Korálovec žlutavý: Nebezpečný americký had má přesvědčivé imitátory

Zatímco pro některé jde o jedny z nejpozoruhodnějších tvorů na Zemi, jiného už jen při pouhé zmínce o hadovi nebo pohledu na jeho nevinnou fotografii polije studený pot a husí kůže mu naběhne i tam, kde záda ztrácejí své dobré jméno. Obzvlášť silné emoce přirozeně a evolučně opodstatněně budí druhy, které mohou být nebezpečné i velkým savcům, včetně člověka, ať už obří škrtiči typu krajty či anakondy, nebo hadi prudce jedovatí.

Řadu druhů spadajících do druhé kategorie sdružuje čeleď korálovcovití (Elapidae), do níž patří jak mořští jedovatí hadi (vodnáři a vlnožilové), tak mnoho suchozemských (či semiakvatických) šupináčů, jako jsou kobry, mamby či bungaři. Velmi pozoruhodní jsou však také korálovci, což ale vyžaduje ještě jednu malou taxonomickou, respektive nomenklaturní vsuvku. Název korálovci totiž v češtině může být jednak označením pro podčeleď Elapinae (do té ale patří i výše zmíněná jedovatá trojka plus pár dalších), jednak pro dva nebo tři rody amerických jedovatých hadů (Micruroides a Micrurus, popřípadě Leptomicrurus), a právě o ty nám půjde v následujících odstavcích.

Korálovci jsou rozšířeni napříč Severní (od jihovýchodu Spojených států), Střední a Jižní Amerikou a obývají velice rozmanitá prostředí od deštných pralesů přes horské lesy po sušší oblasti, a dokonce i pouště. Celkem v Americe žije kolem osmdesáti popsaných druhů a velká část z nich se vyznačuje specifickým pruhovaným vzorem různě kombinujícím červenou, žlutou (či bílou) a černou barvu (nemusí být přítomny všechny).

Jedná se o jedovaté proteroglyfní hady (mají pevné přední jedové zuby, které se nedají sklopit) a řada jich může být nebezpečná i člověku, například středoamerický korálovec Allenův (Micrurus alleni) nebo jihoamerický korálovec obecný (Micrurus corallinus). K těm nejznámějším a nejčastěji studovaným ovšem patří severoamerický korálovec žlutavý (Micrurus fulvius), jehož domovem je jihovýchod Spojených států od Severní Karolíny po Floridu a na západ po Louisianu.

Korálovec žlutavý je poměrně malý had. I když může dosáhnout délky přes jeden metr, průměrně měří jen kolem šedesáti centimetrů, tedy zhruba tolik co naše zmije obecná (Vipera berus), která je však výrazně robustnější. Tohoto korálovce lze snadno poznat podle typického zbarvení, konkrétně širších černých a červených pruhů, které jsou proloženy tenčími proužky žlutými. Konec úzké hlavy, která je široká přibližně jako krk, má černou barvu a za očima začíná širší žlutý proužek. Stejně jako u jiných korálovců se však zbarvení může u různých jedinců do určité míry lišit.

Korálovec žlutavý obývá sušší dubové háje, křovinaté oblasti nebo borové savany typické pro jih Spojených států, popřípadě i jiné biotopy s písčitými půdami. Jako řada jiných korálovců totiž i tento druh tráví většinu času v podzemních norách, k čemuž má i dokonale uzpůsobené tělo (tenké a hladké), popřípadě pod hromadami větví, kmeny stromů či kameny. Na povrchu bývá k vidění celkem zřídka, hlavně na jaře a na podzim a zejména po silných deštích, kdy je půda prosycená vodou.

Dodejme, že jde o vejcoživorodého hada a samice klade na dobře chráněné místo (podzemní nora, hromada větví apod.) 3 až 12 vajec, která se vylíhnou po asi šedesáti až osmdesáti dnech. Jeho obvyklou kořistí jsou plazi, a to nejen ještěři, ale často i jiní hadi, a uvádí se, že nepohrne ani nějakým tím obojživelníkem. Zajímavé je, že když se do kořist zakousne, nepustí se, ale snaží se do ní napumpovat dostatek jedu a zůstane zakousnutý, dokud se úlovek nepřestane bránit.

Jed korálovce žlutavého je velmi silný a dokáže zabít i člověka, proto je po uštknutí nutné vyhledat lékařskou pomoc a v případě nutnosti podat protijed. Jeho jed má hlavně neurotoxické účinky a mezi obvyklé projevy patří přerývaná řeč, dvojité vidění, obtížné polykání, zástava dechu a u z těžkých případů nakonec smrt, pokud není postiženému poskytnuta lékařská pomoc. Nicméně setkání s tímto hadem jsou vzhledem ke způsobu jeho života vzácná a není agresivní. Uštkne pouze, když na něj člověk šlápne nebo s ním manipuluje, a stává se to jen zřídka. Někdy navíc může jít jen o takzvané suché uštknutí (bez vypuštění jedu).

Pokud je řeč o korálovci, nelze se nezmínit o funkci jeho nápadných barev. Kombinace červených, černých a žlutých pruhů podle všeho funguje jako výstražné (aposematické) zbarvení, kterým had dává predátorům (například ptákům, kteří jej loví) najevo, že je nebezpečný a jedovatý, a měli by si tak na něj dát pozor. Jde o stejný princip, který vidíme u včel a vos, šípových žab, některých nepoživatelných motýlů, pavouků, určitých druhů chobotnic a mnoha jiných tvorů.

