Kočka Temminckova: Záhadná asijská šelma má kvůli lidem na kahánku

V hustých lesích jihovýchodní Asie žije řada kočkovitých šelem, od drobných, které jsou stejně velké nebo ještě menší než kočka domácí, což platí například pro kočku plochočelou (Prionailurus planiceps), po skoro dvoumetrákové tygry. Společně s nimi se zde vyskytuje i nepříliš známá a zatím jen málo prozkoumaná kočkovitá šelma, která stejně jako několik desítek dalších ptačích i savčích taxonů nese druhové jméno odkazující na nizozemského zoologa Coenraada Jacoba Temmincka (1778–1858).

Kočka Temminckova (Catopuma temminckii) patří ke středně velkým kočkovitým šelmám a dříve byla kvůli nemalé podobnosti považována za příbuznou africké kočky zlaté (Caracal aurata). Podle nedávných genetických analýz jsou ale jejími nejbližšími příbuznými kočka bornejská (Catopuma badia) a kočka mramorovaná(Pardofelis marmorata), které rovněž obývají jihovýchodní Asii, jsou však výrazně menší než kočka Temminckova.

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností této šelmy je variabilní zbarvení srsti. Vůbec nejběžnější je barva zlatavá, která se propsala i do anglického názvu zvířete (asian golden cat neboli asijská zlatá kočka), a odkaz na zlatou barvu najdeme i v řadě jiných jazyků od němčiny (Asiatische Goldkatze), španělštiny (gato gorado asiático) a francouzštiny (Chat doré d'Asie) po indonéštinu (kucing emas).

Kromě zlaté může být její srst rudohnědá, tmavě hnědá, šedivá nebo melanická, tedy velmi tmavá až černá. Dokonce existuje i skvrnitá forma, která svými vzory připomíná amerického ocelota. Zda převažující zbarvení nějak koreluje s lokalitou, odkud daný jedinec pochází, se zatím neví. V určitých oblastech nicméně zřejmě převažují melaničtí jedinci nad těmi „normálně“ zbarvenými, a třeba v Číně, respektive v Tibetu se podle studie z roku 2024 vyskytují blízko sebe všechny barevné formy, třebaže i zde je nejběžnější ta zlatá.

K typickým znakům kočky Temminckovy patří středně dlouhé nohy, spíše menší hlava, oválné uši, jejichž zadní strana má tmavé zbarvení (i u forem se světlou srstí), bílý proužek táhnoucí se od čumáku nad tlamou a další, který vede přes líce, pruhovaný vzor na čele či bílá spodní část ocasu. Přítomný může být rovněž mramorovaný vzor na břiše. Avšak i v tomto ohledu jsou jedinci docela variabilní, alespoň soudě dle nemnoha dostupných fotografií.

Jak již zaznělo výše, jedná se o středně vekou kočku. Její hmotnost se pohybuje od osmi a půl po šestnáct kilogramů. Podobně jako u řady jiných koček je u ní patrný poměrně výrazný pohlavní dimorfismus. Zatímco samci se pohybují v horní polovině uvedeného rozmezí a váží mezi dvanácti a šestnácti kilogramy, samice jsou výrazně menší a váží do deseti kilogramů. Rozdíly jsou patrné i v délce těla: samci měří od 75 po 105 cm (bez ocasu, který je dlouhý 42 až 58 cm), samice 66 až 94 cm (ocas je však podobně dlouhý jako u samců).

Areál této kočky byl kdysi poměrně velký a sahal souvisle od severu Indie podél Himaláje přes Čínu až k pobřeží Tichého oceánu na východě a jižním směrem pokračoval přes pevninskou jihovýchodní Asii po Sumatru. V průběhu let ale došlo k jeho zúžení a především k výraznému rozdrobení. Takže i když dnes kočka Temminckova oficiálně dál přežívá ve většině států jako kdysi, často se její výskyt omezuje na mnohem menší oblast. Světlou výjimkou jsou pouze Bhútán, Indonésie, Malajsie a Thajsko, kde je kočka Temminckova ještě relativně rozšířená.

