Vodnář kobří: Hojný, prudce jedovatý a mimořádně agresivní

Mořští hadi patří k důležitým predátorům pobřežních ekosystémů v tropických a subtropických pobřežních oblastech Indického a Tichého oceánu a udává se, že s přibližně 60 až 70 druhy představují přes 85 procent všech žijících druhů mořských plazů. Všichni patří do čeledi korálovcovití (Elapidae), do níž v rámci podčeledi korálovci (Elapinae) náleží řada dobře známých suchozemských hadů, například kobra, mamba nebo korálovec.

Většinu života mořští hadi, kteří jsou (až na výjimky) proslulí svým prudkým jedem, tráví v mořích, ústích řek a lagunách. Někteří mohou řekami pronikat i desítky kilometrů do vnitrozemí. Zatímco někteří z vody takřka nevylézají a přivádějí v ní na svět i mladé (jsou vejcoživorodí), jiní, například vlnožilové rodu Laticauda (podčeleď Laticaudinae), se na souš vracejí kvůli kladení vajec (jsou vejcorodí). Vlnožilové se na pláže vydávají také kvůli páření či slunění.

Vzhledem k prostředí, které k životu preferují, se mořští hadi často dostávají do kontaktu s koupajícími se lidmi a především jako vedlejší úlovek i s rybáři, kterým se zachytávají do sítí. Zatímco většina mořských hadů není příliš agresivní, takže navzdory svému prudkému jedu nepředstavují zas až tak velkou hrozbu, najdou se i výjimky. Tou nejzářnější je vodnář kobří (Hydrophis schistosus, syn. Enhydrina schistosa), jenž patří do podčeledi vodnáři (Hydrophiinae).

Jedná se o hada, který v dospělosti dosahuje přibližně metrové délky (maximálně asi 120 centimetrů). Samci a samice se příliš neliší a případný pohlavní dimorfismus je minimální. Na rozdíl od nejedovatého želvohlavce (Emydocephalus) z téže podčeledi nebo některých vlnožilů, třeba vlnožila užovkového (Laticauda colubrina), není příliš nápadný. Hřbetní strana je našedivělá s více či méně patrnou kresbou (dobře je vidět hlavně u mladších jedinců), břicho světlejší.

Dříve se uvádělo, že areál výskytu vodnáře kobřího sahá od Perského Zálivu přes Indii, Srí Lanku a jihovýchodní Asii po Austrálii, genetické studie ukázaly, že jde ve skutečnosti o dvě samostatné linie (kryptické druhy) a populace obývající oblasti kolem nové Guineje a australských břehů se dnes řadí do druhu Hydrophis zweifeli, který zatím nemá oficiální české jméno.

O způsobu života vodnáře kobřího se toho ví, alespoň vzhledem k jeho hojnosti i významu, překvapivě málo. Preferovanou potravou jsou ryby, zejména křížovci, například křížovec canarský (Arius jella), ale i jiní mořští tvorové či ptáci. Autoři se ani neshodnou, zda loví spíše v noci či přes den. Období páření se podle všeho liší v závislosti na lokalitě. Zatímco někde probíhá od února do května, jinde v říjnu a listopadu. Jde o poměrně plodného hada. Samice na svět přivádějí od vyšší jednotek po více než deset mláďat (jedna studie uvádí, že chycená samice měla v těla 16 vajec). Vodnář má navzdory nebezpečnosti i několik nepřátel. K jeho predátorům se řadí třeba orel bělobřichý (Icthyophaga leucogaster).

Jak již zaznělo výše, vodnář kobří patří k častým vedlejším úlovkům rybářů, kteří s tímto plazem mají velmi negativní zkušenosti. Byť ho někteří autoři nepovažují za příliš agresivního, jiní o něm referují jako o druhu, který má po vypletení z rybářské sítě sklon být „extrémně agresivní a kousat do všeho, co je v dosahu“. Často se o něm také píše jako o nejsmrtelnějším mořském hadu vůbec, za což může i skutečnost, že patří k těm nejhojnějším.

