Článek
Polykání ještě živé a zmítající se kořisti může hadům způsobit nemalé, někdy dokonce fatální potíže. Někteří to v průběhu evoluce vyřešili tak, že žerou pouze tvory, kteří jim fyzicky pravděpodobně moc neublíží, třeba žáby nebo plže. Jiní oběť před konzumací raději nejprve paralyzují nebo rovnou usmrtí. Toho lze dosáhnout dvěma základními způsoby. Zatímco jedovatí hadi spoléhají na toxické produkty jedových žláz, škrtiči sázejí na sílu svých svalů, a právě na jednoho takového škrtiče se podíváme.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus)
Vedle hroznýšovitých (Boidae), mezi než se řadí i proslulé anakondy (Eunectes), patří k nejznámějším škrtičům krajty (Pythonidae). Ty se od hroznýšovitých neliší jen některými morfologickými rysy, ale také tím, že jsou vejcorodé a samice vajíčka chrání a zahřívá. V současnosti známe kolem čtyř desítek druhů krajt, které měří od zhruba padesáti centimetrů po deset metrů (alespoň se to tak říká, třebaže oficiální rekord je skromnější). Jedou z těch obzvlášť pozoruhodných, byť možná ne až tak známých, alespoň v porovnání s krajtou mřížkovanou, krajtou královskou nebo krajtou písmenkovou, je krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus).
Jejím domovem je severní část Austrálie, konkrétně severní třetina Západní Austrálie, podstatná část Severního teritoria a sever Queenslandu. Jižněji pak žije její blízká příbuzná a jediný další zástupce rodu Aspidites, krajta hnědohlavá, známá také jako „woma“ (A. ramsay). Krajta černohlavá patří ke středně velkým krajtám. Tělo má relativně štíhlé a běžně dorůstá délky kolem jednoho a půl až dvou metrů, občas lze však narazit i na dvouapůlmetrové, ba dokonce třímetrové jedince. Samice přitom bývají o něco větší než samci.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus)
Krajta černohlavá je co do vzezření druh velice specifický, jak už ostatně naznačuje její české jméno (a stejně tak to i latinské nebo anglické). Hlava a krk jsou výrazně černé, kdežto zbytek těla nese světle hnědé, nažloutlé či načervenalé základní zbarvení. Hřbet navíc lemuje velké množství nepravidelných tmavě hnědých nebo tmavě oranžových pruhů, které se místy slévají dohromady. Břicho je bílé až růžové. Barva hada závisí také na tom, odkud pochází nebo na jeho stáří. Exempláře ze Západní Austrálie bývají světlejší a mají méně syté pruhování, a stejně tak se světlejšími tóny obecně vyznačují starší jedinci.
I když podobně jako jiné krajty a další hadi umí krajta černohlavá dobře plavat, na rozdíl od mnoha svých příbuzných se v blízkosti vody moc často nevyskytuje. Žije totiž v suchých australských savanách, křovinatých pouštích a polopouštích, případně tvrdolistých lesích. Důležité pro ni je, aby prostředí poskytovalo dostatek skrýší, například dutých stromů, skalních puklin, nor vytvořených jinými živočichy nebo termitišť, do kterých ráda leze. A pokud nic takového k dispozici není, postačí měkčí nebo sypká půda. Had si totiž hlavou se zesílenou rostrální oblastí dokáže vyhloubit vlastní noru, byť ve volné přírodě bylo jeho „hrabací“ umění poprvé pozorováno teprve před pár lety.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus)
Krajta černohlavá pod zemí a v různých dutinách tráví vskutku hodně času a má pro to dobrý důvod. Stabilnější mikroklima takových míst ji pomáhá s termoregulací, respektive s udržováním správné tělesné teploty – na povrchu totiž může teplota v průběhu dne výrazně kolísat. Krajty byly mimo jiné pozorovány, jak se po slunění, během nějž se jim výrazně zvýšila tělesná teplota, uchýlily do stínu, aby zabránily přehřátí, zaujaly nicméně takovou pozici, aby naakumulované teplo ztrácely co nejpomaleji. Správná teplota je pro hada důležitá z mnoha důvodu, například pro schopnost rychle reagovat nebo pro náležité trávení ulovené kořisti.
Podle jedné často zmiňované hypotézy, byť solidnější důkazy se mi pro ni nikde vyštrachat nepodařilo, s termoregulací souvisí také černá hlava hada. Místo aby se slunil celý, a riskoval, že ho objeví nějaký predátor (například dingo), vystrčí z díry v zemi pouze černou hlavu, která funguje jako jakýsi solární panel pro co nejrychlejší akumulaci tepla. Zbytek těla tak zůstává v bezpečí. Pokud je však had na povrchu a začne se přehřívat, strčí prý naopak do písčité půdy právě jen černou hlavu, čímž „solární panel“ deaktivuje. Pruhované tělo pak podle některých autorů poskytuje v prostředí plném písku, keřů a různých stínů výtečné maskování.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus)
V několika zdrojích, ačkoli nutno dodat, že nikoli odborných, lze narazit i na alternativní vysvětlení, proč má krajta zcela černou přední část těla. Údajně by to mohlo být proto, aby nebyla tak snadno rozpoznatelná, když leze do podzemní chodbičky, ve které se může skrývat něco dobrého k snědku. Těžko říct, zda na tom může být něco pravdy. Zatím se každopádně jedná přinejlepším o zajímavé hypotézy, které bude nutné důkladně prověřit.
