Osm nohou, deset deka a dráždivé chlupy. Brazilský sklípkan uloví i netopýra

Osm nohou, deset deka a dráždivé chlupy. Brazilský sklípkan uloví i netopýra

Jeden z největších pavouků světa žije v Jižní Americe. Pokud ale netrpíte arachnofobií, můžete si ho za pár korun pořídit i domů.

Lidé jsou doslova posedlí rekordy. Když se bavíme o nějaké skupině živočichů, ať už šelmách, dravcích, šnecích či broucích, nebo bavíme-li se o zvířatech obecně, jsme celí žhaví, abychom se dozvěděli, který druh je ten nejjedovatější, největší, nejrychlejší, nejtěžší, nejdelší, nejmenší, nejnebezpečnější, nejsmrdutější, nejchytřejší nebo nejmodřejší (protože modrá je dobrá). Občas někdy vezme na milost i dvojku, aby se neřeklo, ale většinou nás moc zajímá jak žebříček pokračuje. Což je škoda.

Pavouci v tom mají alespoň lehkou výhodu, protože o titul toho největšího se perou hned dva osminožci. Na čele většiny žebříčků stojí jihoamerický sklípkan největší(Theraphosa blondi), který dosahuje hmotnosti až 175 gramů a rozpětí končetin 30 centimetrů (mimochodem je to prý docela vydatná pochoutka, když se upeče v banánovém listu).

Má však zdatného konkurenta, jihoasijskou maloočku Heteropoda maxima, která je sice štíhlejší, ale rozpětí nohou muže mít prý ještě o chloupek větší. Většinou se tedy zmiňují oba a jako bonus se ještě doplní snovačka jedovatá alias černá vdova (Latrodectus mactans) coby zástupce nejjedovatějších pavouků, byť úplně nejjedovatějšími jsou australští sklípkanci.

Pokud se vrátíme od jedu k velikosti, kdopak se asi skrývá stále pěkném na bronzovém stupínku? Alespoň podle jednoho z dostupných žebříků (viz Zdroje) to není nikdo jiný než příbuzný výše uvedené jedničky: sklípkan parahybský(Lasiodora parahybana). Podle jiného jde sice o čtyřku, ale i brambora se počítá.

Tento zavalitý pavouk se přirozeně vyskytuje především na severovýchodě Brazílie, kde obývá suché lesy a stepní lokality. Na rozdíl od některých jiných soukmenovců si nedělá nory v zemi, ale buduje si hnízda připomínající koule z listí. K úkrytu může ale využívat i nejrůznější dutiny, na něž narazí, ať už přirozené, nebo vytvořené jinými živočichy.

Zbarvení pavouka je černošedé s červenorůžovými chloupky na končetinách, které mu propůjčily jeho anglické jméno: „Brazilian salmon pink tarantula“, tedy „brazilský losově růžový sklípkan“. Délka samotného těla (tedy hlavohruď plus zadeček) se pohybuje kolem deseti centimetrů a rozpětí končetin může dosahovat až 25 cm, podle některých zdrojů ještě o pár centimetrů víc. Samice sklípkana parahybského (mimochodem latinské i české druhové jméno dostal podle lokality, ze které byl poprvé popsán) mají hmotnost 100 až 120 gramů, tedy třeba jako slušný krajíc chleba (klidně s trochou másla) nebo dvě menší slepičí vajíčka. Jsou také větší než samci a podobně jako u jiných pavouků mohou samce po kopulaci sežrat, pokud si nedají pozor.

V přírodě se tito sklípkani živí většinou hmyzem a různými bezobratlými živočichy, ale občas mohou ulovit i menší obratlovce, například hlodavce. Doložený je i případ, kdy sklípkan parahybský ulovil netopýra. Při hledání kořisti se nejvíce spoléhá na vibrace substrátu, které mu spolehlivě prozradí, že je poblíž něco k snědku, a pravděpodobně tak získá i základní údaje o potenciální kořisti, například její velikost. Zrak a sluch mu při lovu slouží především jako pomocné smysly. Koneckonců se na lov vydává především v noci, kdy by mu zrak stejně nebyl k ničemu.

Podobě jako většina jiných pavouků se i sklípkan parahybský může stát vítanou kořistí jiných predátorů stojících na vyšších příčkách potravního řetězce. A podobně jako jiní sklípkani, včetně sklípkana největšího, může při ohrožení třením končetin z těla uvolnit dráždivé chloupky a případnému mlsounovi lov značně znepříjemnit.

Délka života tohoto pavouka v přírodě samozřejmě závisí na mnoha různých faktorech a do hlavně na štěstí. V zajetí se u samců pohybuje mezi pěti až šesti lety, u samic to může být až dvacet let. Sklípkan parahybský patří rovněž díky své nízké ceně i nenáročnosti k běžně chovaným druhům. Takže pokud by vás snad článek nalákal, řešení existuje.

A kdyby snad těch končetin bylo málo:

Blein, W., Fauria, K., and Hénaut, Y. (1996). How does the tarantula Lasiodora

parahybana Mello-Leitão (Araneae, Theraphosidae) detect its prey? Revue suisse de Zoologie. Vol. Hors Série 1: 71–78.

Dias, S. C., Rocha, P. A., Bomfim, L. S., & Ferrari, S. F. (2015). Predation of the bat Pteronotus personatus (Mormoopidae), by a tarantula Lasiodora sp. (Theraphosidae, Araneae), in cave in northeastern Brazil. Biotemas, 28(4), 173. https://doi.org/10.5007/2175-7925.2015v28n4p173

Kraus, R.: Respirace pavouků během sytosti a hladovění. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v českých Budějovicích. 2012.

Nyffeler, M., & Knörnschild, M. (2013). Bat predation by spiders. PLoS ONE, 8(3), e58120. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0058120

https://www.discoverwildlife.com/animal-facts/insects-invertebrates/biggest-spiders-in-the-world

https://www.britannica.com/list/9-of-the-worlds-deadliest-spiders

https://static1.squarespace.com/static/666f16c7538ff80c8403c5a5/t/667443f5c25dd2290fe7ebd1/1718895606062/BrazilianSalmonPinkTarantula.pdf