Ještě zajímavější ovšem je, že ve stejných oblastech jako korálovec žlutavý, se vyskytuje také několik hadů, kteří se mu barevným schématem podobají, ale ve skutečnosti jsou zcela neškodní, například užovka šarlatová (Cemophora coccinea) a korálovka Lampropeltis elapsoides, rovněž z čeledi užovkovití (Colubridae). Zdá se, že tito hadi využívají své podobnosti s jedovatým modelem jako ochrany před predátory. Tento jev, kdy neškodný druh napodobuje druh nebezpečný, se označuje jako batesovské mimikry (či batesovská mimeze) a opět ho známe i u jiných tvorů, například motýlů. Jen dodejme, že podobnost není výsledkem nějakého vnitřního rozhodnutí hada, nýbrž statisíců let evolučního působení.

Podobnost nicméně není zcela dokonalá a existují návody (například v Americe dobře známé rýmovačky), jak jedovatého korálovce od korálovky a či jiného mimetika poznat podle charakteru barevného vzoru. Nicméně jak již zaznělo výše, zbarvení hadů je do určité míry variabilní a v přírodě je lepší s každým pruhovaným červeno-černo-žlutým (bílým) hadem zacházet, jako by to byl korálovec. Což patrně není tak samozřejmé, jinak by uštknutí korálovcem na Floridě nesměřovala nejčastěji na ruku, patrně v důsledku pokusu s hadem manipulovat.

Doplňme, že podobné případy batesovské mimeze lze pozorovat i u řady jiných korálovců a jejich imitátorů, a dokonce se zdá, že na některých místech ze vzájemné podobnosti těží i samotní korálovci. Pro takovou situaci, kdy se napodobují dva nepoživatelné, jedovaté či jinak nebezpečné druhy, se používá termín müllerovské mimikry (či müllerovská mimeze). To se však zřejmě týká jen jiných druhů, ke kterým se vrátíme zase někdy jindy (nedočkavci se mohou podívat na článek z roku 2022 ve zdrojích, který tento jev u korálovců po letech spekulací poprvé dokládá).

Jen pro úplnost, kromě korálovce žlutavého žije v USA ještě korálovec arizonský (Micruroides euryxanthus), který je velmi malý a dosahuje délky jen lehce přes půl metru. Žije v Novém Mexiku, Arizoně a dál jih. Zvláštní je jedna jeho obranná strategie (vedle pasivního výstražného zbarvení): při ohrožení zvedne ocas a vypustí z kloaky plyn, což vyprodukuje nečekaný zvuk o síle asi 50 decibelů, který predátora přiměje, aby si případný útok ještě rozmyslel (v angličtině se této velmi vzácné obranné strategii hadů říká „cloacal popping“). Korálovec arizonský žije v suchých oblastech a kamenitých pouštích. Nemá moc jedu, který ani není tak silný, navíc setkání s ním jsou extrémně vzácná, takže smrtelná uštknutí snad ani nejsou známa.

Posledním korálovcem, který se vyskytuje na území Spojených států, je druh Micrurus tener, který zatím nemá český název. Žije hlavně v Texasu (proto se mu v angličtině přezdívá „texaský korálovec“), ale jeho areál zahrnuje i západ Louisiany, jihozápad Arkansasu a část Oklahomy. Průměrně měří kolem 60 centimetrů, ale u těch nejdelších to je i dvojnásobek. Dříve byl kvůli vzájemné podobnosti považován za poddruh korálovce žlutavého, ale genetické analýzy byly proti. Stejně jako on tráví většinu času pod zemí a na povrch vylézá hlavě po dešti.

Tolik tedy k (severo)americkým korálovcům. Časem se třeba podíváme i na ty středo a jihoamerické.

Akcali, C. K., & Pfennig, D. W. (2017). Geographic variation in mimetic precision among different species of coral snake mimics. Journal of Evolutionary Biology, 30(7), 1420–1428. https://doi.org/10.1111/jeb.13094

Bosque, R. J., et al. (2021). Müllerian mimicry and the coloration patterns of sympatric coral snakes. Biological Journal of the Linnean Society, 135(4), 645–651. https://doi.org/10.1093/biolinnean/blab155

Castillo-Beltrán, et al. (2019). A polyvalent coral snake antivenom with broad neutralization capacity. PLoS Neglected Tropical Diseases, 13(3), e0007250. https://doi.org/10.1371/journal.pntd.0007250

Greene, H. W., & McDiarmid, R. W. (1981). Coral snake mimicry: Does it occur? Science, 213(4513), 1207–1212. https://doi.org/10.1126/science.213.4513.1207

Hotle, D. (2015) Coral Snakes Of The United States (reptilesmagazine.com)

Komárek, S. Mimikry a příbuzné jevy. Academia, 2016, 370 s.

Pfennig, D. W., & Mullen, S. P. (2010). Mimics without models: causes and consequences of allopatry in Batesian mimicry complexes. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 277(1694), 2577–2585. https://doi.org/10.1098/rspb.2010.0586

Tanaka, G. D., et al. (2010). Diversity of Micrurus snake species related to their venom toxic effects and the prospective of antivenom neutralization. PLoS Neglected Tropical Diseases, 4(3), e622. https://doi.org/10.1371/journal.pntd.0000622

Young, B. A., et al. (1999). Cloacal popping in snakes. Journal of Herpetology, 33(4), 557. https://doi.org/10.2307/1565572

Korálovec žlutavý: https://srelherp.uga.edu/snakes/eastern-coral-snake/

Korálovec žlutavý: https://animaldiversity.org/accounts/Micrurus_fulvius/

Korálovci na Biolibu: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id18580/