Farmář zastřelil posledního vakovlka ve volné přírodě a ještě se smál

Dnes je sice největším dravým vačnatcem na světě ďábel medvědovitý, ještě před sto lety tomu ale bylo jinak. Prvenství v tomto ohledu držel vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus), známý i pod mnoha dalšími názvy, například tasmánký vlk nebo, díky typickým pruhům zdobícím hřbet zvířete, tasmánský tygr. S vlkem ani tygrem ale nemá, až na to, že stejně jako oni patří mezi savce, mnoho společného. Určitá podobnost s vlkem a jinými psovitými šelmami je výsledkem pozoruhodného evolučního procesu, známého jako konvergence či konvergentní evoluce (viz dodatek Konvergentní evoluce pod článkem).

Přestože vakovlk nese druhové jméno „tasmánský“ v minulosti obýval kromě Tasmánie i celou Austrálii a Novou Guineu. Zde ale již před několika tisíci lety, patrně pod tlakem člověka a dinga, který byl jeho potravním konkurentem, vyhynul a jeho posledním útočištěm se stala právě Tasmánie. Ta byla se zbytkem australského kontinentu dlouho spojená pevninským mostem, ale po konci poslední doby ledové se kvůli vzestupu hladin moře spojení před asi 12 000 lety přerušilo a ostrov zůstal zcela izolován.

Uvádí se, že velikost tasmánské populace vakovlků v předkoloniálním období činila asi 2 000 až 4 000 jedinců a poměrně běžní zde byli ještě v době, kdy na ostrov zavítali první evropští cestovatelé. Ti se s tímto ikonickým vačnatcem setkali možná už v sedmnáctém století, nepochybně pak v závěru toho osmnáctého. Vědecký popis vakovlka pořídil roku 1808 George Prideaux Robert Harris (1775–1810), který zdejší krajinu zkoumal od roku 1803 až do své smrti a kromě vakovlka popsal i ďábla medvědovitého a řadu jiných místních živočichů a rostlin.

O životě vakovlků ve volné přírodě se toho ví velmi málo. Obvykle se uvádí, že preferovali eukalyptové lesy, pobřežní křoviny či deštné pralesy. Podle některých zdrojů žili v zalesněných kopcovitých oblastech, podle jiných spíše v nížinách, přičemž se vydávali i na otevřené travnaté pláně. Má se ta to, že přes den spali a na lov se vydávali až k večeru, není však jasné, nakolik jejich aktivitu ovlivnila stále patrnější přítomnost člověka.

Z hlediska potravních preferencí se dá s jistou říct jen to, že se jednalo o masožravce, a předpokládá se, že jejich kořistí byli menší klokani, vombati, různí malí savci, plazi a patrně i ptáci. Přestože jsou srovnáváni s vlky, ve smečkách pravděpodobně nelovili. Byli to spíše samotáři, kteří kořist neštvali, ale útočili ze zálohy. Podle všeho ani nepatřili k nijak zdatným běžcům. Zřejmě ale uměli velmi dobře skákat a existují svědectví, že dokázali vydržet krátce stát na zadních nohou a při skoku se odrážet podobně jako klokan. Za pozornost stojí jejich schopnost rozevřít tlamu v úhlu přinejmenším 80 stupňů.

Co do velikosti dodejme, že se vakovlci vážili mezi patnácti až třicet kilogramy a celková délka těla se pohybovala od 120 do 195 centimetrů (z toho 50 až 66 cm tvořil ocas). Samci byli o něco větší než samice. O rozmnožování nevíme mnoho, ale samice stejně jako jiní vačnatci rodily drobná mláďata, jejichž hlavní část vývoje probíhala ve vaku (vak měli i samci, ale u nich sloužil jako ochrana rozmnožovacích orgánů).

S vlkem vakovlka pojí další paralela, která nakonec měla tragický konec. Tasmánští farmáři jej totiž obviňovali z toho, že jim zabíjí dobytek, zejména ovce, což sice podle nedávného výzkumu kvůli malým rozměrům jeho čelistí nebylo možné, to tehdy ovšem nikdo příliš nezajímalo. Vakovlci se stali škodnou, kterou bylo třeba důsledně potírat. V roce 1888 dokonce vláda vypsala odměnu 1 libru za každého zabitého vakovlka. Jejich populace se tak kvůli intenzivnímu lovu i ubývání vhodných biotopů, konkurenci ze strany jiných predátorů či nemocem začala rychle zmenšovat.

Přestože si lidé později uvědomili, že se jim druh podařilo dohnat až na pokraj vyhynutí, bylo už pozdě. Navíc ne všichni chápali, co je v sázce, a s úsměvem na tváři vakovlky dál pronásledovali. To pravděpodobně platilo i pro neblaze proslulého farmáře Wilfa Battyho, který 6. (nebo 13.) května 1930 zastřelil posledního vakovlka ve volné přírodě (viz úvodní fotografii). Údajně proto, že zvíře načapal, jak napadá drůbež na farmě jeho otce. Smrt způsobila jediná přesná trefa, nicméně i tak vačnatec údajně umíral asi 20 minut.

Tehjdy samozřejmě nikdo netušil, že šlo o posledního vakovlka skoleného ve volné přírodě, ani že o moc víc už jich lidé neuvidí ani v zajetí. Definitivní konec přišel o šest let později, 7. září 1936, kdy v Hobartské zoo uhynul poslední vakovlk, kterého zde drželi od roku 1933. Často se uvádí, že právě tento vakovlk je zachycený na proslulých posledních záběrech živého vakovlka (viz kolorované video níže), ale podle nedávného výzkumu je tím nafilmovaným patrně předposlední známý zástupce druhu, který žil jen několik měsíců, nikoli ten úplně poslední.

