Článek
Drápkovci (Onychophora) vědcům odjakživa motali hlavu. Jejich těla totiž vykazují prazvláštní kombinaci znaků, kvůli nimž byli považováni za mezičlánek propojující členovce (Arthropoda) a kroužkovce (Annelida). Mimoto byli dříve spolu se superodolnými želvuškami (Tardigrada) a parazitickými jazyčnatkami (Pentastomida) řazeni do dnes již neuznávaného kmene pačlenovci (Pararthropoda). Později ovšem díky moderním metodám vyšlo najevo, že drápkovci představují samostatný kmen blízce příbuzný členovcům, a teorie o propojení s kroužkovci tak padla.
Vlhko a tma
Kdo to ale ti drápkovci vlastně jsou? Jedná se o prastarou skupinu živočichů, kteří na Zemi existovali už v kambriu, před více než pěti sty miliony let. Zatímco druhy žijící na počátku prvohor byly výhradně vodní, předpokládá se, že snad už v ordoviku začali drápkovci jako jedni z prvních živočichů vystupovat na souš, a všichni současní zástupci jsou suchozemští.
Drápkovec rodu Oroperipatus vyfocený v Ekvádoru.
Jedná se o nenápadné tvory, kteří k životu většinou preferují tmavá a vlhká místa, například lesní opadanku, hnijící dřevo či půdu. Najdou se ale výjimky a existují i jeskynní druhy. Světlu se vyhýbají a v případě trvajícího sucha utlumují životní aktivitu. Na první pohled připomínají housenky (členovci), ale tato podobnost je jen povrchní, jak již zaznělo výše.
Kmen se v současnosti dělí do dvou čeledí: Ta první se jmenuje Peripatidae a její zástupci se vyskytují v tropických subtropických oblastech Karibiku, severní části Jižní Ameriky, Středí Ameriky, západní Afriky a jihovýchodní Asie. Druhá čeleď se nese název Peripatopsidae a druhy, které do ní patří, najdeme dál od rovníku, a to v Chile, Jižní Africe, na Nové Guineji, v Austrálii a na Novém Zélandu. Rozšíření naznačuje, že drápkovci se do těchto míst dostali před rozpadem superkontinentu známého jako Gondwana.
Délka těla krytého nesklerotizovanou chitinovou kutikulou se u různých druhů, kterých věda zná kolem dvou stovek (ale patrně jich existuje mnohem víc, jen ještě nejsou popsané), pohybuje od pěti až deseti milimetrů po přibližně dvacet centimetrů. Na hlavě mají pár měkkých tykadel (plní smyslovou funkci), na jejichž bázi se nacházejí dvě malá očka. Ta chybí pouze u druhu Leucopatus anophthalmus, který obvykle dosahuje délky kolem tří centimetrů a žije v Austrálii a Tasmánii.
Slepý drápkovec Leucopatus anophthalmus.
Plivači slizu
Drápkovci se pohybují se pomocí nohou, jejichž počet sahá v závislosti na druhu od třinácti po třiačtyřicet párů. Pohyb končetin nezajišťuje svalovina jako třeba u nás, ale změny tlaku tělní tekutiny. Nožky jsou zakončeny drápky, což celé skupině patrně dalo i český název (v angličtině se jim říká „velvet worms“, tedy „sametoví červi“). Dalším charakteristickým znakem jsou „dvě velké složitě stavěné papily s centrálním drápkem, které se mohou uchytit na cizím objektu (kořisti).“
Možná ještě zajímavější jsou však příústní žlázy a zvláštní slizovitá substance, kterou vylučují a jež je svým složením v přírodě zcela unikátní (nic podobného jinde než u drápkovců vědci dosud neobjevili). A k čemu tahle látka slouží? Drápkovci jsou celkem pomalí tvorové, což je odsuzuje k tomu, že živočišnou kořist, kterou mají v oblibě (různé druhy hmyzu, například brouky, popřípadě plže a jiné bezobratlé), nemohou aktivně pronásledovat, ale útočí takzvaně ze zálohy.
Drápkovec Peripatoides novaezealandiae žije pouze na Novém Zélandu.
