije iberská (V. seoanei).

Zmije obecná ovšem své příbuzenstvo a nejen je v lecčem překonává. Kupříkladu v tom, že díky rozšíření sahajícímu od Britských ostrovů (krom Irska) přes podstatnou část Evropy, Sibiř, Kazachstán či Mongolsko po ruský ostrov Sachalin má největší areál ze všech hadů na světě, alespoň těch suchozemských. Jeho nejzápadnější a nejvýchodnější okraj od sebe dělí přes sedm a půl tisíce kilometrů (po nejkratší spojnici). S nadsázkou by se dalo říct, že nad říší zmije obecnéslunce nikdy nezapadá.

Ba co víc, na severu Skandinávie či poloostrově Kola její areál sahá daleko za polární kruh, místy i nějakých dvě stě kilometrů (k 70° severní šířky), což z ní ještě ke všemu dělá nejseverněji žijícího hada na Zemi. Pokud bychom pro úplnost změřili vzdálenost mezi severní a jižní hranicí (sever Řecka) jejího výskytu v Evropě, dostaneme hodnotu přesahující tři tisíce kilometrů, což je vskutku pozoruhodné.

Zmije obecná je relativně malý had. Dospělci dorůstají délky mezi padesáti až sedmdesáti centimetry, vzácněji centimetrů osmdesát. Vůbec nejdelším změřeným jedincem byla samice, která jen o fous překonala jeden metr. Právě samice bývají u zmijí, stejně jako u mnoha jiných druhů hadů, větší a zavalitější než samci, někdy docela výrazně. Samci se zase mohou pochlubit delším a pomaleji se zužujícím ocasem.

Pohlavní dimorfismus se netýká pouze rozměrů nebo tvaru ocasu a projevuje se rovněž ve zbarvení. Zatímco samci mívají šedavou, světle hnědou a v době rozmnožování až stříbrnou barvu, u samic pozorujeme hlavně různé odstíny hnědé až do rezava. Příslušníci obou pohlaví se liší též zbarvením břicha, které je u samců šedé až černé, u samic opět více do hněda. Samozřejmě nelze nezmínit ani charakteristickou kresbu ve tvaru obraceného písmene V (případně X), která zdobí oválnou až trojúhelníkovitou hlavu a od níž se přes celý hřbet táhne proslulá klikatá čára.

Avšak zdaleka ne každý jedinec, kterého potkáme, bude zbarvený právě takto. Zmije jsou totiž neuvěřitelně variabilní. K nejznámější barevných odchylkám patří zmije melanistické (aberace prester), které jsou kompletně černé až na bílé štítky na horním rtu, červenou duhovku obklopující svislou štěrbinovitou zorničku (obojí je pro zmiji obecnou typickým rysem) či žlutý nebo žlutooranžový spodek ocasu (i to je u této zmije běžný znak).

Zajímavé je, že mláďata černých zmijí jsou po narození normálně hnědá a zčernají až později, během prvních pár let života (změna zarvení hadů během života není nijak vyjímečná). Za pozornost stojí též aberace označovaná chersea. V tomto případě mají jedinci zbarvení výrazně hnědočervené. U obou zmíněných barevných morf či aberací navíc takřka či zcela mizí typická klikatá čára, což je dobré mít při vycházkách do přírody na paměti. Další možné barevné formy zmije obecné si můžete prohlédnout na přiloženém obrázku.

Vzhledem k rozsáhlosti areálu nepřekvapí, že zmije obecná obývá různé druhy biotopů, od vřesovišť a rašelinišť po lesy, horské louky, břehy potoků a zemědělské oblasti. Vyhledává spíše chladnější místa a v jižnějších oblastech Evropy je vázána hlavně na výše položené partie. U nás žije většinou v polohách od 600 do 1 200 metrů nad mořem, avšak na příhodných lokalitách se s ní lze setkat i mimo toto rozmezí. V teplých nížinách nicméně chybí. Podle všeho má ráda území, kde se střídají chladnější vlhká místa s teplejšími osluněnými plochami. Určujícím faktorem je také dostatek vhodných úkrytů k zimování, například hromad kamení a dřeva, starých rozvalin, skalních dutin, nor vyhloubených jinými tvory, štol nebo sklepů.

Samotné zimování probíhá v závislosti na lokalitě a povětrnostních podmínkách od září až listopadu do března až druhé poloviny dubna. Samci se probouzejí dříve než samice či nedospělí jedinci a věnují poté hodně času slunění. Na jaře probíhají námluvy, někdy doprovázené ritualizovanými souboji mezi samci, kteří se navzájem proplétají a pokoušejí se jeden druhého přitisknout k zemi. Vítěz se poté přiblíží k samici, kterou se snaží zaujmout trhavými pohyby, načež na ni vyleze a dotýká se jí jazykem. Během soubojů i námluv mohou někdy samci soka, nebo dokonce samici, která se právě páří s jiným samcem (viz článek z roku 2023 ve zdrojích), lehce kousnout (bez použití jedových zubů).