Od té doby se vyrojily vyšší stovky, ne-li tisíce svědectví o pozorování vakovlků ve volné přírodě, ale žádná nebyla zcela průkazná. Dnes se proto druh považuje za vyhynulý, přestože patrně nevymřel ve 30. letech minulého století, ale podle výzkumu publikovaného v roce 2023 definitivní konec nastal nejspíše až o několik desítek let později. Jinak řečeno, vakovlk nějakou dobu ještě skrytě přežíval. Je proto celkem pravděpodobné, že některá svědectvím o pozorování vakovlka po roce 1936 byla pravdivá. Autoři studie, která vyšla letos (2025) v srpnu upozornili, že k vyhynutí druhu mohla přispět i ztráta některých genů, ke které došlo dávno předtím, než vakovlka začal ohrožovat dingo i člověk, což ale náš lví podíl na jeho konci nijak neomlouvá.

Pravděpodobnost, že bychom ještě našli živého vakovlka je po téměř devadesáti letech od uhynutí toho posledního známého téměř nulová. Možná ale ještě není vše ztraceno. V médiích se totiž pravidelně objevují zprávy o touze vzkřísit vakovlka. Za touto snahou stojí společnost Colossal Biosciences, které už se podařilo přečíst v podstatě celý genom vakovlka (DNA získali z exemplářů uložených v muzejních sbírkách). Dalším krokem je pomocí revoluční metody CRISPR upravit genom některého z blízkých žijících příbuzných vakovlka a vložit do něj znaky typické pro vakovlky.

Takto geneticky editovaná DNA (respektive celé buněčné jádro) se vnese do vajíčka (samičí pohlavní buňky) s cílem vytvořit embryo, které se následně vloží (tak jako při umělém oplodnění) do dělohy náhradní matky (jiného druhu vačnatce), ve které prodělá další vývoj. Ve skutečnosti tedy nepůjde o skutečného vakovlka, ale hybridního vačnatce, který bude mít některé znaky vakovlka.

Samozřejmě se nabízí otázka, jestli je to dobrý nápad. Ne ani tak kvůli tomu, že by návrat několika vakovlků do tasmánské přírody způsobil nějaké zásadní problémy (navíc by populaci s tak nízkou genetickou diverzitou pravděpodobně zahubila první vážnější choroba a obrovské investované prostředky by přišly vniveč), ale spíše pro to, co z toho vyplývá pro náš vztah k ochraně přírody.

Vakovlk je totiž důležitou připomínkou toho, jak zásadní dopad mohou mít naše neuvážené kroky na ostatní druhy. A pokud by bylo relativně jednoduché vyhubený druh přivést zpátky k životu, neměli bychom pak tendenci zmírnit ochranu silně ohrožených druhů, protože je při nejhorším můžeme zase vzkřísit? Koneckonců by možná bylo lepší miliony dolarů vynakládané na oživení vakovlka věnovat na ochranu dosud žijících druhů, což ale přirozeně pro ty, kteří výzkum financují, není tak lákavé jako vrátit do přírody ikonického vačnatého predátora.

Evoluce, respektive přírodní výběr funguje zjednodušeně tak, že z jedinců, kteří se i v rámci druhu navzájem trochu liší, upřednostňuje ty, kteří dokážou nejúspěšněji získávat zdroje z okolí a zplodit nejvíce potomků, což postupně vede k adaptaci jednotlivých druhů na prostředí, v němž žijí. A právě působení totožných či analogických selekčních tlaků na různé druhy může vést i u původně nepodobných a vzájemně nepříbuzných linií k pozoruhodně podobným výsledkům. Tomuto jevu se přezdívá konvergence či konvergentní (sbíhavá) evoluce. Dalšími typickými příklady jsou třeba ježek a ježura, krtek a vakokrt nebo poletuška a vakoveverka.

Attard, M., Chamoli, U., Ferrara, T., Rogers, T., & Wroe, S. (2011). Skull mechanics and implications for feeding behaviour in a large marsupial carnivore guild: the thylacine, Tasmanian devil and spotted‐tailed quoll. Journal of Zoology, 285(4), 292–300. https://doi.org/10.1111/j.1469-7998.2011.00844.x

Brook, B. W., Sleightholme, S. R., Campbell, C. R., Jarić, I., & Buettel, J. C. (2023). Resolving when (and where) the Thylacine went extinct. The Science of the Total Environment, 877, 162878. https://doi.org/10.1016/j.scitotenv.2023.162878

Salve, B. G., & Vijay, N. (2025). Illuminating the mystery of thylacine extinction: a role for relaxed selection and gene loss. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 292(2053), 20251339. https://doi.org/10.1098/rspb.2025.1339

Základní informace o druhu: https://animaldiversity.org/accounts/Thylacinus_cynocephalus/

Základní informace o druhu (pravidelně aktualizované): Australian museum: Thylacine

Veškeré informace o pokusech o oživení vakovlka: Colossal Biosciences: Thylacine

Etické otázky spojené se vzkříšením vakovlka: Reviving a Ghost of Tasmania: The Ethics and Feasibility of Thylacine De-extinction

Zajímavost ze sbírek ohledně pozůstatků posledního vakovlka: Thylacine mystery solved in TMAG collections

Zabití posledního vakovlka ve volné přírodě

Konvergentní evoluce: Pecháček, P. Nečekané cesty evoluce: Jak se ryby naučily chodit a dýchat vzduch? 100+1.