Vampýrovka hlubinná: Děsivý hlavonožec, který se vznáší v temnotách

Hlavonožci (Cephalopoda) patří k nejpozoruhodnějším obyvatelům světových oceánů. Na Zemi existují více než půl miliardy let a v určitém ohledu představují nejpokročilejší evoluční větev měkkýšů. Mají dvoustraně symetrické tělo opatřené rameny (od osmi u osmiramenatců, zejména chobotnic, po několik desítek u loděnek), popřípadě ještě dvě chapadly (pouze u desetiramenatců, kam patří například krakatice). Typickým znakem je komorové oko, které se na první pohled podobá oku obratlovců, má ovšem trochu odlišné uspořádání, zejména co se týče inervace sítnice. Jinak se jedná o typický příklad konvergentní evoluce.

V současnosti vědci znají přes 800 druhů hlavonožců. Většinou se jedná o dravé živočichy, existují však výjimky. Mezi ně patří vampýrovka hlubinná (Vampyroteuthis infernalis), jeden z nejpodivnějších hlavonožců vůbec, a to nejen kvůli svému démonickému vzhledu.

Jak naznačuje její druhové jméno, jde o tvora, kterého obvykle najdeme hluboko pod hladinou, zpravidla v hloubce od 300 do 3 000 metrů a nejčastěji někde mezi tím. Jedná se tedy o místa, kam už proniká jen velmi málo nebo vůbec žádné světlo. Vampýrovka nepatří k nijak zvlášť vzácným druhům a vyskytuje se po celém světě zhruba mezi čtyřicátým stupněm severní a jižní šířky, tedy v Atlantském, Tichém i Indickém oceánu.

Ve srovnání s některými proslulými obřími krakaticemi nebo chobotnicemi je vampýrovka poměrně malá. Délka jejího měkkého těla dosahuje maximálně necelých třiceti centimetrů, přičemž samice bývají větší než samci (pohlavní dimorfismus). Okamžitě však zaujme svým neobvyklým vzezřením. Jejích osm ramen je totiž spojeno blánou a tělo živočicha tak trochu připomíná zvon. Kromě osmi ramen a dvou ploutví po stranách pláště vampýrovka disponuje ještě dvěma dlouhými zatažitelnými vlákny (filamenty), která může schovat do jakýchsi kapes umístěných v bláně.

Zatímco pokožka vampýrovky je tmavě černá či červená, velké oči, které má v poměru vůči tělu největší ze všech hlavonožců, jsou rudé, byť na některých fotografií či videozáznamech se, údajně kvůli specifickému osvětlení, jeví modré. Právě tato barevná kombinace (černá plus rudá) dala společně s blánou táhnoucí se mezi rameny vampýrovce její rodové jméno odkazující na vampýry, respektive upíry.

Jakkoli děsivě její české i latinské pojmenování zní (latinské infernalisznamená „pekelná“), vampýrovka ve skutečnosti nijak nebezpečná není. Některé zdroje uvádějí, že se živí dravě podobně jako jiní hlavonožci, například drobnými rybami, avšak podle rozsáhlé studie publikované v roce 2012, jejíž autoři vympýrovky dlouhodobě pozorovali v jejich přirozeném prostředí a provedli i řadu laboratorních pokusů, se tito tvorové živí primárně drobnými částečkami (detritem, popřípadě zooplanktonem), které klesají z vyšších vrstev ke dnu nebo se vznášejí ve vodě: zbytky těl klanonožců či mřížovců, rybími šupinami, fekálními peletami a podobně.

K vyhledávání této potravy podle všeho používají ona dvě dlouhá zatažitelná vlákna, která plní senzorickou funkci, snad trochu jako tykadla členovců. Vampýrovka přitom v podstatě nikam nemusí. Často se jen vznáší na místě, popřípadě jen pomaličku pluje a vlákny jako tenkými chapadélky prošmátrává okolí.

Na vampýrovkách je zajímavé, že v oceánu často obývají zóny s velmi nízkou koncentrací kyslíku, kde jinak podobně velkých živočichů příliš nenajdeme. Nemají zde tudíž mnoho potravních konkurentů a nehrozí jim tu ani tak velké riziko ze strany predátorů. Sama vampýrovka je k životu na takových místech je uzpůsobena mimo jiné velmi pomalým metabolismem.

Pokud už se nějaký predátor objeví, zaujme vampýrovka obranný postoj, při němž si ramena s blánou roztáhne kolem hlavy a pláště (na vnitřní straně ramen se krom přísavek nacházejí také hrozivě vyhlížející výstupky zvané cirry). Maličko při tom připomíná ananas, proto se tomuto postoji v angličtině říká „pineapple posture“.

Někdy to však nestačí. Jestliže nebezpečí přetrvává, může vampýrovka využít své světélkující orgány, které jsou umístěné na koncích ramen a na dalších místech těla. Jejich pohybem vampýrovka nepřítele dokáže dokonale zmást. A pokud by ani to nestačilo, může ještě vypustit jakýsi světélkující mrak a několika rychlými tempy prchnout do bezpečné vzdálenosti, kde už bude díky svému zbarvení a (téměř) úplné absenci světla v podstatě neviditelná. I když se vampýrovka běžně pohybuje pomalu, na krátkou vzdálenost umí vyvinout poměrně vysokou rychlost.

