Hroznýš královský: Proslulý americký predátor už není, co býval

Přijde-li řeč na hady, kteří svou kořist usmrcují škrcením, jedním z těch, kteří nám společně s anakondou velkou a krajtou mřížkovanou na mysl přijdou jako první, bude nepochybně hroznýš královský (Boa constrictor), který je sice z této trojice s délkou dva až tři, výjimečně přes čtyři metry zdaleka nejkratší, ale mezi chovateli celosvětově jednoznačně nejoblíbenější. Koneckonců, anakondu by si troufl pořídit málokdo a s krajtou mřížkovanou, která může dorůst délky přes sedm, ne-li osm metrů, se to má podobně, byť některé formy, třeba zakrslé či albínské, získávají na oblibě.

Vraťme se však k hroznýšovi, který stejně jako třeba zmíněná anakonda nebo psohlavec patří do čeledi hroznýšovití (Boidae), konkrétně do rodu Boa, jehož je nejznámějším zástupcem. S čeledí hroznýšovitých je to však v poslední době poměrně složité, jelikož s čím dál hojnějším využíváním molekulárně-biologických metod ve fylogenetickém výzkumu prošla a stále prochází mnoha bouřlivými proměnami, třeba vyčleněním krajt do samostatné čeledi (Pythonidae). A pár změn potkalo i hroznýše královského.

Pokud otevřeme nějaký dříve vydaný atlas živočichů a klidně může být jen patnáct let starý, dočteme se u hroznýše královského, že obývá velkou část Střední a Jižní Ameriky a že jeho areál se táhne od Mexika až po Argentinu. V posledních letech se ale ukázalo, že vztahy mezi některými populacemi tohoto hada jsou trochu jiné, než se předpokládalo, a někdejší poddruhy byly průběžně povyšovány na samostatné druhy (naposledy před dvěma lety).

Rod Boatak dnes (v roce 2026, za chvíli to může být zase trochu jinak) obsahuje sedm samostatných druhů. V Mexiku žije Boa sigma, který zatím nemá české jméno, ve zbytku Střední Ameriky (včetně jižního cípu Mexika) hroznýš mexický (Boa imperator), na Dominice hroznýš antilský (Boa nebulosa), na Svaté Lucii (a Martinku, kam byl zavlečen) Boa orophias, na brazilském pobřeží Atlantiku Boa atlantica a v Argentině, Paraguayi a kousku Bolívie Boa occidentalis. Právě poslední dva jmenovaní jsou těmi, kterým byl druhový status udělen teprve předloni. A co tedy zbylo hroznýši královskému tak, jak je dnes chápán? Není toho zas tak málo.

Hroznýše královského stále potkáme na mnoha místech severní poloviny Jižní Ameriky. Konkrétně na území Kolumbie, Venezuely, Francouzské Guyany, Guyany, Surinamu, Brazílie, Ekvádoru, Peru, Bolívie a Paraguaye. Krom toho byl zavlečen i na další místa, například do Portorika nebo na Floridu. Hroznýši královští mají charakteristické, leč variabilní zbarvení, které sestává ze světle hnědého, nažloutlého či okrového podkladu, na hřbetě a bocích ozdobeného tmavými vzory. Ty herpetolog Eric Roscoe přirovnává k „batmanovskému“ znaku, což u některých jedinců docela sedí.

Na ocasu mívá hroznýš červeně zbarvené plochy, což mu v angličtině vedle fádního common boa (a jiných jmen) vyneslo také název South American red-tailed boa neboli „jihoamerický červenoocasý hroznýš“. Proč to geografické určení? Červený ocas mají i středoamerické druhy, tedy hroznýš mexický a B. sigma.

Jelikož většina dostupných zdrojů o hroznýši královském pochází ještě z doby, než se od něj oddělily ostatní dnes již samostatné druhy, nebudeme zabíhat do úplných podrobností, ale obecně lze říct, že obývá různé typy biotopů, od tropických a subtropických pralesů či savan a jiných travnatých stanovišť po mokřady a oblasti více či méně poznamenané lidskou činností, například pole, a vydává i do blízkosti lidských obydlí. Pro člověka tento had není na rozdíl od některých větších škrtičů nebezpečný (a i u nich jde o výjimečné případy), protože navzdory statnému tělu by do sebe tak velkou kořist nenasoukal. Nicméně při ohrožení dokáže svými ostrými zuby bolestivě kousnout.

Ačkoli se někdy uvádí, že hroznýš je aktivní hlavně v noci, podle některých badatelů loví také za soumraku, nebo dokonce v průběhu celého dne. Stejně tak panují nejasnosti ohledně toho, kde loví. Někteří výzkumníci tvrdí, že spíše na zemi, jiní zase, že coby dobrý „šplhoun“ a semiarboreální druh potravu běžně shání také vysoko ve větvích. Shoda panuje alespoň na tom, že jde o predátora, který loví ze zálohy, jinak řečeno, nevyhledává kořist aktivně, ale čeká, až se k němu sama přiblíží.

Některé z výše uvedených sporů se pokusila rozlousknut přehledová práce z roku 2023, které zároveň mapovala, čím se vlastně hroznýš královský živí. Nutno ovšem dodat, že studie vznikala ještě před oddělením posledních dvou druhů, včetně toho argentinského, jehož populace do studie zjevně byla zahrnuta. Avšak nadpoloviční většina pozorování pochází z Brazílie. Ukázalo se, že hroznýš je co potravy generalista (nepreferuje konkrétní druh kořisti), loví v noci i ve dne, a to jak na zemi, tak stromech

Na jeho jídelníčku se objevují plazi (ještěři), ptáci, třeba chřástalové, i savci, a to netopýři, vačnatci, primáti nebo zajíci, přičemž nejčastější kořistí byla dle autorů uvedené studie vačice bělobřichá (Didelphis albiventris). Dá se však předpokládat, že paleta konzumovaných obratlovců bude výrazně širší. Vzhledem k tomu, že se tento had vyskytuje i v blízkosti lidských obydlí, nepřekvapí, že loví i hospodářská zvířata a domácí mazlíčky jako psy a kočky.

