Užovka obojková: Sežrání se brání syčením i mrtvolným puchem

V trávě u potoka se něco šustne a pohled spočine na protáhlém a kroutícím se šedivém těle, jehož majitel se činí, aby se promptně ukryl do nejbližší houštiny. Nažloutlé půlměsíčité skvrny vzadu na hlavě nám okamžitě prozradí, že tím tvorem nebyl nikdo jiný než užovka obojková (Natrix natrix), náš vůbec nejhojnější had, s nímž se lze setkat takřka na celém území České republiky.

Areál užovky obojkové je ovšem mnohem rozlehlejší a zahrnuje velkou část Evropy, od Norska, Švédka a Finska na severu po Řecko na jihu. Na západě jeho hranice prochází Dánskem, Německem a severem Švýcarska, odkud pokračuje přes střední a východní Evropu do Ruska a Turecka a táhne se až po Mongolsko.

Dříve byl areál tohoto hada ještě rozsáhlejší, avšak na základě genetických studií vědci západní poddruh užovky obojkové obývající například Britské ostrovy, Francii, Benelux, část Švýcarska a většinu Itálie povýšili na samostatný druh pojmenovaný N. helvetica. A stejně dopadl i další někdejší poddruh této užovky žijící Pyrenejském poloostrově a v části severní Afriky, který se dnes jmenuje N. astreptophora. Pro úplnost dodejme, že do téhož rodu patří ještě užovka podplamatá (N. tessellata), která je další a vzácnější z našich čtyř užovek, a užovka maurská (N. maura), jež žije v jihozápadní Evropě a na severu Afriky.

Užovka obojková patří ke středně velkým hadům a může měřit přes sto padesát centimetrů, u nás ale většinou dorůstá „jen“ kolem osmdesáti až sto dvaceti centimetrů. Mladší jedinci jsou štíhlejší, ti starší mají tělo robustnější, zejména samice. Ty jsou v případě užovky obojkové delší samci (pohlavní dimorfismus), kteří zase disponují delším a štíhlejším ocasem než samice.

Kromě různých odstínů šedé mohou být užovky zbarveny až do hněda, vzácněji do černa(melanické forma). Hřbet pokrytý kýlnatými šupinami často zdobí řady černých teček či skvrn. Někdy bývají na těle těchto hadů patrné i pruhy. Charakteristickým znakem jsou také výše zmíněné žluté či žlutooranžové půlměsíčky v zadní části hlavy.

Nejčastěji se s tímto hadem setkáme na vlhčích biotopech, například v různých mokřadech a na březích potoků, řek, tůní, rybníků či jezer. Objevuje se však i v zahradách, parcích, ruinách a na jiných člověkem pozměněných stanovištích. Občas na ni narazíme také dál od vody, třeba když se přesouvá z jedné lokality na jinou, a to klidně uprostřed poměrně suchého lesa, jak se mi kdysi poštěstilo. Stabilní populaci jsem chodil dlouhé roky pozorovat rovněž do starého lomu, kde se užovky vyhřívaly na kamenech a přezimovávaly v tamějších nesčetných dutinách, které k tomu byly jako stvořené. Nicméně od doby, kdy lom zarostl hustou vegetací, už tam po užovce není ani památky.

Důvod, proč se užovky zdržují blízko vody nebo na vlhkých stanovištích, je jejich oblíbená potrava, kterou tvoří hlavně žáby a jiní obojživelníci (včetně larválních stádií). Baští jak zelené (rod Pelophylax), tak hnědé skokany (rod Rana), čolky či rosničky a příležitostně též jedovaté ropuchy, kuňky a mloky. Krom toho loví ryby či různé bezobratlé, občas i malé savce a nepohrnou ani vejci.

Užovka obojková je aktivní především ve dne, nicméně v horkých letních měsících ji můžeme venku zastihnout též v noci. Rozmnožuje se na jaře po probuzení z brumace, což u nás v závislosti na lokalitě a počasí bývá od poloviny března do začátku května. Někdy se však páří i na podzim. Často vytváří takzvaná pářicí klubka, která se skládají z jedné samice a vícera samců. Ti se však k sobě navzájem nechovají agresivně. Vejce, jichž v jedné snůšce napočítáme od osmi po více než třicet, samice klade v červnu nebo červenci a užovčata se obyčejně líhnou v srpnu až září. V tu dobu měřívají kolem dvaceti centimetrů.

Zatímco pro žáby je užovka postrachem, sama se stává vítanou kořistí různých predátorů, například dravců, sov, lišek, toulavých koček nebo divokých prasat. Pokud nějaký takový tvor užovku překvapí, její prioritou je vzít nohy, nebo spíš ocas na ramena a zaplout do nejbližší nory, škvíry, houští nebo kamkoli jinam, kam se za ní hladový masožravec nedostane. Jenže ne vždy je to možné a ne vždy to stihne. V kapse má ovšem pár další zajímavých triků.

