Velemlok japonský: Gigantický obojživelník ze země vycházejícího slunce

Když se řekne mlok, většinou si představíme toho jediného, který žije u nás. Krásně černožlutý mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), byť někdy může být i zcela černý, měří v dospělosti maximálně kolem dvaceti centimetrů, tedy zhruba tolik, co průměrná ještěrka obecná (Lacerta agilis). Na světě ale existují mloci, nebo přesněji velemloci (řád Cryptobranchoidea), kteří toho našeho prcka hravě strčí do kapsy. A ne, nemyslíme ony neřády z báječného Čapkova románu.

Velemloci se vyznačují robustním tělem, krátkýma nohama, velkou zploštělou hlavou a malýma očkama. Vůbec nejznámějším z nich je velemlok čínský (Andrias davidianus), který běžně dorůstá délky přes jeden metr a rekordní exemplář prý měřil od čenichu po ocas neuvěřitelných sto osmdesát centimetrů, což z nej jednoznačně činí největšího obojživelníka na světě.

K velemlokům čínským se pojí řada historek (třeba o jejich chovu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy) a naživo si je lze prohlédnout v unikátním pavilonu pražské zoologické zahrady. Velemloka čínského, stejně jako další nedávno popsané čínské velemloky či mnohem menšího velemloka amerického (Cryptobranchus alleganiensis) ale protentokrát necháme stranou a podíváme se na jejich pozoruhodného příbuzného, velemloka japonského (Andrias japonicus).

Jak už napovídá jeho druhového jméno, domovem tohoto obojživelníka je Japonsko, konkrétně ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku, i když na tom prvním jej najdeme jen na jihozápadě ostrova. Velemloci žijí převážně v horských a výše položených oblastech, kde je najdeme v malých bystřinách i širších řekách. Většinu života totiž tito obojživelníci tráví ve vodě (na rozdíl od našeho mloka, který má dospělosti k vodě postoj krajně zdrženlivý).

Přestože jedinci nacházení v přírodě obvykle měří „jen“ kolem šedesáti až sedmdesáti centimetrů, občas se najdou velemloci více než metroví a jako maximální délka se u tohoto druhu uvádí hodnota sto padesát centimetrů. Je tak druhým největším obojživelníkem na světě hned po svém čínském protějškovi (a zřejmě i jeho nově popsaných příbuzných, ale pro jednoduchost je berme dohromady).

Zbarvení velemloka japonského se pohybuje v odstínech černé a hnědé, někdy je až nažloutlé či načervenalé. Na hřbetě bývají také patrné nepravidelné tmavší skvrny. Účelem této nekřiklavé vizáže je umožnit zvířeti splynout se dnem vodního toku, kde velemlok přes den odpočívá, a zabránit jeho objevení případnými predátory. Pokud už jej odhalí, může při podráždění vylučovat bílý, lepivý a toxický sekret (opět dodejme, že jedovaté výměšky produkuje i náš mlok skvrnitý).

Ačkoli má velemlok jednu plíci, ta funguje spíše jako hydrostatický orgán. Výměna plynů (kyslíku a oxidu uhličitého) probíhá zejména prostřednictvím jemné a zkrabatělé (kvůli zvětšení povrchu) kůže. Jde tedy o kožní dýchání. Proto také velemloci vyhledávají toky s vysokou koncentrací rozpuštěného kyslíku.

Aktivní jsou primárně v noci, kdy loví různé druhy potravy, od ryb a krabů po měkkýše, žáby a malé savce. Spoléhají se při tom na tlamu plnou ostrých zubů a silné čelisti, z nichž jen tak něco neuteče. Malá očka nejsou moc výkonná a při hledání kořisti by velemlokům byla k ničemu (navíc ve tmě), proto se spoléhají hlavně na čich a schopnost vnímat proudění a vibrace okolní vody. K tomu jim pomáhají i zvláštní smyslové orgány, které vypadají jako malé boule na hlavě a těle a fungují podobně jako postranní čára ryb.