Zajímavostí je, že hroznýš postrádá labiální jamky, kterými disponují třeba chřestýši, psohlavci nebo krajty a jež hadům umožňují vnímat infračervené záření. Neznamená to však, že by hroznýš teplo produkované kořistí vnímat nedokázal. Disponuje totiž infračervenými receptory v oblasti retních šupin. Vedle zraku a čichu se tedy při odhalování kořisti může spolehnout i na schopnost zaznamenat její tepelnou stopu.

Hroznýši jsou vejcoživorodí hadi, to znamená, že rodí již živá mláďata, která se vylíhla krátce předtím v těle matky. Mláďata, kterých bývá kolem pětadvaceti (ale i přes padesát), se podobají dospělcům, záhy se osamostatňují a zpočátku se pohybují více na stromech než později v životě. Páření u hroznýšů probíhá v období sucha a samice, které bývají větší než samci (pohlavní dimorfismus), se často spojují s více samci (polyandrie), které lákají pomocí feromonů.

Hroznýši mohou také vytvářet takzvaná pářící klubka tvořená jednou samicí a několika samci, což je chování známé třeba u anakond a dalších hadů. U hroznýše královského (v dnešním slova smyslu) jej popisuje například článek z loňského roku. Autorům se podařilo objevit klubko složené hned ze šesti plazů, konkrétně jedné samice dlouhé odhadem dva až dva a půl metru a pěti samců, kteří měřili něco mezi sto dvaceti až sto padesáti centimetry. Zajímavé bylo, že samci vůči sobě neprojevovali žádné agresivní chování.

V souvislosti s hroznýšem královským také nelze nezmínit, že se dokáže rozmnožovat partenogeneticky. Jinak řečeno samice je schopná vyprodukovat životaschopné potomstvo bez účasti samce a zárodek se vyvíjí z neoplozeného vajíčka. Zatímco u některých bezobratlých tvorů je partenogeneze docela běžná, u obratlovců k ní zas tak často nedochází a hadi nejsou výjimkou, byť drobný slepák květinový (Ramphotyphlops braminus) se jinak než partenogeneticky nerozmnožuje, a celá jeho populace se tak skládá ze samic.

První doložený případ fakultativní partenogeneze u hroznýše královského (a hroznýšovitých hadů vůbec) pochází z roku 2010 a vzbudil tehdy docela velkou pozornost. Další je o pár let mladší, tentokrát ale na svět přišla pouze mrtvá mláďata.

Na závěr tradičně dodejme, že v rámci IUCN je hroznýš královský hodnocen jako málo dotčený taxon, jinými slovy jeho lov pro kůži či maso ani ztráta vhodných biotopů nedosahují v současnosti takové míry, aby tento druh nějak výrazněji ohrožovaly.

Allen, L., Sanders, K. L., & Thomson, V. A. (2018). Molecular evidence for the first records of facultative parthenogenesis in elapid snakes. Royal Society Open Science, 5(2), 171901. https://doi.org/10.1098/rsos.171901

Arzamendia, V., et al, J. 2021. Boa constrictor. The IUCN Red List of Threatened Species 2021: e.T197462A2486405. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2021-2.RLTS.T197462A2486405.en. Navštíveno 13. srpna 2026.

Biswas, A., Ghosh, A., & Agashe, M. (2025). In ‚hot‘ pursuit: exploring the evolutionary ecology of labial pits in boas and pythons. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 292(2045), 20250199. https://doi.org/10.1098/rspb.2025.0199

Booth, W., et al. (2010). Evidence for viable, non-clonal but fatherless Boa constrictors. Biology Letters, 7(2), 253–256. https://doi.org/10.1098/rsbl.2010.0793

De Almeida‐Santos, S. M., & Ramalho, R. A. (2025). Hard Mating Aggregation as Evidence of Polyandry in the Red‐Tailed Boa, Boa constrictor (Squamata: Boidae), in a Brazilian Caatinga Population. Ecology and Evolution, 15(6), e71514. https://doi.org/10.1002/ece3.71514

Gonzalez, R. C., et al. (2024). The good, the bad and the boa: An unexpected new species of a true boa revealed by morphological and molecular evidence. PLoS ONE, 19(4), e0298159. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0298159

Henderson, R.W. (2023): A review of predation by Boa constrictor (Squamata: Boidae): What, when, and where. Herpetol. Conserv. Biol. 18: 569-578. PDF k dispozici ZDE

Lara-Resendiz R. A., et al. (2013) Boa constrictor (Boa Constrictor). Reproduction: Facultative Parthenogenesis. Herpetological Review, 44:151–152

Tokuda, M. (2021). PREDATION OF Felis catus (LINNAEUS, 1758) BY Boa constrictor amarali (STULL, 1932). Revista Latinoamericana De Herpetología, 4(1), 206. https://doi.org/10.22201/fc.25942158e.2021.1.222

https://reptile-database.reptarium.cz/Boa/constrictor

https://repfocus.dk/Boa.html

https://nationalzoo.si.edu/animals/boa-constrictor

https://specialtyserpents.com/index_htm_files/BoaConstrictors.pdf

https://animaldiversity.org/accounts/Boa_constrictor/