A dodejme, že to není jediná nejasnost panující kolem tohoto ve volné přírodě celkem zřídka pozorovaného hada. Různé zdroje se totiž neshodnou ani na tom, zda se jedná o druh aktivní primárně ve dne a za soumraku, nebo naopak spíše v noci (a za soumraku). Přestože více autorů se přiklání k druhé variantě (mám ale podezření, že všichni čerpají ze stejných zdrojů), některá pozorování svědčí i pro tu první.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus), mládě
Co vlastně krajta černohlavá loví? Ačkoli si krajty spojujeme spíše s predací teplokrevné kořisti, tedy hlavně savců, od hlodavců či letounů po sudokopytníky a primáty, tento milovník suchých biotopů se stal specialistou na lov plazů. Podstatnou část jeho jídelníčku tvoří scinkové, gekoni, agamy nebo varani, včetně největšího australského ještěra, varana obrovského (Varanus giganteus).
Kromě toho ale loví i jiné hady, včetně těch jedovatých, kterých se po Austrálii plazí přehršel. Jak je možné, že jí jejich smrtící jedovaté koktejly neublíží? Krajta je vůči jedu většiny z nich, včetně taipanů a pakober, imunní, takže je může bez obav pozřít. Detailnější studie o tom, které konkrétní druhy hadů krajta černohlavá běžně konzumuje, ovšem k dispozici nejsou, takže jde spíše o anekdotická pozorování. Fotografie z roku 2023 nicméně doložila, že krajtám černohlavým není cizí ani kanibalismus. Dodejme, že příležitostně tento had loví také savce nebo ptáky. Nedávná zpráva například informuje o nálezů tří novorozených koťat v těle uhynulé krajty.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus)
Preference ektotermní („studenokrevné“) kořisti má každopádně jeden kromobyčejně zajímavý evoluční důsledek. Krajta černohlavá (stejně jako krajta hnědohlavá) na rozdíl od většiny jiných zástupců čeledi postrádá tepločivné jamky, jež bývají umístěny na hlavě a hadovi umožňují vnímat infračervené záření, jinými slovy teplo vydávané endotermní (teplokrevnou) kořistí. Zjevně je již nepotřebovala, a pokud se část těla živočicha stane pro nedůležitou jeho přežití a rozmnožení, respektive pro jeho biologickou zdatnost, evoluce ji odstraní. Krásným příkladem téhož je třeba ztráta pigmentace nebo zraku u jeskynních živočichů.
krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus)
Na závěr se ještě na chvilku zastavme u rozmnožování. Udává se, že krajty černohlavé jsou sériově či sezonně monogamní, což znamená, že jedna samice se páří s jedním samcem (ti někdy o samice bojují) a naopak, leč neplatí to bez výjimek. Po páření samice naklade mezi osmi až osmnácti vejci (jak jsme zmínili na začátku, krajty jsou vejcorodé), která samice další zhruba dva měsíce chrání a zahřívá, dokud se nevylíhnou mláďata, která se okamžitě rozlézají do okolí a musí se začít starat sama o sebe.
V údaji o jejich délce se zdroje opět rozcházejí. Zatím někde se píše, že jsou dlouhá dvacet až třicet centimetrů, jinde se dočteme, že je to půl metru. Pohlavně tito hadi dospívají asi ve čtyřech až pěti letech, ačkoli v zajetí se mohou pářit i dříve, a dožívají se věku kolem pětadvaceti, nebo i třiceti let.
V rámci IUCN je krajta černohlavá vedena jako málo dotčený druh a nezdá se, že by jí v současnosti hrozilo vážnější nebezpečí. Patří rovněž k druhům, které lze chovat a je známá tím, že na rozdíl od mnoha svých příbuzných není nijak agresivní. V případě ohrožení (nebo nevhodného zacházení) pouze syčí a dělá výpady se zavřenou tlamou. Kousne jen výjimečně. Mezi chovali se díky specifickému zbarvení řadí k oblíbeným a ceněným hadům. I když občas chovatelům prchne, jak dokazuje její nečekaný nález před pár lety v Jižní Koreji.
Zdroje:
Ham, C., et al. (2022). First report of the Black-headed python (Aspidites melanocephalus Krefft, 1864) found in the wild in the Republic of Korea. BioInvasions Records, 11(2), 571–577. https://doi.org/10.3391/bir.2022.11.2.29
Johnson, C.R., Webb, G.J.W. & Johnson, C. (1975). Thermoregulation in Pythons: III. Thermal Ecology and Behavior of the Black-Headed Rock Python, Aspidites melanocephalus. Herpetologica 31 (3): 326-332.
O’Shea, M. (2023). Snakes of the World: A Guide to Every Family. Princeton University Press, 240 s. ISBN: 978-0691240664
Pearson, D. (2021) Snakes of Western Australia: What snake is that? Department of Parks and Wildlife. 72 s.
Roscoe, E. (2023) Black Headed Python. Online ZDE.
Shea, G., Ellis, R. & Wilson, S. 2017. Aspidites melanocephalus. The IUCN Red List of Threatened Species 2017: e.T13300710A13300718. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-3.RLTS.T13300710A13300718.en. Navštíveno 5. srpna 2026.
Swan, G., & Harvey, C. (2019). An observation of excavating behaviour by a Black-headed Python (Aspidites melanocephalus) in the wild. Northern Territory Naturalist, 29, 37–39. https://doi.org/10.5962/p.375014
