Bradavičník jávský: Robustní vodní had s plandavou kůží a unikátní predátor

Pokud bychom měli volit nejbizarnější hady na světě, kandidátů by se jistě našla celá řada. Avšak jednou ze skupin, která by se mezi všemi těmi slepáky, duhovci či langahami nepochybně neztratila, by byli bradavičníci.

Čeleď bradavičníkovití (Acrochordidae) nepatří zrovna k největším. Obsahuje totiž pouze jediný rod, do nějž v současnosti spadají tři žijící a jeden vyhynulý druh. Jde navíc o skupinu poměrně starobylou. Přestože se stejně jako více než 80 procent dnes existujících hadů řadí do nadčeledi Caenophidia, od ostatních zástupců této skupiny se oddělila před nějakými 52 až 77 miliony let, tedy vskutku velmi dávno.

Jedná se hady takřka výhradně vodní, byť v tom, jakou vodu upřednostňují, se jednotlivé druhy liší. Zatímco bradavičník arafurský (Acrochordus arafurae), který se vyskytuje na severu Austrálie a na Nové Guineji a dorůstá délky přes dva metry, preferuje hlavně sladkovodní prostředí, drobnější, jen asi metrový bradavičník malý (A. granulatus), jenž žije od Indie po Austrálii, si potrpí na vodu mořskou a bývá vidění i patnáct až dvacet kilometrů od pobřeží.

Posledním a největším žijícím zástupcem rodu je bradavičník jávský (A. javanicus), známý též jako karung, který sice bývá obdobně dlouhý jako bradavičník arafurský (nezřídka měří přes dva metry, rekordní, leč nepotvrzený exemplář údajně 2,9 metru), ale při stejné délce váží díky zavalitému tělu klidně i dvojnásobek než jeho útlejší bratránek. Větší už byl pouze třetihorní druh A. dehmi, který dorůstal délky kolem tří metrů.

Kdybychom chtěli bradavičníka jávského spatřit ve volné přírodě, museli bychom se vydat do jihovýchodní Asie. Nevyskytuje ve však zdaleka jen na Jávě, jak bychom si mohli odvodit z jeho českého i latinského druhového názvu. Najdeme jej rovněž na Sumatře a Borneu, ba i v pevninské části Malajsie, včetně různých přilehlých ostrovů a souostroví, jako jsou Penang či Langkawi, a v Thajsku zhruba až po Bangkok.

Stejně jako jeho příbuzní takřka neopouští vodní prostředí (na souši je i kvůli velmi pomalému metabolismu značně neohrabaný), ale preferencí stanovišť se od nich trochu liší. Nejraději má sladkou a brakickou vodu a vyhledává hlavně různé říčky, řeky a říční delty, kde se mísí sladká voda s mořskou, ale také mokřady, bažiny, ba i rýžová políčka. K pobytu ve vodě je uzpůsoben i očima a nozdrami, které jsou umístěné vysoké na široké a mírně zploštělé hlavě.

Uvádí se, že až devadesát procent času tráví pod hladinou a bez nadechnutí vydrží dlouhé desítky minut, dokonce snad více než dvě hodiny. K tomu mu vedle schopnosti zbavovat se kůží oxidu uhličitého pomáhají též nezvykle tvarované plíce nebo nepoměrně vysoký objem krve. Přesnou hodnotu pro bradavičníka jávského sice neznáme, ale u bradavičníka malého je krev zodpovědná za celých třináct procent tělesné hmotnosti (nejvíc ze všech hadů) a padesát procent objemu krve tvoří červené krvinky (rovněž velmi vysoká hodnota), které bradavičníkovi umožňují navázat značné množství kyslíku.

Nejpozoruhodnější na bradavičníkovi jávském (a jeho příbuzných) je však jeho podivně „pytlovitý“ vzhled, za nějž je zodpovědná atypicky volná kůže, kterou pokrývají malé, notně drsné, hrbolaté, zašpičatělé či kýlnaté šupiny (různé části těla nesou různě tvarované šupiny[PP1] ). Právě tyto znaky společně s celkovou zavalitostí, která je nejnápadnější u posledního zmíněného druhu, bradavičníkům vynesla v angličtině hned několik trefných „přezdívek“: vedle wartsnakes, které má tentýž význam jako české pojmenování, se jim kvůli drsným šupinám říká také filesnakes(„pilníkovití hadi“), avšak nejimaginativnějším je bezpochyby název elephant trunk snakes, který odkazuje na to, jak nápadně se tvarem i hrubostí povrchu podobají slonímu chobotu. A pro úplnost, výše zmíněný výraz karung pohází z malajštiny a znamená „pytel“.

