Článek
Východní a jihovýchodní Asie je domovem mnoha druhů kočkovitých šelem od kočky bengálské po tygra sumaterského. Jedním z těch méně známých a velmi zřídka pozorovaných je kočka mramorovaná (Pardofelis marmorata). Ta byla dříve považována za malého zástupce takzvaných velkých koček, ale genetické analýzy potvrdily, že patří do skupiny malých koček a jejími nejbližšími příbuznými jsou kočka Temminckova (Catopuma temminckii) a kočka bornejská (Catopuma badia), s nimiž sdílí společného předka, který žil před necelými deseti miliony let.
Vzácnost nad vzácnost
Areál výskytu kočky mramorované sahá od předhůří Himalájí po jižní Borneo. Najdeme ji tedy qod Nepálu a Bhútánu přes severní Indii a jižní Čínu po Thajsko, Malajsii a Indonésii. Nikde ale není hojná, naopak se jedná o šelmu mimořádně vzácnou. Udává se, že celková populace může sestávat navzdory rozsáhlému areálu z pouhých deseti tisíc jedinců, přičemž žádnou z jednotlivých populací netvoří více než tisíc koček. Preferuje hustě zalesněné oblasti od horských lesů přes pralesy a bambusové háje po sekundární lesy.
Areál výskytu kočky mramorované.
Údaje je však nutné brát s rezervou, poněvadž kvůli zmíněné vzácnosti bývá druh pozorován jen zřídka, byť s intenzivnějším využíváním fotopastí data v poslední letech utěšeně přibývají. Například v roce 2019 byla kočka mramorovaná vůbec poprvé vyfotografována ve volné přírodě v Nepálu, odkud vědci do té doby měli pouhých sedm záznamů o pozorovaní této šelmy.
Mohutný ocas
Co do velikosti připomíná kočku domácí, od které se však liší nejen štíhlejším tělem, nýbrž i nápadně dlouhým a silně huňatým ocasem, který může být skoro stejně dlouhý jako zbytek těla. Zatímco samotné tělo dosahuje délky mezi 45 až 62 centimetry, ocas měří 35 až 55 centimetrů. Hmotnost se pohybuje mezi dvěma až pěti kilogramy.
Na první pohled kočka mramorovaná zaujme svým zbarvením, které se promítlo do jejího latinského i českého názvu. Základní barva srsti se pohybuje od šedohnědé po červenohnědou a může přecházet až do žluta. I když jsou známi i jedinci téměř bez vzorů, obvykle srst zdobí řada skvrn a pruhů. Na hřbetě se nacházejí velké skvrny nepravidelného tvaru, které jsou černě ohraničené, směrem dolů se však zmenšují a na nohou jsou patrné jen menší černé puntíky. Za zmínku stojí i nepoměrně velké špičáky této šelmičky, které při porovnání se zbytkem těla odpovídají spíše velkým kočkám.
Kočka mramorovaná (Pardofelis marmorata). Bangladéš.
Výše zmíněný dlouhý a silný ocas je společně s velkými chodidly adaptací na částečně stromový (biologickou hantýrkou bychom řekli „arboreální“) způsob života. Jinak řečeno, kočka mramorovaná tráví podstatnou část života ve větvích stromů a dokáže se po nich pohybovat neobyčejně obratně.
Do značné míry tak připomíná jihoamerického margaye, který stejně jako ona dokáže otočit chodidla o sto osmdesát stupňů a slézat po kmeni stromu ladně hlavou dolů, což je mezi kočkovitými šelmami krajně neobvyklá schopnost. Vzhledem k tomu, že druhy nejsou blízce příbuzné a každý žije na opačném konci světa, dá se spekulovat, že se jedná o výsledek takzvané konvergentní evoluce (tedy o stejnou evoluční odpověď na podobné selekční tlaky).
Kočka mramorovaná (Pardofelis marmorata). Borneo.
