Bradavičník malý: Rybožravý had s drsnou kůží zadrží dech na desítky minut

Že hadi nejsou výhradně suchozemští tvorové pří vzpomínce třeba na anakondu, která ve vodě číhá na kořist a většinou si v ní odbyde i námluvy a páření, patrně překvapí málokoho, stejně jako skutečnost, že kromě sladkovodních hadů existují i druhy obývající moře a oceány. V této souvislosti nám jako první na mysli vytanou různí vodnáři a vlnožilové, kteří si svou proslulost nevysloužili jen mnohdy poutavým zbarvením, ale v řadě případů též silným jedem.

U asijského i australského pobřeží se však lze setkat i s jiným pozoruhodným hadem, který na rozdíl od výše jmenovaných není jedovatý a pro člověka nepředstavuje nebezpečí, byť po vyprovokování by dotěrného vetřelce patrně v obraně kousnout mohl. Absence jedových žláz ale rozhodně neznamená, že by na tomto plazovi nebylo nic zajímavého. Právě naopak. Tím nepříliš známým druhem je bradavičník malý (Acrochordus granulatus), jeden z pouhých tří žijících zástupců starobylé čeledi bradavičníkovití (Acrochordidae).

Společně s ním do ní patří ještě bradavičník arafurský (A. arafurae) a bradavičník jávský (A. javanicus), kteří se však od svého příbuzného v lecčem liší (bradavičník malý byl kdysi dokonce řazen do samostatného rodu). Kromě toho, že oba preferují spíše sladkovodní biotopy (řeky, tůně, jezera) a jen občas navštěvují i vody brakické (hlavně v případě druhého jmenovaného, tedy b. jávského), jsou také podstatně větší. Zatímco bradavičník malý dorůstá délky jen lehce přes metr (maximálně kolem sto dvaceti centimetrů), jeho bratránci nezřídka měří dvojnásobek, byť bradavičník jávský, s nímž už jsme se zde v minulosti setkali (viz odkaz pod článkem), bývá výrazně zavalitější než b. arafurský.

Bradavičník malý obývá rovněž nejrozsáhlejší areál ze všech tří druhů. Jeho západní hranici tvoří indický subkontinent (včetně západního pobřeží), odkud pokračuje na východ kolem břehů Indočíny až po Filipíny. Krom toho zahrnuje Sundské ostrovy, Novou Guineu, sever Austrálie a jiné ostrovy v dané oblasti.

Obývá různé typy pobřežních biotopů, například estuáry a mangrovové porosty. Přestože některé populace jsou výhradně mořské, na řadě míst se bradavičníci řekami vydávají hlouběji do vnitrozemí, takže je můžeme nalézt i v čistě sladkých vodách a třeba na Filipínách prosperuje v jezeru Taal plně sladkovodní populace. I když se bradavičník malý drží spíše u pobřeží, občas vyplouvá na volné moře a byl pozorován i patnáct až dvacet kilometrů od břehu. O bradavičnících je také známo, že se na souši pohybují poměrně neohrabaně a vodu opouštějí jen neradi.

K adaptacím na vodní způsob života patří například oči a nozdry umístěné relativně vysoko na hlavě, takže hadovi stačí nad hladinu vystrčit jen kousek těla, aby se nadechl a viděl, co se děje v okolí. Nozdry také obsahují masitou tkáň, která při ponoření zafunguje jako klapka, aby dovnitř nepronikla voda. Přestože je bradavičník malý dobrý plavec, k čemuž využívá i ze stran zploštělý ocas, častěji se zdržuje blízko dna. Ve vodě navíc vydrží ponořený desítky minut, čímž se chrání před útoky predátorů i před eventuální vysokou teplotou vody blízko hladiny zalévané tropickým sluncem.

Jak je ovšem možné, že pod hladinou vydrží tak dlouho? Pomáhá mu s tím několik důmyslných adaptací. V první řadě je to velmi pomalý metabolismus, schopnost dosáhnout vysoké saturace krve kyslíkem či prodloužená plíce. Tito hadi se také vyznačují vysokým objemem krve. U bradavičníka malého připadá jen na krev nějakých třináct procent hmotnosti těla, což je nejvíc ze všech hadů. Za celou polovinu objemu krve jsou navíc zodpovědné červené krvinky, čímž bradavičník opět překonává většinu jiných hadů.

Schopnost uskladnit a navázat velké množství kyslíku ale není vše. Pokud se had nachází pod vodou, má výrazně pomalejší tep a zpomaluje se i proudění krve do plic. V prostředí bohatém na kyslík může k jeho získání (a zbavování se oxidu uhličitého) mimoto využít takzvané kožní dýchání. Pokud je naopak v okolí snížená koncentrace kyslíku, had zřejmě intenzitu kožního dýchání pod vodou omezí.