Rozmnožování velemloků probíhá na podzim, a to je jaké jediná doba, kdy lze tyto jinak samotářské tvory vidět pohromadě. Tehdy je také možné rozpoznat samce od samic podle zduřelé kloaky prvních jmenovaných. Jinak jsou zástupci obou pohlaví skoro k nerozeznání. Obojživelníci se v době páření vydávají proti proudu a hledají vhodná hnízda, kde si milostné hrátky odbýt. Rádi k tomu využívají dutiny, které mají jen jeden jediný vstupní otvor umístěný pod vodou.

Největší a nejdominantnější samec se pak může stát „pánem jeskyně“, nebo možná přesněji „pánem doupěte“ (v angličtině se jim říká den masters). Takový samec doupě zuby nehty brání před ostatními samci a pouští do něj pouze samice, které mohou naklást asi 400 až 600 vajíček. Ty samec následně oplodní (velemloci se vyznačují vnějším oplozením, což je mezi ocasatými obojživelníky poměrně vzácné).

Zatímco pro samici tím námluvy končí, samec s vajíčky zůstává, dokud se z nich nevylíhnou mločata, a někdy larvy dokonce chrání až do následujícího jara, kdy se mladí mloci vydají do světa. Podle studie, která toho chování zkoumala, měli mloci, o něž se samec staral, větší úspěšnost přežití než ti, které opustil.

Mloci mají extrémně pomalý metabolismus a rostou velmi zvolna. Larvální stádium trvá tři až pět let (během metamorfózy malí mloci mimo jiné ztrácejí vnější žábry) a pohlavní dospělosti velemloci dosahují po dalších osmi, nebo snad až deseti letech. Pokud je nikdo nesežere nebo v případě samců nezemřou následkem zranění utrpěných při lítých soubojích se svými soky, mohou se dožít více než šedesáti nebo sedmdesáti let.

Stejně jako mnoho jiných druhů obojživelníků i velemloka japonského trápí fragmentace biotopů a obecně různé zásahy do jeho životního prostředí, od stavění přehrad po narovnávání a úpravu vodních toků. Problém představuje rovněž hybridizace se zavlečenými čínskými velemloky. Odhaduje se, že populace velemloka japonského za posledních devadesát let klesla o nějakých třicet až padesát procent, možná ještě o víc, což je docela alarmující. I proto ho IUCN vede jako zranitelný taxon.

Borzée, A., et al. (2024). Protecting Japanese giant salamanders (Andrias japonicus) in the Nawa River Basin, Japan: policy recommendations addressing water pollution and waterway disruption. Frontiers in Amphibian and Reptile Science, 2. https://doi.org/10.3389/famrs.2024.1348251

IUCN SSC Amphibian Specialist Group. 2022. Andrias japonicus. The IUCN Red List of Threatened Species 2022: e.T1273A177177761. Navštíveno 27. září 2026.

Pecháček, P. Protřelí predátoři. Edika, 2022, 112 s. ISBN: 978-80-266-1838-6 (obsahuje kapitolu o velemlokovi čínském)

Smithsonian's National Zoo and Conservation Biology Institute. (n.d.). Japanese giant salamander. Navštíveno 27. září 2026: https://nationalzoo.si.edu/animals/japanese-giant-salamander

Takahashi, M. K., Okada, S., & Fukuda, Y. (2016). From embryos to larvae: seven‐month‐long paternal care by male Japanese giant salamander. Journal of Zoology, 302(1), 24–31. https://doi.org/10.1111/jzo.12433

Takahashi, M. K. (2026). Characterizing Japanese Giant Salamanders (Andrias japonicus) in Overlooked Habitats Highlights the Need for Connectivity Conservation. Herpetologica, 82(1), 175–184. https://doi.org/10.1655/herpetologica-d-25-00021

https://amphibiaweb.org/species/3859