O tom, čím se kočka mramorovaná ve volné přírodě živí, toho víme ještě méně než o velikosti její populace. Vzhledem k vzácnosti šelmy totiž neexistují takřka žádná relevantní data o jejích potravních zvyklostech a vědci spíše odhadují, že obvyklou kořist tvoří ptáci, veverky a jiní hlodavci či plazi. A podle jednoho pozorování patrně i mláďata opic (konkrétně se jednalo o mládě hulmana indočínského).
Něco o způsobu lovu by koneckonců mohly naznačit i ony neobvykle velké špičáky, které (zde se již jedné o mou spekulaci, respektive hypotézu) patrně slouží k rychlému usmrcení kořisti, což by při lovu ve větvích byla zásadní výhoda: při delším souboji s kořistí by hrozil pád na zem a zranění.
Víme, že toho moc nevíme
Nabízí se nicméně další paralela s margayem, o němž se také předpokládalo, že loví primárně ve větvoví, ale ukázalo se, že běžně, ne-li převážně, loví na zemi a na stromech přebývá hlavně v době odpočinku kvůli bezpečí. Třeba to nakonec bude platit i pro tento druh.
O životě kočky mramorované máme detailnější informace v podstatě jen díky několika málo jedincům odchovaným v zajetí (na rozdíl od margaye ji v chovu dlouhodobě nemá žádná zoologická zahrada na světě) a jedné samici, která byla v roce 1999 odchycena ve volné přírodě (v thajské přírodní rezervaci Phu Khiao), a následně výzkumníci její pohyb monitorovali pomocí nasazené vysílačky. Pro zajímavost dodejme, že samice měla hmotnost 3,7 kg a délka těla činila 62 cm bez ocasu, který měřil 53 cm.
Zjistilo se tak, že kočky mramorované jsou aktivní především za soumraku a v noci. Březost u nich trvá mezi 66 až 82 dny a ve vrhu bývají dvě koťata, která asi po dvanácti dnech otevírají oči a od dvou měsíců přijímají tuhou stravu. Tehdy také začínají šplhat po stromech. Pohlavní dospělost nastává po přibližně dvaadvaceti měsících a v zajetí se tyto kočky dožily až dvanácti let.
Unikátní záběry kočky mramorované ve volné přírodě:
Jak to tak bývá, největším nepřítelem kočky mramorované je člověk, který ji loví kvůli krásné kožešině či pro maso, ale v některých oblastech jsou stále zabíjeny i pro rituální účely. Největší problém je ovšem odlesňování, například kvůli zakládání palmových plantáží. Autoři studie publikované v roce 2023 dokonce kvůli tomu navrhují, aby se na seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody druh přesunul z kategorie „téměř ohrožený“ do „zranitelný“.
Základem pro další ochranu kočky mramorované, jejíž lov je již ve většině států, kde se šelma vyskytuje, zakázán, bude mnohem zevrubnější zjištění, jak a kde vůbec žije. O to se v poslední době pokouší řada vědců pomocí fotopastí (poměrně detailní informace máme z nedávné doby například z Bornea), ale čeká je ještě hodně práce. Stejně tak bude potřeba podrobnější genetický výzkum, protože není vyloučeno, že současné (přinejmenším dva) geografické poddruhy kočky mramorované jsou ve skutečnosti plnohodnotnými druhy.
Zdroje:
Grassman, L. I., et al. (2005). Ecology of Three Sympatric Felids in a Mixed Evergreen Forest in North-Central Thailand. Journal of Mammalogy, 86(1), 29–38. https://doi.org/10.1644/1545-1542(2005)086
Hearn, A. J., et al. (2016). The First Estimates of Marbled Cat Pardofelis marmorata Population Density from Bornean Primary and Selectively Logged Forest. PLoS ONE, 11(3), e0151046. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0151046
Hendry, A., et al. (2023). Marbled cats in Southeast Asia: Are diurnal and semi‐arboreal felids at greater risk from human disturbances? Ecosphere, 14(1). https://doi.org/10.1002/ecs2.4338
Lama, S. T. et al. (2019). First photographic record of marbled cat Pardofelis marmorata Martin, 1837 (Mammalia, Carnivora, Felidae) in Nepal. Nature Conservation, 32, 19–34. https://doi.org/10.3897/natureconservation.32.29740