Zajímavé, avšak logické je, že vampýrovka postrádá inkoustový vak, jehož obsah v obraně vypouští řada jiných hlavonožců. V hlubině, kde stejně není nic vidět, by totiž snaha zmást predátora inkoustem přišla vniveč (a nákladných zbytečností se evoluce zpravidla zbavuje, viz například ztráta zraku a pigmentace u jeskynních tvorů). Naopak překvapit predátora bioluminiscenčním mrakem, který navíc vytrvale září několik minut a přitahuje veškerou pozornost, je v takovém prostředí vynikající taktikou. Dodejme, že krom inkoustového vaku vampýrovka ztratila i schopnost barvoměny, kterou některé chobotnice a sépie používají ke splynutí s okolím.

Vampýrovky překvapují i v mnoha jiných ohledech. Nedávná studie například ukázala, že na rozdíl od většiny jiných hlavonožců, kteří se za život rozmnožují pouze jednou, vympýrovky procházejí větším počtem reprodukčních cyklů (patrně více něž dvacítkou). Proč přesně to tak je, vědci zatím netuší. Snad za to může právě neobvyklost prostředí, ve němž vampýrovky žijí. Díky menší četnosti predátorů (třeba žraloků) v okolí má dospělá vampýrovka větší šanci, že bude žít dostatečně dlouho, aby stihla vyprodukovat další snůšky vajíček. V souvislosti s rozmnožování lze také věrohodně spekulovat, byť se mi tuto informaci nepodařilo dohledat, že bioluminiscence bude vampýrovkám sloužit i při hledání či rozpoznávání partnerů.

Genetické analýzy (poslední byla publikována právě letos, tedy v roce 2025) zase ukázaly na specifickou pozici vampýrovek v rámci hlavonožců. Jejich starobyle vyhlížející genom, který je navíc mimořádně velký (jde o jeden z největších známých živočišných genomů), dává podle vědců nahlédnout do dávné historie hlavonožců a naznačuje, jak probíhala evoluce moderních chobotnic, které mají stejně jako vampýrovka osm ramen, proto se společně řadí mezi osmiramenatce (Octobrachia) a desetiramenatců (Decapodiformes), mezi něž patří mimo jiné krakatice a sépie. I proto bývají vampýrovky, jež skutečně nesou znaky jak chobotnic, tak krakatic, označovány za (genetické) živoucí fosilie.

Za zmínku stojí i nedávná zajímavá studie z pera převážně českých autorů, která na základě unikátní fosilie (pojmenované Necroteuthis hungarica) staré přibližně 30 milionů let dokládá, že v hlubokomořských zónách s nízkým obsahem kyslíku vampýrovky prosperují už přinejmenším od oligocénu. Jejich druhohorní příbuzní (respektive morfologicky podobní hlavonožci) totiž obývali relativně mělké vody poblíž kontinentů a to, kdy se zástupci skupiny přesunuli do hlubin, zůstávalo záhadou. Dnes tak máme alespoň nějaký záchytný bod.

Na závěr doplňme, že i když je vampýrovka považována za jediného žijícího zástupce nejen svého rodu, ale i čeledi (Vampyroteuthidae) a snad i řádu (Vampyromorpha), podle některých badatelů existuje více druhů, přinejmenším dva. V roce 2024 skupina vědců na základě exemplářů z Jihočínské moře popsala nový druh vampýrovky, nazvaný Vampyroteuthis pseudoinfernalis. Ten by se od původní vampýrovky hlubinné měl lišit trochu odlišnou pozicí světélkujících orgánů (fotoforů), kratším zobákem či mitochondriální DNA. Analýzu jaderné genetické informace vědci zatím neprovedli.

Vampýrovky nepochybně patří k nejzvláštnějším mořským tvorům a výše zmíněné závěry nedávných výzkumů naznačují, že nám tento „pekelný“ hlavonožec v budoucnu ještě pár překvapení nachystá.

Hoving, H. J. T., & Robison, B. H. (2012). Vampire squid: detritivores in the oxygen minimum zone. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 279(1747), 4559–4567. https://doi.org/10.1098/rspb.2012.1357

Hoving, H. T., Laptikhovsky, V. V., & Robison, B. H. (2015). Vampire squid reproductive strategy is unique among coleoid cephalopods. Current Biology, 25(8), R322–R323. https://doi.org/10.1016/j.cub.2015.02.018

Košťák, M., et al. (2021). Fossil evidence for vampire squid inhabiting oxygen-depleted ocean zones since at least the Oligocene. Communications Biology, 4(1), 216. https://doi.org/10.1038/s42003-021-01714-0

Qiu, D., et al (2024). Vampyroteuthis pseudoinfernalis sp. nov.: the second extant widespread deep sea squid species of Vampyromorpha (Cephalopoda: Coleoidea). Zoological Systematics. 2024, 49(3): 246-257 https://doi.org/10.11865/zs.2024210

Smrž, J.: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 2013.

Yoshida, M., et al. (2025). Giant genome of the vampire squid reveals the derived state of modern octopod karyotypes. iScience, 28(11), 113832. https://doi.org/10.1016/j.isci.2025.113832

https://animaldiversity.org/accounts/Vampyroteuthis_infernalis/

https://www.mbari.org/animal/vampire-squid/

https://nautiluslive.org/blog/2014/06/27/not-so-bloodthirsty-encounter-vampire-squid