Zmije jsou živorodéa embrya během vývoje ochraňují blanité obaly. Mláďata, alespoň v našich podmínkách, na svět přicházejí v srpnu až září a bývá jich od nižších jednotek po více než dvacet. Po narození měří asi patnáct až dvacet centimetrů. Pohlavní dospělosti dosahují nejdříve třech (samci), respektive čtyřech (samice) letech. Za příhodných podmínek se zmije mohou dožít patnácti až dvaceti roků.

Dospělé zmije loví primárně teplokrevné tvory, zejména malé savce a nejčastěji hlodavce a hmyzožravce. Občas si troufnou i na většího tvora, ale ne vždy ho pak dokážou pozřít. Hezký příklad uvádějí autoři článku publikovaného loni v časopise Herpetozoa. První část jeho názvu by se dala přeložit jako „Přespříliš optimistická zmije“ a text líčí pozorování hada, který usmrtil mladého zajíce polního (Lepus europaeus), leč spořádat ho nedokázal, což popravdě není divu (pro zájemce: u článku jsou přiložené fotografie, viz zdroje).

Krom toho zmije občas loví ptáky a obzvláště mladší jedinci také žáby nebo ještěrky. Větší kořist hadi zneškodňují pomocí jedu, který do ní vstříknou dutými sklopnými zuby umístěnými v přední části horní čelisti (tomuto typu jedových zubů se říká solenoglyfní a disponují jimi i jiní zmijovití). Po uštknutí nechají kořist odběhnout a poté ji dohledají s využitím pachových stop neboli „po čuchu“. Drobnější tvory žerou rovnou, aniž by je uštknuly.

Byť jed slouží primárně ke znehybnění a usmrcení kořisti, využít jej had může i při obraně před predátory nebo nepozornými turisty. Nejdřív je však varuje syčením, mírným nafouknutím a výhružným postojem s esovitě stočenou přední částí těla, pokud tedy na něj nešlápnou a dají mu k varování příležitost. Jed zmije obecné se skládá z různých peptidů a bílkovin, které mají proteolytické (štěpí bílkoviny), protisrážlivé i jiné účinky, u hadů z některých populací zřejmě i neurotoxické, jak dokládá případová studie z Rumunska.

Nezřídka zmije při uštknutí člověka uvolní tak málo jedu (nebo žádný), že se kousnutí obejde zcela nebo takřka bez příznaků. Jindy se může objevit jen bolest, zarudnutí či otok. Ve vážnějších případech už se dostavuje zvracení, bolest břicha, průjem, případně i poruchy vidění, nízký tlak, bušení srdce a obtížné dýchání. V nejzávažnějších případech lze pacientovi podat protijed. K nejohroženějším skupinám patří děti, starší lidé a jinak oslabení jedinci. Domnívám se, že vzhledem k přehršli článků na toto téma již snad není potřeba zdůrazňovat, aby člověk ránu nerozřezával nebo se nepokoušel jed vysát.

Přestože uštknutí zmijí obecnou jsou nejen u nás, nýbrž v celé Evropě poměrně běžná, fatálně končí jen zcela výjimečně (rozhodně méně často, než uštknutí některými jinými evropskými zmijemi). Jeden z mála takových případů popisuje článek z roku 2024. Dvaapadesátiletého muže ve Švédsku uštkl do levého zápěstí had, který byl určen jako zmije obecná. Ruka sice začala otékat, avšak pacient se srdnatě rozhodl nevyhledat lékaře a raději pokračoval s přáteli v popíjení alkoholu, věren heslu „kudy teče, tudy léčí“. Tentokrát to bohužel nevyšlo a druhý den ráno jej našli v křesle již mrtvého. Příčinou smrti byl podle všeho anafylaktický šok, jehož projevy zřejmě ještě zhoršil zkonzumovaný alkohol. Poučení je tedy nabíledni: vyhledat po uštknutí zmijí (či jakýmkoli jiným hadem) lékaře vždy, a to i když žádné vážné příznaky nepociťujeme.

V souvislosti s jedovatostí zmije obecné zaslouží zmínit ještě jeden pozoruhodný mýtus, který se zejména v německy mluvících zemích pojil s melanistickou formou hada a v některých oblastech přežívá dodnes. Černá zmije zde byla považována za agresivnější a jedovatější než tradičně zbarvený had, a zpočátku se lidé dokonce domnívali, že jde o odlišný biologický druh. Strach z této barevné morfy, jíž se přezdívalo Höllenotter neboli „pekelná zmije“, zčásti pramenil i z všeobecných obav z černých živočichů, kteří bývali tradičně spojováni s čarodějnictvím.

