Článek
Zatímco tvar těla hadům neumožňuje příliš velkou rozmanitost a alespoň na první pohled jsou si všichni celkem podobní (dlouhé tělo, žádné nohy), v jiných ohledech si tuto biologickou křivdu bohatě vynahrazují: ať už způsobem života (na zemi, na stromech, ve vodě), metodou lovu (škrcení, jed a jiné) či zbarvením (černá, červená, zelená, žlutá, pruhy, fleky, čáry a tak dále).
Velké a ještě větší
K nejnápadnějším rozdílům ale patří velikost. Zatímco nejmenší hadi jsou v dospělosti dlouzí sotva deset centimetrů (Tetracheilostoma carlae), ten nejdelší, krajta mřížkovaná (Python reticulatus), drží od roku 1912 rekord o hodnotě takřka deseti metrů (hmotnost neznámá), což je stokrát více než Tetracheilostoma. Před miliony let (ve třetihorách) na Zemi ovšem žili ještě kolosálnější hadi. Druhy Titanoboa cerrejonensis a Vasuki Indicus dosahovaly délky třinácti, možná až patnácti metrů a hmotnosti přes jednu tunu.
Anakonda velká (Eunectes murinus) je velmi dobrý plavec.
Nic takového dnes už na Zemi nenajdeme, byť ještě na začátku minulého století se věřilo, že by v hlubinách Amazonie podobní giganti přece jen žít mohli. Alespoň to hlásili různí dobrodruzi, kteří se do tamějších pralesů vydali, včetně známého cestovatele Percyho Fawcetta. Ten v lednu 1907 v Brazílii, poblíž peruánsko-bolivijské hranice, údajně nejen spatřil, nýbrž i hrdinně zastřelil anakondu dlouhou takřka devatenáct metrů. Obřího plaza ale bohužel nebylo v silách výpravy přivézt zpět do civilizace, takže důkazy chybí. Totéž platí i pro další údajnou obří anakondu, která měla být ještě o pět metrů delší.
Že by se někde v pralesích skrývaly dvacetimetrové anakondy (nebo i jen dvanáctimetrové, o nichž se mluvilo mnohem vážněji), v současnosti nepůsobí příliš věrohodně, avšak realita někdy bohatě stačí. Za největší anakondu, nejdelšího hada amerického kontinentu a nejtěžšího hada na světě je dnes považována anakonda velká (Eunectes murinus), která se vyskytuje napříč severní částí Jižní Ameriky, zejména v povodí Orinoka a Amazonky. Byť se udává, že rekordní doložený exemplář měřil téměř osm a půl metru a vážil 227 kilogramů, jedinci pozorovaní v přírodě bývají zpravidla výrazně menší: průměrně mají kolem tří až čtyř metrů a ti nejdelší lehce přes šest.
Anakonda velká (Eunectes murinus) má olivově zbarvený hřbet s černými a černožlutými skvrnami.
Ačkoli tedy nedorůstají takové délky jako krajty mřížkované, mají výrazně zavalitější tělo, a na stejnou hmotnost jim tak stačí podstatně méně centimetrů. Právě to z nich dělá nejtěžší hady světa, třebaže před pár lety médii prolétla nepotvrzená zpráva o krajtě, která byla chycena v Malajsii a měla vážit odhadem čtvrt tuny. O tři dny později ale uhynula a oficiální stanovení hmotnosti podle všeho neproběhlo. Pro úplnost, nejtěžší exemplář krajty mřížkované chovaný v zajetí (jedinec známý pod jménem Medusa) měřil 7,67 metru a vážil asi 158 kilogramů.
Nečekaný útok
I když o hadech nejčastěji uvažujeme jako o primárně suchozemských obratlovcích, existuje řada výjimek, mezi než patří i anakonda velká, která velkou část života tráví ve vodě, ve které se pohybuje mnohem obratněji než na souši. Ve vodě také číhá na kořist a nad hladinu jí při tom vyčnívají pouze oči a nozdry. Je tak v podstatě neviditelná, k čemuž ji dopomáhá i výborné krycí zbarvení: hřbetní strana těla je olivově zelená s hnědočernými a žlutočernými skvrnami, břicho nažloutlé. Voda, ve které had číhá, navíc často bývá kalná, což zpozorování predátora ještě více znesnadňuje (a je to také důvod, proč anakondy nejsou zas až tak dobře prozkoumané, jak bychom očekávali: vědci je jednoduše nenajdou).
Anakonda velká (Eunectes murinus), kořist nemá šanci si hada všimnout, dokud není v jeho bezprostřední blízkosti.