Nejoblíbenějším prostředím této šelmy jsou hustě zalesněné tropické, subtropické i subalpínské biotopy a preferencí stanovišť se podobá pardálu obláčkovému (Neofelis nebulosa) či zmíněné kočce mramorované. Na Sumatře byla krom pralesů pozorována i v blízkosti palmových či kávovníkových plantáží. Výjimečně je sice k vidění i v otevřenější krajině, obecně ale její výskyt začíná a končí tam, kde najde dostatečně hustou vegetaci. Proto také na himalájských úbočích nevystupuje výš než do asi 4 000 až 5 000 metrů nad mořem. Obecné upřednostňování určitých nadmořských výšek ale nevykazuje. Zatímco někde se jí daří ve vyšších polohách (například Bhútán), jinde spokojeně obývá nížiny.

Dříve se mělo za to, že je to spíše noční lovec, ale nemnohé výzkumy či záznamy z fotopastí, ukázaly, že jde o šelmu aktivní primárně ve dně, případně za soumraku, respektive rozbřesku. Stejně tak se věřilo, že její hlavní kořistí jsou menší hlodavci, zdá se však, že jako predátor je spíše generalistou a oportunistou, jinak řečeno žere, co je na dané lokalitě zrovna k dispozici.

Někde tedy skutečně mohou největší procento kořistí tvořit hlodavci (například hlodouni), jinde ale převažují zajícovci (pišťuchy), hrabaví ptáci (třeba satyr Temminckův, další z „Temminckových“ druhů), malý kopytníci (muntžakové, kančilové), primáti (hulmani či languři), plazi, obojživelníci nebo hmyz. A její potravou se přirozeně stávají i hospodářská zvířata, zejména drůbež nebo kozy. Loví zřejmě hlavně na zemi, byť podle domorodých obyvatel se tato kočka hbitě pohybuje i po stromech.

Největší současnou hrozbu pro kočku Temminckovu představuje člověk. Nejen proto, že ji odlesňováním či stavbou infrastruktury připravuje o vhodná stanoviště, ale zbývající populaci dostává pod tlak také nelegálním lovem pro maso, o němž se věří, že dodává sílu a vitalitu, kosti, jež se využívají v tradiční medicíně, a ceněnou kožešinu. Lov této šelmy je dnes sice ve velké části zemí, kde se vyskytuje, přísně zakázán, je ovšem otázkou, zda je tento zákaz v praxi vymahatelný.

Odhadnout kolik těchto šelem na světě v současnosti žije, je vzhledem k nedostatku dat mimořádně obtížné, ale udává se, že by to mohlo být kolem sedmi tisíc dospělých jedinců (což na tak velký areál opravdu není mnoho). Na základě dat z fotopastí se každopádně zdá, že velikost celé populace vinou ničení a fragmentace vhodných stanovišť, nelegálního lovu i příbuzenského křížení, které je důsledkem narůstající izolace lokálních subpopulací, dál klesá. I proto je kočka Temminckova na Červeném seznamu IUCN vedena jako „ohrožený taxon“, a například v Číně je dokonce považována za kriticky ohroženou.

Nezbývá tedy než zintenzivnit výzkum této pozoruhodné šelmy, aby bylo možné vyhodnotit skutečný stav celé její populace, a přijmout vhodná opatření na její ochranu.

Bellani, G. G. (2020). Subfamily Felinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 145–308. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2

Duan, F., et al. (2024). Distribution of the Asiatic golden cat (Catopuma temminckii) and variations in its coat morphology in China. Ecology and Evolution, 14(2), e10900. https://doi.org/10.1002/ece3.10900

Petersen, W.J., et al. 2025. Catopuma temminckii. The IUCN Red Listof Threatened Species 2025: e.T4038A245236583. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2025-1.RLTS.T4038A245236583.en

https://www.catsg.org/living-species-asiangoldencat