Článek
Přestože v béčkových hororech můžeme běžně vidět pavouky nejrůznějších tvarů a velikostí, jak neúnavně pronásledují nebohou kořist, dokud ji neuštvou jako gepard gazelu, patří tito členovci spíše k predátorům, kteří vyčkávají, dokud k nim svačinka sama nepřiletí nebo nepřicupitá a teprve poté provedou bleskový útok. Nejčastěji si pavouky spojujeme s pavučinou nataženou mezi větvičkami nebo stébly trávy, což platí pro mnoho druhů, včetně řady křižáků. Existují ale i jiné možnosti.
Padesát odstínů lovu
Například sklípkani klasické pavučiny nevytvářejí (jak silná by asi taky musela být pavučina, která by ve vzduchu unesla několik desítek gramů těžkého osminožce). Místo toho žijí v norách v zemi, které si buď sami vyhloubí, nebo využijí díry již existující, a v okolí svých doupat také většinou loví.
Pozoruhodní jsou také na první pohled celkem nenápadní běžníci, které nejčastěji potkáme, jak číhají na květech všelijakých rostlin, s nimiž mohou barevně splývat (například bílý běžník na květu nějaké bílé miříkovité rostliny), anebo naopak vytvářet výrazný kontrast (žlutý běžník na fialovém bodláku). Nečekají zde na nic menšího než na včely nebo čmeláky, které popadnou dlouhýma předníma nohama, usmrtí je a sežerou. Tedy pokud zmítající se hmyz udrží, což se ne vždy podaří.
Australský vrhač červenavý (Deinopis subrufa). Dříve řazen do rodu Asianopis.
Snad ještě úžasnější a poměrně aktivní loveckou strategii využívají takzvaní bolasoví pavouci, kteří lákají noční motýly na látky imitující motýlí feromony. Když sameček přiletí dostatečně blízko, pavouk jej uloví pomocí lepivé kuličky umístěné na konci vlákna, kterým mává ve vzduchu, tak trochu jako kovboj lasem. (Mimochodem, existují i pavouci, kteří kořist, samce světlušky, lákají pomocí podvržených světelných signálů, které vypadají, jako by je produkovala samička.)
Vrhači si s pavučinou vyhrají
Velice zajímavou metodu lovu používají také na první pohled poměrně nenápadní vrhači, respektive zástupci malé čeledi vrhačovití (Deinopidae), která obsahuje kolem sedmi desítek popsaných druhů, jež se dělí do tří rodů: Deinopis, Menneusa Asianopis. V češtině se však všichni označují rodovým jménem vrhač, pokud tedy vůbec český název mají. Známe tak například vrhače ozbrojeného, vrhače ušatého, vrhače růžkatého nebo vrhače pardálího (česká jména vrhačů jsou obecně docela nápaditá, viz odkaz na databázi Biolib ve zdrojích).
Jihoafrický vrhač velbloudí (Menneus camelus).
Vrhači žijí v tropických a subtropických oblastech celého světa. Jedné se o malé pavouky (u druhů, kde se mi podařilo hodnotu dohledat, činí dílka těla kolem jednoho až dvou centimetrů), kteří na sebe příliš neupozorňují, ba naopak. Přes den čekají s nohama nataženýma před hlavou a za zadečkem na větvičkách a „snaží“ se maximálně splynout s okolím (v odborné hantýrce se tomu přezdívá krypse), aby je ostatní predátoři nechali na pokoji.
Jinak řečeno, pokoušejí se vypadat jako další nudná větvička, která nestojí za pozornost. (Mimochodem, někteří bolasoví pavouci se přes den chrání tak, že tvarem imitují ptačí trus.) Právě jejich nenápadnost vedla k tomu, že navzdory své přitažlivosti pro arachnology byli v minulosti zkoumáni relativně málo a v jejich taxonomii nedávno proběhla malá revoluce (viz zdroje).
Na lov se vrhači vydávají primárně za tmy, která je před jejich úhlavními nepřáteli ochrání. Způsob, jakým si obstarávají potravu je, jak už jsme naznačili výše, zce jedinečný. Stejně jako jiní pavouci dokážu produkovat snovací bradavkou hedvábné vlákno, ale místo aby ho nastražili mezi větvičky a pasivně čekali, co se do něj chytne, napnou si jej mezi dvěma předními páry nohou a vytvoří hustou pružnou síť. Následně na příhodném místě vyčkávají pověšení hlavou dolů, dokud se do jejich blízkosti nedostane vhodná kořist. Jamile se tak stane, vrhne se vrhač na oběť a nachystanou pavučinou ji obalí. Když se to podaří, paralyzuje ji a sežere (nebo spíše vysrkne, jak to pavouci dělají).