Nemohlo by na tom ale přece jen něco být? Na to se podívala skupina vědců, která porovnala jed klasické a melanistické formy zmije obecné a výsledky zveřejnila v roce 2024 v časopise Royal Society Open Science. Přestože v některých parametrech jed černé zmije skutečně vykazoval vyšší biologickou aktivitu a toxicitu, rozdíl byl tak malý, že u člověka pravděpodobně nemůže ovlivnit průběh otravy. Zdá se tedy, že je víceméně jedno, jestli vás uštkne černá nebo normální zmije, a že černé zbarvení hadům zřejmě pomáhá jen v tom, aby se v chladném počasí rychleji zahřáli. Není to ale zadarmo, poněvadž černá barva zvyšuje riziko predace – ano, i zmije někdo loví a žere, například draví ptáci.

Přestože v hodnocení IUCN paří zmiji obecné hodnocení „málo dotčený taxon“, v České republice je zvláště chráněná jako druh kriticky ohrožený a v českém červeném seznamu je zapsána coby druh zranitelný. Osobně jsem u nás ve volné přírodě se zmijí obecnou setkal pouze jednou, a to před pár lety na Šumavě (viz fotografie výše), kde se slunila na asfaltové vozovce uprostřed lesa (dokud ji má přítomnost nenaštvala), nicméně pevně doufám, že to nebylo naposledy.

Andrén, C., & Nilson, G. (1981). Reproductive success and risk of predation in normal and melanistic colour morphs of the adder, Vipera berus. Biological Journal of the Linnean Society, 15(3), 235–246. https://doi.org/10.1111/j.1095-8312.1981.tb00761.x

Bringsøe, H., Jablonski, D., & Birch, K. (2025). Overly optimistic adder, Vipera berus (Linnaeus, 1758), killing and intending to swallow an oversized young hare, Lepus europaeus Pallas, 1778. Herpetozoa, 38, 155–159. https://doi.org/10.3897/herpetozoa.38.e143850

Czajka, U., Wiatrzyk, A., & Lutyńska, A. (2013). Mechanism of Vipera berus venom activity and the principles of antivenom administration in treatment. Przeglad epidemiologiczny, 67(4), 641–733.

Guiller, G., Lourdais, O., & Ursenbacher, S. (2016). Hybridization between a Euro‐Siberian (Vipera berus) and a Para‐Mediterranean viper (V. aspis) at their contact zone in western France. Journal of Zoology, 302(2), 138–147. https://doi.org/10.1111/jzo.12431

Krütgen, J. (2023). Biting as an intraspecific behaviour of a male Common European Adder (Vipera berus, Linnaeus 1758) during courtship and mating competition. Faunistisch-ökologische Mitteilungen, 12, 33–37. https://doi.org/10.38072/2699-7762/p22

Mittendorf, A. F., & Winskog, C. (2024). Anaphylaxis as probable cause of death in a rare case of fatal Vipera berus bite. Forensic Science Medicine and Pathology, 20(4), 1547–1552. https://doi.org/10.1007/s12024-023-00776-2

Moravec, J. (2019). Obojživelníci a plazi České republiky. Academia, 464 s. ISBN: 978-80-200-2984-3

O’Shea, M. (2023). Snakes of the World: A Guide to Every Family. Princeton University Press, 240 s. ISBN: 978-0691240664

O'Shea, M. (2023). The Book of Snakes: A Life-size Guide to Six Hundred Species from Around the World (Second Revised Edition). ISBN: 978-0-226-83286-9. 10.7208/chicago/9780226832869.001.0001

Nițescu, G. V., et al. (2022). Neurotoxicity and Other Clinical Manifestations of a Common European Adder (Vipera berus) Bite in Romania. Toxins, 14(7), 500. https://doi.org/10.3390/toxins14070500

Paterna, A., & Meier, G. (2026). Reclassification of the smooth snake. Analysis of the rear fangs, venom system, and the cephalic anatomy of Coronella austriaca(Serpentes: Colubridae). Zootaxa, 5873(1), 145–160. https://doi.org/10.11646/zootaxa.5873.1.8

Schulte, L., et al. (2024). Comparative venom analysis between melanistic and normally coloured phenotypes of the common adder (Vipera berus). Royal Society Open Science, 11(9), 241268. https://doi.org/10.1098/rsos.241268

https://reptile-database.reptarium.cz/Vipera/berus

https://repfocus.dk/Vipera.html

https://portal.nature.cz/w/druh-40848#/

https://www.biolib.cz/cz/taxon/id378/