Jak se říká, nejlepší obranou je útok. Užovka v takovém případě esovitě stočí přední část těla, syčí, rozšiřuje oblast krku a hlavy, která pak tvarem trochu připomíná hlavu zmije, a dělá výpady proti nepříteli, ač kousne jen zřídka. Někdy také vztyčí celou přední část těla podobně jako kobra, což může být v kombinaci se zploštěním krku docela působivé (naživo jsem to nikdy neviděl).

Podle autorů jedné studie se může jednat o „fosilní chování“, které užovky využívají od dávných třetihorních dob – miocénu a pliocénu –, kdy se v Evropě vyskytovaly společně s kobrami. (Ano, na starém kontinentu kdysi skutečně žily kobry.) Jednalo by se tak jev známý jako batesovské mimikry, tedy napodobování jedovatého/nebezpečného druhu druhem nejedovatým/neškodným, jak to známe třeba u korálovek a korálovců.

Pokud ani to nezabere, má užovka stále kam sáhnout. Z kloaky může s trusem vypustit smradlavý sekret, který některé predátory přiměje, aby si nechali zajít chuť. Případně se ještě může uchýlit k tanatóze, což je mezi užovkami strategie docela oblíbená. Had se při tom alespoň částí těla otočí na záda, takže útočníkovi nastaví břicho, nezřídka pootevře tlamičku, ze které vypadne jazyk, a ke všemu ještě uvolní nepříjemně páchnoucí výměšek. Výsledkem je, že had nepůsobí jako čerstvá svačina, ale spíše jako uleželá zdechlina, což některé predátory podle všeho odradí. Někdy ale nepomůže vůbec nic.

Navzdory své hojnosti požívá užovka obojková v Česku zákonnou ochranu jakožto ohrožený druh a v červeném seznamu je vedena coby druh téměř ohrožený. Subjektivně se mi zdá, že na užovku v posledních letech nenarážím zdaleka tak často jako dříve (letos pouze jedna v Jizerských horách, zato docela velká), ale je také možné, že už tolik nenavštěvuju biotopy, které tento pozoruhodný had vyhledává. V archivu se mi nicméně podařilo dopátrat pár fotografií užovky, kterou jsem v roce 2009 objevil u jedné malé vodní plochy v Jižních Čechách. Fotografie níže:

Bełcik, A., et al. (2022). Grass Snakes (Natrix natrix) as a Reservoir of Alaria alata and Other Parasites. Pathogens, 11(2), 156. https://doi.org/10.3390/pathogens11020156

Gedai, Z., Szép, D., & Purger, J. J. (2026). The Impact of Death Feigning Behaviour on the Survival of Grass Snake (Natrix natrix): A Study with Plasticine Models. Biology, 15(16), 1432. https://doi.org/10.3390/biology15161432

Gregory, P. T., Isaac, L. A., & Griffiths, R. A. (2007). Death feigning by grass snakes (Natrix natrix) in response to handling by human „predators.“ Journal of Comparative Psychology, 121(2), 123–129. https://doi.org/10.1037/0735-7036.121.2.123 (upozornění: studie probíhala na britských užovkách, které se dnes již řadí do druhu N. helvetica)

Kaczmarski, M. (2020). Arboreal foraging and ambush by grass snakes Natrix natrix on European treefrogs Hyla arborea. Herpetological Bulletin, 154,39–40. https://doi.org/10.33256/hb154.3940

Maxinová E., Dobrý M., Uhrin M. (2018), Natrix natrix (European grass snake). Diet. Herpetological Review, 49(2), 348

Moravec, J. (2019). Obojživelníci a plazi České republiky. Academia, 464 s. ISBN: 978-80-200-2984-3

Murphy J., C. (ed.) (2024). Aquatic Snakes, Diversity and Natural History. JCM Natural History with Herpetological Conservation International, 730 s. ISBN: 9798218194901.

Pokrant, F., et al. (2017). Grass snakes (Natrix natrix, N. astreptophora) mimicking cobras display a „fossil behavior.“ Vertebrate Zoology, 67(2), 261–269. https://doi.org/10.3897/vz.67.e31593

Spaseni, P., et al. (2024). Natrix natrix after dark: citizen science sheds light on the common grass snake’s nightlife. PeerJ, 12, e17168. https://doi.org/10.7717/peerj.17168

Šukalo, G., et al. (2026). Sexual dimorphism, feeding ecology, and reproductive traits in the grass snake (Natrix natrix) from the Ramsar site „Bardača Wetland“ (Republic of Srpska, Bosnia and Herzegovina). Acta Herpetologica, 21(1), 21–35. https://doi.org/10.36253/a_h-18320

https://repfocus.dk/Natrix.html

https://portal.nature.cz/w/druh-40844#/