Upíři, démoni & spol.: Hororová antologie, která vám krev pít rozhodně nebude

Upíři patří k nejklasičtějším, nejoblíbenějším i nejvyužívanějším hororovým monstrům. Dnešní představa upíra (či vampýra) coby sinalého muže aristokratického vzezření má kořeny především ve slavném románu Drákula Brama Stokera z roku 1897, jeho následných přiznaných i nepřiznaných filmových adaptacích (od Upíra Nosferatu z roku 1922 po klasického Drákulu Francise Forda Coppoly uvedeného o rovných 70 let později) a klasických universalovských hororech, v nichž Drákulu (počínaje stejnojmenným snímkem z roku 1931) ztvárnil démonický Bela Lugosi. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Upíři se v literatuře objevili dávno před Stokerovým Drákulou a našli bychom mezi nimi i řadu žen. Koneckonců jednou z nejslavnějších upírek je Carmilla, kterou k životu v eponymní povídce z roku 1872 přivedl irský spisovatel Joseph Thomas Sheridan Le Fanu.

O tom, jak dlouhá a rozmanitá je tradice upírského žánru v literatuře, se lze přesvědčit například v již půldruhé dekády staré antologii Upíři, démoni & spol. (Plus, 2010), kterou s pečlivostí sobě vlastní sestavil Ondřej Müller. Zahrnul do ní patnáct povídek a jednu báseň, jež nedokládají pouze to, jak se za dvě století proměnila strašidelná povídka jako taková (nejstarší příběh je z poloviny 18. století, nejmladší pochází z roku 1953), ale i samotní upíři a bytosti jim podobné. Ještě pozoruhodnější je, že se Müllerovi bez kvalitativních ústupků podařilo dát dohromady sbírku, která se nijak neprolíná s proslulým Rejem upírů (Lidové nakladatelství, 1970), sestaveným Tomášem Korbařem.

Vůbec nejstarším příspěvkem v antologii je krátká báseň Heinricha Augusta Ossenfeldera Vampýr, která vznikla již v polovině 18. století. V této souvislosti stojí za zmínku, že stejnojmennou povídku o více než sto let později napsal také Jan Neruda (k přečetní je mimo jiné právě v Reji upírů). A možná ještě zajímavější je, že kratičká báseň s totožným názvem, tedy Der Vampyr, se nachází i v oficiálně nikdy nevydaných Záhrobních chvěvech takřka neznámého Ulrika Vilhelma Filtera. Vznikla pravděpodobně někdy na sklonu 18. století, tedy rozhodně až po té Ossenfelderově. Zda jde o inspiraci, poctu či náhodu, si netroufám odhadovat. Stejně tak netuším, zda jméno v závěru odkazuje k nějaké konkrétní postavě spojené s upírskými choutkami, nebo jestli má jít spíše o symboliku spojenou s tímto jménem, jež má germánský původ a znamená „velký vládce“ či „mocný vládce“. Zde je můj pokus o český překlad:

Stejně jako většina podobných antologií i Upíři, démoni & spol trpí jistou nevyrovnaností, která ale většinou není natolik velká, aby kazila požitek ze čtení. Společně s editorem svazku, který každou povídku (či báseň) doprovází úvodním slovem o jejím vzniku či prvním vydání, si tak upírský žánr (byť upírský v poměrně širokém smyslu) vychutnáme ve všech jeho podobách, od tajemného Zlomku vyprávění George Gordon Byrona, jež všechny hrůzné možnosti jen naznačuje, po zcela otevřené, pragmatické a krásně bradburyovské Místo setkání Charlese Beaumonta, které mezi řádky přináší i klasické zamyšlení nad tím, kdo je vlastně monstrem.