Přestože bradavičník malý disponuje solnými žlázami, jež mu pomáhají zbavovat se přebytečné soli, dochází u něj při pobytu ve slané vodě k dehydrataci, a musí proto přijímat sladkou vodu. Jenže kde ji vzít, pokud jedinec zrovna nepobývá například v místě, kde do moře ústí řeka? Bradavičníci k zahnání žízně podle všeho využívají vrstvy sladké vody, které se na hladině oceánu vytvářejí během silných dešťů. A sladkou vodu patrně pijí, i když se potřebují zbavit odpadních dusíkatých látek. Udává se, že had dokáže vypít množství vody odpovídající padesáti procentům jeho hmotnosti.

Tolik tedy k tomu, jak jsou bradavičníci uzpůsobení k životu v moři i dlouhým pobytům pod hladinou. Možná ještě zajímavější je však to, jak vypadají. Jedním z jejich charakteristických znaků je podivně volná kůže, která jim dodává poněkud pytlovitý vzhled a nese velké množství drobných nepřekrývající se šupin. Šupiny navíc nejsou hladké, ale různé vypouklé či zašpičatělé. Na dotek proto působí poměrně hrubým až drsným dojmem (v angličtině se proto bradavičníkům říká file snakes, přičemž „file“ znamená „pilník“). A ne bezdůvodně, jak uvidíme za chvilku.

Šupiny jsou inervované a obsahují smyslové struktury v podobě drobných vláskovitý útvarů, které pravděpodobně fungují jako mechanoreceptory. Stejnou funkci zřejmě plní i smyslové struktury nacházející se na kůži mezi šupinami. Předpokládá se, že bradavičníkovi tyto smyslové orgány umožňují vnímat pohyby kořisti v okolní vodě i samotnou kořist poté, co ji had uloví.

Hlavní složkou potravy bradavičníků jsou ryby. Ačkoli na to nevypadají, umí být tito plazi ve vodě pozoruhodně mrštní. Když v blízkosti pomocí zmíněný receptorů zaznamenají vhodnou kořist (dodejme, že aktivní jsou hlavně v noci, kdy se nemohou orientovat zrakem), bleskurychle zaútočí a oběť ovinou značně ohebným tělem. Právě v této chvíli jim přijde vhod drsný a díky volné kůži zároveň tvárný povrch těla, který kluzké rybě znemožní únik.

Za pozornost stojí, že bradavičníci postrádají velké břišní (ventrální) šupiny či štítkypatrné u mnoha jiných hadů, kterým usnadňují plazení po zemi. Předpokládá se, že bradavičníkům by naopak znesnadňovaly udržení kluzkého úlovku. Stejný účel, tedy pevně držet oslizlou kořist, plní i tlama vybavená velkým množstvím ostrých zubů.

Třebaže popsaná metoda na první pohled připomíná techniku používanou škrtiči, jedná se o odlišný a pro tyto hady specifický způsob lovu. Jinak řečeno bradavičníci kořist neškrtí, jen přidržují. Někteří badatelé, kteří bradavičníky při lovu pozorovali, dodávají, že had nepropásne příležitost čapnout další rybu ani ve chvíli, kdy do sebe teprve souká tu dříve chycenou.

Na závěr dodejme, že bradavičník malý je vejcoživorodý a během jednoho porodu samice na svět přivede kolem šesti až dvanácti již vylíhlých mláďat, což není zrovna mnoho. Pokud počet potomků vztáhneme k hmotnosti hada, je bradavičník malý méně plodný než jeho větší příbuzní, kteří mohou mít najednou dvoj- až trojnásobek mláďat. Také bradavičník malý může využívat jako zdroj kůže, rozhodně se ho to netýká v takové míře jako jeho větších příbuzných.

Zdroje:

Lillywhite H, B. (2021). The unusual biology of marine file snakes with a perspective for the conservation of Acrochordus granulatus. (2021). Philippine Journal of Systematic Biology, 14(2). https://doi.org/10.26757/pjsb2020b14010

Murphy J., C. (ed.) (2024). Aquatic Snakes, Diversity and Natural History. JCM Natural History with Herpetological Conservation International, 730 s. ISBN: 9798218194901.

Ng, T. H. (2011). A record of the banded file snake, Acrochordus granulatus (Reptilia: Squamata: Acrochordidae) in a freshwater habitat in Singapore. National University of Singapore. https://scholarbank.nus.edu.sg/handle/10635/155412

O’Shea, M. (2023). Snakes of the World: A Guide to Every Family. Princeton University Press, 240 s. ISBN: 978-0691240664

Van Der Kooij, J., & Povel, D. (1996). Scale sensillae of the file snake (Serpentes: Acrochordidae) and some other aquatic and burrowing snakes. Netherlands Journal of Zoology, 47(4), 443–456. https://doi.org/10.1163/156854297×00111

https://reptile-database.reptarium.cz/Acrochordus/granulatus

https://repfocus.dk/Acrochordus.html