Podle indické studie z loňského roku (většina výzkumů tohoto plaza pochází z Indie), která se zabývala doloženými případy uštknutí mořskými hady (celkem do statistiky zahrnuli 166 případů), byl vodnář kobří v počtu útoků na prvním místě, alespoň mezi hady, které se podařilo určit. Celkem vědci na základě rozhovorů s rybáři i procházení historických záznamů dohledali necelých čtyřicet případů, kdy člověka uštkl vodnář kobří, přičemž tři desítky lidí účinkům jedu podlehli. Jiné studie uvádějí trochu nižší čísla, nicméně klíčové je, zda se pacient dostane do nemocnice. Mortalita pak obecně po uštknutí mořskými hady výrazně klesá.

Hlavní zbraň vodnáře kobřího představuje mimořádně silný jed, který je čtyřikrát potentnější než jed kobry. Skládá se z několika neurotoxinů, které způsobují selhání ledvin, nervosvalové ochrnutí, jež vede až k zástavě dýchání či srdeční činnosti, a rhabdomyolýzu, což je označení pro rozpad kosterního svalstva. Míra projevů závisí na množství vpraveného jedu. To může být i nulové v případě takzvaného suchého kousnutí.

Uvedené účinky, jejichž rozvoj dokáže zastavit protijed, který ale není všude k dispozici, pozorovali i autoři případové studie Srí Lanky. Ti popsali rozvoj symptomů u tří pacientů, kteří se po uštknutí vodnářem kobřím dostali do nemocnice (protijed, specifický ani nespecifický, jim právě kvůli jeho nedostupnosti na Srí Lance aplikován nebyl). Zatímco první dva (rybáři) kontakt s hadem navzdory silným bolestem, slabosti a jiným obtížím přežili, u třetího, jedenačtyřicetiletého taxikáře a otce tří dětí, který na něj šlápl během koupání s přáteli, se rozvinuly všechny klasické symptomy a po třech dnech zemřel.

Uštknutím vodnářem kobřím každopádně poměrně vzácná jsou zodpovědná jen za mizivé procento úmrtí způsobených hadím jedem. Dodejme, že podle posledních údajů jenom v Indii po kousnutí hadem zemře každý rok téměř šedesát tisíc lidí.

Kularatne, S., et al. (2013). Enhydrina schistosa (Elapidae: Hydrophiinae) the most dangerous sea snake in Sri Lanka: Three case studies of severe envenoming. Toxicon, 77, 78–86. https://doi.org/10.1016/j.toxicon.2013.10.031

Patra, A., et al. (2025). Conflict between sea snakes and humans on the coast of West Bengal and Odisha, India: perception, attitudes and incidents. Transactions of the Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene, 119(6), 671–678. https://doi.org/10.1093/trstmh/trae086

Prachi, Hatkar & Chinnasamy Ramesh 2016. A comprehensive report on the Hook-nosed Sea Snake Enhydrina schistosa (Daudin, 1803). Reptile RAP (18): 19–22.

Tambre, G., et al. (2020). By-catch mortality of beaked Sea Snake Hydrophis schistosus (Daudin, 1803) by entanglement in shore-seine operation in Goa-India. Acta Biologica, 27, 67–76. https://doi.org/10.18276/ab.2020.27-07

Tu, A. T. (1987). Biotoxicology of sea snake venoms. Annals of Emergency Medicine, 16(9), 1023–1028. https://doi.org/10.1016/s0196-0644(87)80752-7

Ukuwela, K. D., et al. (2012). Molecular evidence that the deadliest sea snake Enhydrina schistosa (Elapidae: Hydrophiinae) consists of two convergent species. Molecular Phylogenetics and Evolution, 66(1), 262–269. https://doi.org/10.1016/j.ympev.2012.09.031

https://reptile-database.reptarium.cz/Hydrophis/schistosus