K vrcholům antologie nepochybně patří poetická a velice působivá povídka Ernsta Raupacha Nech mrtvé odpočívat v pokoji, jejíž poselství je dnes stejně aktuální jako v době, kdy vznikla. Týká se totiž samotné podstaty našeho bytí, jmenovitě krátkozrakosti našich (dopaminem poháněných) tužeb: „Cožpak netoužíme často po tom, co nás blíže k hrobu vede?“ Výtečně vypointované je rovněž Neviditelné oko aneb Hostinec U Tří oběšenců, za nímž stojí autorská dvojice známá jako Erckmann-Chatrian a která si bere na paškál náš „opičí“ sklon napodobovat všechno, co vidíme. Hlavním hrdinou je koneckonců malíř.

Mimořádně depresivní, nicméně opět velice aktuální je také povídka Osud madam Cabanelové, kde Eliza Lynn Lintonová líčí, jaké důsledky může mít lpění na nesmyslných pověrách. Své kouzlo má rovněž Sářina hrobka od Fredericka George Loringa, která je asi i tím nejupírštějším „kouskem“ v celé antologii. Zajímavým směrem jej naopak posouvá Mary E. Wilkinsová-Freemanová v Luelle Millerové, kde „upír“ nemusí prolít jedinou kapku krve, aby kolem sebe rozséval zkázu.

Tím nejděsivějším, nejnaléhavějším a možná i nejlepším v celé sbírce je však (alespoň subjektivně) báječně naturalistická povídka Randez-vous Maurice Renarda, v níž se zamilovaný muž rozhodně využít šťastné chvilky k naplnění svých tužeb, ještě ale netuší, jak hrůzné důsledky jeho morálně zavrženíhodné počínání bude mít. Přestože se příběh rozvíjí poměrně zvolna, postupně graduje a závěr je prostě dokonalý.

K celkem podařeným povídkám patří i ty od klasiků strašidelné literatury Algernona Blackwooda (Mortonova podivná smrt), Edwarda Frederca Bensona (Komnata ve věži) a Edith Whartonové (Uhranutý), třebaže ani u jednoho z nich se zdaleka nejedná o to nejlepší z jejich tvorby, nicméně u některých autorů stačí i poctivý standard. Za pozornost každopádně stojí i několik mladších povídek, zejména Já, vampýr od Henryho Kuttnera, který svého starého upíra z umístil do moderního Hollywoodu dvacátého století.

Naopak nejslabší (a zároveň nejdelší) prózou celé antologie je povídka O oranžově zbarveném vévodství, za níž stojí Willy Seidel. Její „slabost“ však nespočívá v nekvalitě, nýbrž v tom, že se svým tématem ani stylem do antologie zkrátka nehodí. Poetický příběh, který se snaží okolní dění nahlížet očima (a myslí) malého chlapce, se utápí v jinotajích a po předchozích, zpravidla poměrně přímočarých povídkách po čtenáři vyžaduje zcela jiný přístup. Jenže ve chvíli, kdy už se konečně naladíme s povídkou „na jednu vlnu“, poměrně neuspokojivě skončí. Umím si představit, že v jiné antologii by O oranžově zbarveném vévodství mohlo zazářit, zde tomu tak ovšem není.

Pokud jste příznivci klasických strašidelných povídek či upírů ve všech jejich transformacích od klasických krvesajů po energetické upíry, Upíry, démony & spol byste minout neměli. Byť je antologie již pár let stará, čas jí z nastíněných kvalit nic neubral, protože stejně jako mnozí její hrdinové nestárne. Ba dokonce možná naopak. Když jsem ji četl poprvé, nezanechala ve mně příliš velkou stopu a v záplavě hororových antologií jsem ji na svém pomyslném seznamu zařadil spíše k těm průměrným. Po letech jsem se k ní ale vrátil a užil si ji mnohem víc, třebaže některé výhrady nezmizely a patrně ani nezmizí. Ale kdo ví. Když se může změnit nemrtvý upír…

Bibliografické údaje: Ondřej Müller (ed.): Upíři, démoni & spol. Plus, 2010. 336 s.

Jen pro zajímavost doplním, že nakladatelství Plus již neexistuje. Po pohlcení Albatrosem bylo před lety připojeno ke Knize Zlín, v níž se jeho původní zaměření, s výjimkou opětovného vydávání knih Raye Bradburyho, víceméně vytratilo.