Přes den bradavičník jávský většinou odpočívá ve stínu vytvářeném vegetací, přičemž díky hnědému, hnědozelenému či hnědočervenému zbarvení hřbetu je ve vodě skoro neviditelný (boky má světlejší a přecházejí až do žluté, břicho je skvrnité). Aktivní je hlavně v noci a vzhledem ke způsobu života bychom možná už dokázali odhadnout, že se živí zejména rybami a dalšími vodními tvory, včetně jiných plazů nebo obojživelníků.

A právě při lovu mu přijde vhod jeho podivně plandavá kůže. Když se k němu přiblíží vhodná, zpravidla oslizlá a kluzká kořist, ovine ji tělem, včetně krátkého chápavého ocasu, a před pozřením si ji přidržuje drsnými šupinami, aby mu neunikla. (S tím mu pomáhají i četné ostré zoubky, kterých mívá v tlamě i víc než sto.) Někteří autoři jej proto označují za škrtiče, ale bradavičník kořist neškrtí, jen si ji hrubými šupinami a kožními záhyby přidržuje, a to je něco trochu jiného, než co dělají klasičtí škrtiči typu hroznýše nebo anakondy.

Zajímavé je, že alespoň na některých částech těla (patrně primárně na bocích) jsou šupiny zakončené drobounkými „vlásky“, které podle všeho plní smyslovou funkci, a smyslové receptory se nacházejí i na kůži mezi nepřekrývajícími se šupinami. Společně tyto struktury zřejmě slouží k tomu, aby bradavičník věděl, jak velkou kořist ulovil a v jaké poloze se oběť nachází. Někteří autoři spekulují, zda tyto zvláštní smyslové orgány hadovi neumožňují rovněž odhalit kořist pohybující se v jeho okolí, leč to zatím patrně nikdo experimentálně neověřoval.

K typickým znakům bradavičníků náleží též poměrně výrazný pohlavní dimorfismus, jinak řečeno samice bývají větší než samci. Platí také, že větší samice mají průměrně více potomků, což se projevuje i na mezidruhové úrovni. Stejně dlouhá, ale díky robustnímu tělu těžší samice bradavičníka jávského bude mít více potomků než štíhlejší samice bradavičníka arafurského. V jedné studii to bylo průměrně 29,3 háďat u prvního jmenovaného versus 16,9 u tohoto druhého.

Zajímavé je, bradavičníci jsou vejcoživorodí. Nekladou tedy vajíčka, ale rodí již živá mláďata, která zpočátku žijí částečně na souši. Rozmnožovat se tito hadi mohou každý rok, přičemž k páření dochází nejčastěji v červenci a porod nastává o pět až šest měsíců později. Bradavičníci dospívají asi v šesti (samci), respektive devíti (samice) letech a v zajetí se dožívají kolem dvaceti až pětadvaceti let.

Právě velmi vysoká plodnost bradavičníkům jávským zajišťuje, že navzdory poměrně intenzivnímu lovu pro ceněnou kůži (ještě na počátku tisíciletí se jejich na trh každoročně dostávalo několik set tisíc) jsou jejich populace stabilní a IUCN je při posledním hodnocení klasifikoval jako málo ohrožený taxon. Samozřejmě je otázka, jestli se to nezmění následkem ubývání vhodných stanovišť či jiných nepříznivých faktorů, ale zatím se zdá, že se o tyto pozoruhodné a stále překvapivě málo prozkoumané hady bát nemusíme.

Na závěr dodejme, že bradavičníci se neřadí k běžně chovaným druhům, ale podle herpetologa Erica Roscoea se chovat dají, byť to není nic snadného (viz jeho text v odkazu níže). Případní zájemci se musí rovněž smířit s tím, že v zajetí se bradavičníci téměř nikdy nerozmnožují.

Murphy J., C. (ed.) (2024). Aquatic Snakes, Diversity and Natural History. JCM Natural History with Herpetological Conservation International, 730 s. ISBN: 9798218194901.

O’Shea, M. (2023). Snakes of the World: A Guide to Every Family. Princeton University Press, 240 s. ISBN: 978-0691240664

Sanders, K., Grismer, L. & Chan-Ard, T. (2012). Acrochordus javanicus. The IUCN Red List of Threatened Species 2012: e.T176718A1443749. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2012-1.RLTS.T176718A1443749.en

Shine, R., Harlow, P., Keogh, J. S., & Boeadi. (1995). Biology and Commercial Utilization of Acrochordid Snakes, with Special Reference to Karung (Acrochordus javanicus). Journal of Herpetology, 29(3), 352. https://doi.org/10.2307/1564984

https://specialtyserpents.com/index_htm_files/ElephantTrunkSnake.pdf

https://reptile-database.reptarium.cz/Acrochordus/javanicus