Článek
Přestože dnes na světě žijí miliony druhů živočichů, rostlin, hub a jiných organismů, je to jen mizivé procento všech těch, jež Zemi obývaly během její několik miliard let trvající existence. Zatímco z některých druhů se vyvinuly druhy jiné, velká část jich vyhynula, ať už kvůli tomu, že vyčerpaly svůj potenciál a nedokázaly se přizpůsobit měnícím se podmínkám, nebo proto, že je zasáhlo některé z velkých či malých vymírání, která biosféru postila.
Na zmizení řady živočichů a nejen jich se však významnou měrou podepsal člověk. Stačí vzpomenout dronteho mauricijského (Raphus cucullatus), vakovlka tasmánského (Thylacinus cynocephalus), korouna bezzubého (Hydrodamalis gigas), ačkoli u něj šlo spíše o onen pověstný poslední hřebíček, nebo mamuty, byť v jejich případě se vede nekonečný spor o to, zda za završení jejich pozemské pouti mohla změna klimatu, člověk, obojí, nebo něco jiného. Jedním z pozoruhodných druhů, který padl na oltář lidské nenasytnosti, je alka velká (Pinguinus impennis), jejíž poslední živý exemplář byl spatřen před více než sto sedmdesáti lety.

alka velká (Pinguinus impennis)
Alka velká kdysi obývala rozsáhlý areál od Středozemního moře, západní a severní Evropy či Islandu po východní pobřeží Severní Ameriky, kde sahal až po Floridu. Jinými slovy jejím domovem byla podstatná část severního Atlantiku. Jednalo se o velkého nelétavého ptáka. Na výšku měřil kolem třičtvrtě metru, měl krátká křídla, uměl skvěle plavat a vyznačoval se černobílým zbarvením: hřbet byl černý, břicho bílé. K nepřehlédnutelným rysům patřil velký rýhovaný zobák nebo bílá skvrna před okem. Zbarvení alky se v průběhu roku trochu měnilo. Pěkně to zachyceuje poslední obrázek níže.

Areál rozšíření alky velké vyznačen tmavě modrou barvou, žluté tečky představují známá hnízdiště.
Evropským objevitelům alka (Pinguinus) značně připomínala tučňáky, s nimiž se setkali na jižní polokouli, což se zřejmě promítlo i do jejich anglického pojmenování (penguin), nicméně původ slova penguin může být zašmodrchanější. Ve skutečnosti oba ptáci ani nejsou blízce příbuzní a patří do odlišných řádů. Tučňáci nepřekvapivé do řádu tučňáci (Sphenisciformes), alky do řádu dlouhokřídlí (Charadriiformes) a čeledi alkovití (Alcidae), jejímž členy jsou například alkouni (rody Alle, Uria, Cepphus a jiné), papuchalkové (Cerorhinca a Fratercula) a samozřejmě alka malá (Alca torda), nejbližší žijící příbuzný alky velké.

alka velká (Pinguinus impennis)
Kdysi byla alka velká skoro všudypřítomná a její populace čítala několik milionů jedinců. Stejně jako mnohé jiné ptáky lidé alky lovili takříkajíc odnepaměti. Díky nálezům z aerologických nalezišť víme, že se tak dělo už v paleolitu. Před desítkami tisíc let, kdy nás ještě nebylo moc a nevydávali jsme se na moře, to však ještě pro tyto ptáky neznamenalo stěžejní problém. Situace se zhoršila, když člověk začal pronikat na ostrovy v Atlantském oceánu, kde alky hnízdily. Proslulým hnízdištěm byl třeba ostrov Funk Island nedalo newfoundlandského pobřeží.
Během hnízdění, jež probíhalo v květnu až červnu, se ptáci zdržovali v obrovských koloniích na souši, kde byli před lidskými lovci takřka bezbranní. Opravdu hromadné masakrování těchto fascinujících opeřenců se rozpoutalo v šestnáctém století s rozmachem námořních plaveb. Po dlouhých týdnech či měsících na palubě námořníkům tučné alky přišly vhod jako skvělý zdroj čerstvého masa. Jejich lov byl navíc kromobyčejně snadný, poněvadž nemohly uletět, na souši se pohybovaly nemotorně a lidí se moc nebály. Nechaly se tak klidně obklíčit a nahnat na loď. Nebo ubít.

