Článek
Se zájmem jsem si přečetl článek Petra Konečného „Být matkou samoživitelkou není selhání. Selhává stát“. Sice je poněkud stručný, ale podstatu vystihuje dobře. Být samoživitelkou je nesmírně těžké a stát těmto ženám příliš nepomáhá. Není při tom důležité, jak se žena do takové situace dostala. Teď v ní je a povinností společnosti zastupované státem, nás všech, je podat pomocnou ruku, aby se s ní samoživitelka úspěšně vypořádala.
Nejde navíc jen o ženu, ale také o děti a jejich budoucnost. Pokud se jim matka kvůli nutnosti mít dvě práce nebude moct věnovat, zanechá to na nich celoživotní následky. Nejenže jim bude chybět vřelý rodičovský kontakt i někdo, kdo by usměrňoval jejich výchovu, ale v životním „závodě“ budou na rozdíl od svých vrstevníků začínat s těžkým hendikepem. Budou nosit šaty z druhé ruky, zájmové kroužky pro ně budou zapovězené, nikdo jim nepomůže s náročnou školní látkou, na letní tábor mohou zapomenout, což je ještě více vyčlení z kolektivu, a občasná návštěva restaurace, kina, koncertu pro ně bude nikdy nepoznaným luxusem.
Důvod, proč na článek Petra Konečného reaguji, ale není jeho text. Je jím diskuze. Naivně jsem do ní nahlédl, abych se ujistil, že lidskost ještě nevymřela a že s označením matek samoživitelek za hrdinky bude většina diskutujících souhlasit. Tato naivita mě však rychle přešla. Uvědomuji si, že do diskuzí často přispívají ti, kteří názor autora textu nesdílejí, ale míra útoků, navíc často velmi nevybíravých, na matky samoživitelky mnou otřásla. Ze všeho nejvíc mě ale překvapilo, že nejtvrdší kritika pocházela právě od žen, od nichž bych čekal pochopení pro příslušnice vlastního pohlaví, jež se ocitly v nezáviděníhodné situaci.
Obecně jsem si všiml, že kritika se ubírá několika základními směry: 1) samoživitelka je sobecká, měla se snažit, aby si muže udržela; 2) samoživitelka je nezodpovědná, měla si rozmyslet, s kým bude mít děti; 3) samoživitelka si za to může sama, však se stačí podívat, že má několik dětí s několika různými muži, je tetovaná, pije alkohol a tak dále; 4) samoživitelky jsou často příslušnicemi etnika, u kterého je to prostě běžné.
Upřímně, nesouhlasím. Někdy se vztahy prostě rozpadnou, ať už z důvodů, na nichž nikdo nenese vinu (lidé se v průběhu času prostě mění a člověk si nezřídka uvědomí, že ten, koho si před deseti lety bral, dávno není tím, vedle koho se probouzí), nebo z důvodů objektivních. Proč by se žena měla snažit udržet manžela, který bývá celé noci pryč a nejeví o ni zájem? „Kvůli dětem!“ Takového otce doma nepotřebují. A co když je to násilník či alkoholik? „Přece je lepší občas snést pár ran a trochu těch alkoholových výparů v obličeji, pokud muž alespoň přinese výplatu!“ Ne, není. Ztráta sebeúcty není hrdinství a opět na to doplatí děti, které budou takové chování považovat za normální a ponesou si ho s sebou celý život.
Rozmyslet si, s kým si pořídím dítě? Ženy nejsou věštkyně a nemohou vědět, jak se muž bude chovat za pět, deset, patnáct let. Každý se vlivem okolností mění a z dnešního pozorného a starostlivého milence se po svatbě/narození dítěte může stát tyran a násilník. Ačkoli v některých případech lze odhadnout, kdo by k tomu mohl sklouznout, ve většině případů nikoli (mluvím i z vlastní zkušenosti).
Ne, samoživitelka si za to sama rozhodně nemůže. Životní situace samoživitelek bývá důsledkem souhry neochot, na jedné straně neochoty bývalého partnera plnit vyživovací povinnost vůči svým vlastním dětem, a na druhé stejně silné neochoty státu tuto vyživovací povinnost vynucovat. Naznačovat, že žena si tuto situaci svobodně volí, je nejenom urážlivé, ale především se to zcela rozchází s realitou.
Ale prosím, zahrajme si na ďáblova advokáta a předstírejme, že české stereotypní vnímání matek samoživitelek jako „líná rozhoďnožka, co má několik dětí s jinými otci, žije nevázaně a nikdy nezískala pořádné vzdělání“ je přesné. Ani v takovém, naprosto ojedinělém případě, by společnost při svých odsudcích nebyla v právu. Navzdory oblíbenému předpokladu o existenci svobodné vůle si skutečně nevolíme, že budeme takoví, jací jsme. Vše, co jsme, je výsledek genů, které jsme dostali do vínku, a prostředí, v němž jsme vyrůstali, komunity, v níž žijeme, vzdělání, kterého se nám dostalo, a nejrůznějších náhod, které nám život připravil.
Nemohli jsme si vybrat, že se narodíme do bohaté rodiny, že naše matka také nebude samoživitelkou, že nevyrosteme v prostředí, kde je běžné užívání drog, že budeme mít silnou vůli, že se budeme rozhodovat jinak, než se rozhodujeme, že budeme mít jiný mozek, než jaký máme, a že zkrátka budeme někým naprosto jiným. To, jací jsme, není naše vina, podobně jako nemocný člověk nemůže za svou nemoc, zločinec nenese (morální) vinu za zločin, který spáchal, a úspěšný podnikatel nenese zásluhu na tom, kam to dopracoval. Kdyby si pro kohokoli z nás „osud“ nachystal stejné podmínky jako pro onu samoživitelku, dopadli bychom stejně. Svobodná vůle je zkrátka mýtus.
A co se týče posledního bodu, myslím, že na to odpovídá už předchozí odstavec. Ačkoli by se o tématu dalo psát ještě dlouho – osobně by mě obzvláště zajímalo, proč právě ženy jsou vůči samoživitelkám tak napružené (Potvrzování si vlastní nadřazenosti? Pocit, že to ony jsou hrdinky, když udělaly pár „kompromisů“?) – myslím, že pointa je jasná. Pro samoživitelky bychom měli mít pochopení, nesoudit je, ať už se do své situace dostaly jakkoli, a naopak se jim snažme pomáhat. Zkusme být tolerantní a lidští. Jedině tak se společnost posune kupředu. A pokud budu kvůli tomu, že ženy považuji za rovnoprávné lidské bytosti považován za feministu, tak ať.
PS: A ano, uvědomuji si, že můj argument s absencí svobodné vůle platí i opačně, tedy muže, kteří někdy po dlouhých neshodách a někdy ze dne na den opustili své ženy a děti a začali se tvářit, že neexistují.