Jakmile se v jejich blízkosti ocitne vhodná svačinka, což zjistí pomocí tykadel nebo citlivé kůže (obvykle loví v noci, takže očka jim moc neposlouží), mohou na ni slizovitou matérii „plivnout“, a to až na vzdálenost třiceti centimetrů. Látka začne na těle zvířete okamžitě tuhnout a přilepí se k něm (na kůži samotného drápkovce se však nelepí), což kořist znehybní. Drápkovec se poté k oběti přichytí, začne ji zpracovávat srpovitými čelistmi a vypustí do jejího těla silné trávicí enzymy. Pak už jen počká, než bude krmě dostatečně rozložená, aby ji mohl vycucnout.
Přestože jsou drápkovci většinou samotáři, zástupci druhu Euperipatoides rowelli nejenže žijí ve skupinách, ale ve skupinách také hledají a konzumují potravu. Nedávná studie ukázala, že čím větší skupina je, tím rychleji její členové na kořist zaútočí a začnou ji požírat. S velikostí skupiny také roste pravděpodobnost, že kořist drápkovci zbaští celou.
Spermie pod kůží
Za pozornost stojí i rozmnožování drápkovců. Většina známých druhů se rozmnožuje pohlavně, existuje však jeden druh, trinidadský Epiperipatus imthurni, u nějž nejsou známi samci a rozmnožuje se partenogeneticky. Většinou však samci předávají samicím spermatofor, což může mít různé podoby.
Drápkovec rodu Ooperipatellus z Tasmánie.
Zatímco někteří na to jdou „klasicky“ a k přenosu spermatoforu dochází během kontaktu samčích a samičích pohlavních orgánů, jiní spermatofor umístí na tělo samice, načež spermie proniknou skrze pokožku a najdou si cestu do vaječníků. Ještě jinak na to jdou samci relativně nedávno popsaného australského druhu Florelliceps stutchburyae, kteří spermatofor do pohlavního otvoru samice doručují pomocí speciálních výrůstků na hlavě.
Vývoj zárodku probíhá pomalu a potomci na svět přicházejí i po více než roce. Ovšem to, v jaké podobě, se opět liší druh od druhu. Existují totižvejcorodí, vejcoživorodí, a dokonce i živorodí drápkovci. U těch posledních je zárodek v těle samice vyživován orgánem, který plní obdobnou úlohu jako savčí placenta. Jak dlouho drápkovci v přírodě žijí, se přesně neví, ale předpokládá se, že několik let.
K hlavním predátorům drápkovců, jejichž měkké tělo doslova volá po schramstnutí, patří ptáci, stonožky či pavouci a nepochybně i hadi. Uvádí se dokonce, že pro jihoamerického korálovce Micrurus hemprichii, jsou drápkovci téměř výhradní kořistí. Drápkovci ale nejsou bezbranní. Slizovitou substanci, kterou používají při lovu, mohou nasadit také při obraně a zalepit jí ústa dotírajícímu útočníkovi.
Korálovec Micrurus hemprichii je na lov drápkovců doslova vysazený.
Zdroje:
Baker, C. M., Buckman-Young, R. S., Costa, C. S., & Giribet, G. (2021). Phylogenomic analysis of velvet worms (Onychophora) uncovers an evolutionary radiation in the neotropics. Molecular Biology and Evolution, 38(12), 5391–5404. https://doi.org/10.1093/molbev/msab251
Herringe, C. A., Middleton, E. J., Boyd, K. C., Latty, T., & White, T. E. (2021). Benefits and costs of social foraging in velvet worms. Ethology, 128(3), 197–206. https://doi.org/10.1111/eth.13256
Smrž, J.: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 2013.
Tait, N. N., & Norman, J. M. (2001). Novel mating behaviour in Florelliceps stutchburyae gen. nov., sp. nov. (Onychophora: Peripatopsidae) from Australia. Journal of Zoology, 253(3), 301–308. https://doi.org/10.1017/s0952836901000280
Wright, J. C. (2012). Onychophora (Velvet worms). Encyclopedia of Life Sciences. https://doi.org/10.1002/9780470015902.a0001610.pub3