alka velká (Pinguinus impennis)
Brzy se zjistilo, že alky mohou poskytnout i jiné suroviny než maso. Hodily se jako návnada na ryby nebo coby zdroj peří a paliva. Z jejich těl se dalo získat velké množství tuku či oleje a dobře údajně hořeli i samotní ptáci. Decimováni alek se proto ještě zintenzivnilo a už v sedmnáctém i osmnáctém století si někteří lidé všímali, jak se populace kdysi poměrně hojných ptáků scvrkla. Moc jim ostatně nepřála ani sama příroda. V devatenáctém století přežívala jedna z posledních početnějších populací alky velké na ostrově Geirfuglasker u Islandu. V roce 1830 ale ostrov zničila sopečná erupce.
Problém pro alky představovalo také to, že každý rok zřejmě snášely jen jedno jediné vejce. To měřilo kolem dvanácti centimetrů a vypadalo jako pocákané inkoustem. S takovou „produkcí“ zkrátka nebylo v silách ptáků dorovnávat počty usmrcených jedinců. O vejce a kůže alek měli navíc zájem muzea i soukromí sběratelé. A právě jejich poptávka a ochota dobře zaplatit podle všeho stála za definitivním zmizením tohoto ptáka ze světa.

alka velká (Pinguinus impennis), vejce
V červnu 1844 se skupina Islanďanů na veslici vypravila na malý ostrůvek Eldey, o němž se vědělo, že tam alky ještě hnízdí. Když tam lidé dorazili, vydala se trojice mužů na břeh, kde se jim podařilo objevit poslední známý hnízdící pár alek velkých společně s jediným vejcem. Co se dělo potom, v knize Šesté vymírání sugestivně líčí Elizabeth Kolbertová:
Při pohledu na lidi se ptáci pokusili uniknout, ale byli příliš pomalí. Islanďané během několika minut alky chytili a zardousili. Vejce, jak viděli, bylo rozbito, pravděpodobně při honičce, takže je nechali být.
Díky pozdějšímu zaznamenání celé události známe „podrobnosti posledních okamžiků alky, včetně jmen mužů, kteří ptáky zabili – Sigurdura Isselfssona, Ketila Ketilssona a Jóna Brandssona.“ Údajně pak byla ještě spatřena jedna alka velká v roce 1852 u pobřeží Newfoundlandu. To bylo ovšem naposledy, kdy někdo viděl zástupce tohoto druhu živého.

Zbarvení alky velké (Pinguinus impennis) se v průběhu roku trochu měnilo. Nalevo je letní forma, napravo zimní.
Osud „tučňáka severu“ tak byl zpečetěn a trochu se podobá konci vakovlka tasmánského. I v jeho případě si lidé sice v poslední chvíli začali uvědomovat, že v přírodě zbývá už jen posledních pár jedinců, avšak jakékoli snahy o záchranu přišly příliš pozdě. S vakovlkem nicméně alku velkou pojí ještě věc, a to snaha druh oživit pomocí moderních biologických metod. V muzeích po celém světě se totiž zachovala řada exemplářů, a nedávno se konečně podařilo z jednoho extrahovat DNA v takové kvalitě, aby se dala přečíst.
Zvažuje se proto, zda neupravit genom alky malé (což už bychom zvládli) a nevytvořit jakousi kopii její vyhubené příbuzné, kterou by na svět samozřejmě musel přivést nějaký větší pták, například husa, jak podotýká Richard Dawkins. Jak jsem ale psal již v souvislosti s vakovlkem, možná by bylo užitečnější nemalé prostředky, které takový pokus nutně spolkne, investovat do druhů, jež potřebují ochranu a zatím nevyhynuly.
Zdroje:
Dawkins, R. (2023). S hlavou v oblacích: Vítězství nad gravitací. Dokořán, 304 s. ISBN: 978-80-7675-118-7.
Kolbert, E. (2018). Šesté vymírání: Nepřirozený příběh. Barrister & Principal, 304 s. ISBN: 978-80-7364-052-1. Citovaný úryvek v překladu Jiřího Ogrockého.