Stejně jako mnozí jiní hadi anakonda útočí ze zálohy. Čeká, až se kořist přiblíží na dosah, například když se jde napít k řece či tůni, a poté bleskově udeří a zaboří do oběti ostré zahnuté zuby. Ty zmítající se zvíře zadrží, dokud kolem něj had neobmotá svalnaté tělo. Příčinou smrti je pak udušení či utopení a selhání krevního oběhu. Posléze musí anakonda úlovek spolknout. Začíná od hlavy, což zabraňuje vzpříčení končetin. Poté už nastává fáze trávení, která může trvat dny i týdny.
Anakonda velká patří k vrcholovým predátorům a její potravu tvoří nejrůznější obratlovci, od obojživelníků a ryb po plazy, ptáky a savce. Dokáže pozřít kořist až do padesáti procent vlastní hmotnosti. Občas zavítá i do obydlených oblastí a pochutná si na domácích zvířatech. Velcí jedinci loví například kapybary, pekari nebo tapíry a troufnou si na i kajmana. Někdy ale své síly přecení. Existují doložené příklady anakond, které souboj s kořistí (například vekou želvou) prohrály a zaplatily na to životem.
O tom, že by anakonda velká někdy zabila a sežrala člověka, důkazy nemáme, nicméně pokousání tímto hadem zaznamená jsou a zejména v případě větších exemplářů mohou člověku velké zuby hada způsobit vážné zranění, nemluvě o hrozbě infekce.
Anakonda požírající kapybaru. Model v muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Dodejme, že anakondy jsou vejcoživorodé a mláďata na svět přivádějí sedm měsíců po oplození. Pohlavní dospělosti dosahují ve třech až čtyřech letech a ve volné přírodě se dožívají průměrně deseti. V zajetí to může být skoro trojnásobek. Anakondy jsou také výrazně pohlavně dimorfní a samice bývají významně větší než samci (rekordní hodnoty se tedy zpravidla týkají samic).
Genetické překvapení
Povídání o anakondě velké by nebylo úplné, kdybychom nezmínili zásadní objev oznámený teprve loni (2024). Genetické analýzy (zkoumala se jen mitochondriální, nikoli jaderná DNA) ukázaly, že to, co jsme dříve považovali za jeden druh, jsou ve skutečnosti druhy dva, které se oddělily od společného předka před přibližně deseti miliony lety (rozdíl v sekvencích mtDNA činí asi 5,5 %). Zatímco „starý“ druh, který žije jižněji, si ponechal původní latinské jméno, ten nový, severnější, se jmenuje Eunectes akayima (český název zatím neexistuje, ale vzhledem k původu názvu [viz níže] by mohl znít anakonda akayima).
Vzhledem k nedávnému rozdělení druhu na dva není zcela jisté, která fotografie zachycuje který druh. Zde by nimécně měl být ten nově popsaný, který žije severněji: Eunectes akayima.
V prvním článku, v němž vědci objev kryptického druhu oznámili, se ještě tvrdilo, že oba druhy jsou si natolik podobné, že jednou možností, jak je rozlišit, je právě analýza DNA. V následné publikaci ale ukazují, že určité rozdíly přece jen existují: kromě několika morfologických odlišností se zdá, že samci Eunectes murinus jsou větší než samci Eunectes akayima. V nové studii autoři studie rovněž vysvětlují původ druhového jména (akayima) nově popsaného plaza, které v domorodém jazyce Karibů znamená „velký had“.
Na závěr doplňme, že anakondu velkou lze naživo spatřit i ve dvou českých zoologických zahradách, konkrétně v Praze a Brně.
Zdroje:
Amorós, C. L. B., & Manrique, R. (2008). Observations on the Natural History of the Green Anaconda (Eunectes murinus Linnaeus, 1758) in the Venezuelan Llanos: An Ecotourism Perspective. Iguana, 15(2), 92-101. https://journals.ku.edu/iguana/article/view/17770
Datta, D., & Bajpai, S. (2024). Largest known madtsoiid snake from warm Eocene period of India suggests intercontinental Gondwana dispersal. Scientific Reports, 14(1), 8054. https://doi.org/10.1038/s41598-024-58377-0
Henderson, R. W., Murphy, J. C. Tales of Giant Snakes: A Historical Natural History of Anacondas and Pythons. Krieger Pub Co, 1997.
Champagne, P. S. et al. (2025). Habitat use of cryptic Green Anaconda (Eunectes murinus) in the western Amazon. Journal of Natural History, 59(17–20), 1141–1165.
Rivas, J. A. et al. (2024). Description of the Northern Green Anaconda (Eunectes akayima sp. nov. Serpentes; Boidae): What Is in a Name? Diversity, 16(7), 418. https://doi.org/10.3390/d16070418
Rivas, J. et al (2007) Natural History of the Green Anaconda (Eunectes murinus) in the Venezuelan Llanos [in] Biology of the Boas and Pythons (eds. Henderson, R. W. and Powell. R.), Eagle Mountain Publishing.