Australský vrhač červenavý (Deinopis subrufa). Dříve řazen do rodu Asianopis.
Vrhači loví jak lezoucí, tak létající kořist a využívají k tomu dva typy útoků. Pokud na kmeni, větvičce či stéble trávy pod nimi prochází například brouk, mravenec či jiný pavouk, provede vrhač „dopředný“ výpad: jednoduše máchne připravenou sítí dopředu. Může ale provést i výpad „zpětný“, při kterém nohama s pavučinou máchne dozadu, tedy směrem za hlavu, respektive za hlavohruď, abychom byli přesní. Právě tímto způsobem loví létající kořist, například noční motýly, mouchy nebo komáry.
Gigantické oči se ve tmě hodí
Podle studie z předloňského roku, která probíhala na jihoamerickém vrhači kolumbijském (Deinopis cylindracea), se navíc zdá, že vrhači preferují lov na hladkých površích, kde nehrozí, že by se jim síť nezasekla o různé nerovnosti, což lov přirozeně zhatí a je nutné uplést novou past.
Vrhač kamerunský (Asianopis aspectans), dříve řazen do rodu Deinopis.
Jak ale vrhač ví, že se k němu nějaká kořist blíží? Stejně jako mnozí jiní pavouci mají vrhači osm očí. Avšak nejen tak ledajakých. U zástupců rodů Asianopisa zejména Deinopis, je jeden pár očí (v angličtině se jmenují posterior median eyes, což znamená, že jsou ty nahoře a uprostřed) bez nadsázky obrovský. Jejich oči dokonce patří k největším mezi pavouky. K čemu tak velké oči? Nejenže jim poskytují široké zorné pole, ale dokážou shromáždit dostatek světla, díky čemuž pavouk vidí velmi dobře i za tmy.
Zdá se ovšem, že zrak není jediným smyslem, na který se vrhači spoléhají, jak ukázala nedávná studie provedená na asi nejzkoumanějším druhu z celé čeledi, vrhači ostnitém (Deinopis spinosa), který žije na jihovýchodě Spojených států, ve Střední Americe, Karibiku a Jižní Americe. Kromě zraku, který je klíčový při výše zmíněných dopředných útocích, vrhači, alespoň někteří, zřejmě využívají také sluch.
Americký vrhač ostnitý (Deinopis spinosa).
Sluchové podněty jim podle vědců pomáhají při zpětných výpadech, při nichž loví létající kořist a při kterých se nemohou opřít o svůj skvělý zrak. Kromě toho, že studie doložila schopnost pavouků vnímat akustické signály, odhalila, že u vrhačů skutečně spouštějí lovecké chování. Výzkumníci krom toho hypotetizují, že by sluch mohl vrhačům pomáhat i při snaze vyhnout se útokům ptačích predátorů. Bez nadsázky fascinující pavouk.
Zdroje:
Goldstein, L. M., Lietzenmayer, L. B., & Taylor, L. A. (2022). Ogre-faced Spider, Net Casting Spider, Gladiator Spider Deinopis spinosa (Marx, 1889) (Arachnida: Araneae: Deinopidae). EDIS, 2022(2). https://doi.org/10.32473/edis-in1356-2022
Chamberland, L., Agnarsson, I., Quayle, I. L., Ruddy, T., Starrett, J., & Bond, J. E. (2022). Biogeography and eye size evolution of the ogre-faced spiders. Scientific Reports, 12(1), 17769. https://doi.org/10.1038/s41598-022-22157-5
Stafstrom, J. A., & Hebets, E. A. (2016). Nocturnal foraging enhanced by enlarged secondary eyes in a net-casting spider. Biology Letters, 12(5), 20160152. https://doi.org/10.1098/rsbl.2016.0152
Stafstrom, J. A., Menda, G., Nitzany, E. I., Hebets, E. A., & Hoy, R. R. (2020). Ogre-Faced, Net-Casting spiders use auditory cues to detect airborne prey. Current Biology, 30(24), 5033-5039.e3. https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.09.048
Villanueva-Bonilla, G. A., Stefani, V., Da Ponte, R. P., & Vasconcellos-Neto, J. (2024). Understanding the habitat selection and natural history of the spider Deinopis cf. cylindracea (Deinopidae). Brazilian Journal of Biology, 84, e284487. https://doi.org/10.1590/1519-6984.284487
