Článek
Živočichové využívají nejrůznější způsoby, jak neskončit ve spárech predátorů. Jedni sázejí na splynutí s pozadím, další na sebe naopak upozorňují a tváří se jako nejnebezpečnější či nejodpornější sousto v okolí a jiní útočníka překvapí, třeba falešným okem jako babočka, a prchnou, než se vzpamatuje. Přírodní zákony jsou ale neúprosné a strategie uplatňované kořistí mohou být použity proti ní.
Agresivní mimeze
Schovávat se totiž umí také četní predátoři, jako třeba chobotnice, která mění zbarvení svého těla tak dokonale, že při čekání na rybu nebo jinou krmi zcela splyne s kamenitým či písčitým mořským dnem. Maskování pro ni navíc není užitečné jen při číhání na potravu, ale i jako ochrana před jinými tvory, kteří by si naopak rádi smlsli na ní. Chobotnice v tom každopádně nejsou samy a podobné strategie při lovu používá celá řada živočichů, od různých bezobratlých přes žáby, hady či krokodýly po ptáky a savce.
Někteří tvorové ale nechtějí jen pasivně vyčkávat, co jim přijde, přiletí nebo připluje pod nos, a snaží se svoje lovecké šance zvýšit nalákáním kořisti na něco, co má ráda. Nejlépe obvykle funguje jídlo nebo sex. Této pozoruhodně strategii se v biologické hantýrce přezdívá agresivní mimeze (nebo také „peckhamovská“ podle americké badatelky Elizabeth G. Peckhamové, která popsala jistého myrmekomorfního, tj. mravencům podobného, pavouka, o němž se mylně domnívala, že se imitací mravenců snaží uniknout jejich pozornosti, aby v mraveništi mohl lovit brouky, kteří tam žijí).
Proradní ďasové
K predátorů využívajícím agresivní mimezi patří například ďasové (Lophiiformes). Jedním z nejznámějších zástupců těchto podivuhodných ryb je ďas mořský (Lophius piscatorius), který žije Středozemní i Černém moři a v severovýchodních oblastech Atlantského oceánu. Většinou pobývá u dna, kde je díky zploštělému tělu, nenápadnému zbarvení i nedostatku světla skoro neviditelný.
Mezi nenápadnější rysy ďasa patří mohutná hlava (představuje asi třetinu délky těla) s velkými ústy a řadou špičatých zubů. Už Aristoteles si však všiml dlouhých paprsků vyrůstajících z jeho hřbetu, z nichž jeden trochu připomíná tykadlo s lalůčkem. Ďas tímto paprskem dovede pohybovat a pravděpodobně jím láká nic netušící ryby, které se domnívají, že našly něco dobrého k snědku, ale místo chutné krmi se samy stanou hlavním chodem.
Velkotlamec Johnsonův
Podobnou, avšak ještě působivější strategii využívá jiný zástupce ďasů, velkotlamec Johnsonův (Melanocetus johnsonii). Ten obývá větší hloubky než jeho příbuzný, a to i takové, kam už nepronikají sluneční paprsky a kde by mu obyčejná návnada byla k ničemu. Ta jeho proto světélkuje, a připomíná tak malinkatou lucernu, která vábí zvědavou kořist.
Rybáři všeho druhu
Dalším tvorem, který při lovu používá návnadu, za kterou by se nemusel stydět žádný rybář, je severoamerická želva kajmanka supí (Macrochelys temminckii). Její oblíbenou potravou jsou různí vodní živočichové (nebo suchozemští, kteří se z ocitnou ve vodě). Přestože loví většinou v noci, naučila se zajímavý trik, jak něco dobrého k snědku přilákat i přes den. Tehdy zpravidla nenápadně číhá v zakalené vodě, s tlamou otevřenou dokořán. Mezi hrozivými čelistmi se jí přitom vrtí růžový jazyk, který připomíná šťavnatého červa. Bezelstná oběť plující okolo se na domnělou kořist automaticky vrhne, ale v tom okamžiku kajmanka sklapne čelisti.
Agresivní mimezi využívají i bezobratlí živočichové. K těm nejznámějším patří „bolasoví“ pavouci, kteří svá vlákna na rozdíl od jiných pavouků nevyužívají k tvorbě sítí, ale na konci jednoho z nich vyrobí lepivou kuličku, s níž pak mávají ve vzduchu a lapají kořist. Připomínají tak rybáře s prutem nebo, jak napovídá jejich název, „indiány“ s bolou, což je vrhací zbraň používaná k lovu zvěře. Kořistí bolasových pavouků bývají noční motýli, kteří se do pasti nechají zlákat pomocí feromonů imitujících feromony uvolňované motýlími samičkami. Zmatený samec si tak myslí, že letí na milostné dostaveníčko, ale místo toho pavoukovi doslova sedne na lep.
Zrádné signály
Dalšími bezobratlými živočichy, kteří se uchylují k praktikám agresivní mimeze, jsou severoamerické světlušky rodu Photuris. Jejich samice umí napodobovat charakteristické světelné záblesky, které ke komunikaci používají zástupci jiných druhů, a jako mýtické Sirény pomocí nich lákají cizí samce hledající vhodnou pohlavní partnerku. Až na místě takový nápadník zjistí, že se nechal obalamutit, jenže to už bývá pozdě a světluščí sukuba ho sežere.
Agresivní mimezi možná používají také běžníci (na úvodním obrázku běžník kopretinový vyskytující se i u nás). Tito pavouci, kteří netkají klasické sítě, číhají na svou kořist na květech různých rostlin. Někdy jsou k vidění na květech stejné barvy, jakou má jejich tělo (takže jsou kryptičtí), jindy ale svým zbarvením na květech doslova září, což je pro některé opylovače zjevně neodolatelné. Kontrast navíc není patrný jen ve viditelném světě (viditelném pro člověka), ale i v ultrafialové části spektra (zjištěno u australských běžníků), na něž je zrak včel a jiných opylovačů citlivý. Pro hmyzí opylovače je zřejmě kontrast (v UV části spektra) na květech důležitý při hledání potravy a pavouk toho možná jen šikovně využívá.
Podobných příkladů by se dalo najít ještě mnoho, ale i ty výše uvedené snad dostatečně dobře ilustrují podstatu tohoto fascinujících jevu.
Zdroje a odkazy:
1) Heiling, A. M. et al. (2005) Colouration in Crab Spiders: Substrate Choice and Prey Attraction. Journal of Experimental Biology. s. 1785–1792. doi: 10.1242/jeb.01585
2) Komárek, S. (2016) Mimikry a příbuzné jevy. Academia, 370 s.
3) Lloyd, J. E. (1975) Aggressive mimicry in photuris fireflies: signal repertoires by femmes fatales. Science. 187 (4175), 452–453. doi: 10.1126/science.187.4175.452
4) Pecháček, P. Protřelí predátoři. Edika, 2022, 112 s.
5) Pecháček, P. (2017) Nebezpečné přetvářky dravců, 100+1 zahraniční zajímavost, č. 11, s. 24–27.
6) Pembury Smith, M. Q. R. a Ruxton, G. D. (2020) Camouflage in predators. Biological Reviews, s. 1325–1340. doi: 10.1111/brv.12612
