Dvacet tisíc mil pod mořem a podivný případ obřích hlavonožců

Dobrodružný román Dvacet tisíc mil pod mořem po právu patří k nejznámějším, nejcitovanějším a dodnes vyhledávaným dílům francouzského spisovatele, snílka a vizionáře Julese Verna (1828–1905). Poprvé vyšel ve dvou svazcích v letech 1869 až 1870 jako šestý zástupce cyklu Podivuhodné cesty. (Pořadové číslo jedna nese jiný slavný román, Pět neděl v balonu, který vyšel roku 1863, ale do zmíněného cyklu byl zařazen až zpětně o pár let později.)

Pokud se na knihu Dvacet tisíc mil pod mořem podíváme v kontextu děl, která Verne napsal před ní, okamžitě zaujme jednou věcí, a to výrazně odlišným stylem vyprávění. Pokud mě paměť neklame (klidně mě v diskuzi opravte), jedná se v rámci Podivuhodných cest o první verneovku vyprávěnou retrospektivně (na základě deníkových záznamů) a plně vedenou v Ich-formě. A výrazný kontrast je patrný zejména při srovnání s předešlou knihou, Dětmi kapitána Granta, ve které se lokace střídají jak na běžícím páse, na scéně se objeví celá řada postav, není nouze o zvraty a navzdory občasné nepřízni osudu má román veskrze pozitivní atmosféru.

Dvacet tisíc mil je příběh daleko komornější, po většinu času se odehrává na palubě ponorky, slavného Nautilu, a v jejím okolí. Skromný je i počet protagonistů. Čtenář v podstatě všechny příhody zažívá z pohledu hlavního vypravěče, francouzského přírodozpytce, profesora Aronnaxe. Toho obvykle doprovází jeho oddaný sluha Conseil (rozený taxonom), popřípadě nerudný kanadský harpunář Ned Land. Přesto si nakonec mezi čtenáři nejvíce pozornosti získal tajemný kapitán Nemo, který po většinu pozoruhodné cesty zůstává v pozadí a autor pozvolna, s pomocí drobných vodítek naznačuje, co se za chladnokrevnou tváří tvůrce Nautilu skrývá a jaké jsou jeho motivace.

Osobitá je také atmosféra. Základní dějová linka, tedy honba za neznámou mořskou nestvůrou, o níž podávají hrůzyplná svědectví lodi napříč světovými oceány, působí od první stránky poměrně temně a lehce připomíná knihy či povídky H. G. Wellse nebo Johna Wyndhama. V podobném duchu se román nese i poté, co se hrdinové dostanou na palubu Nautilu a začnou odhalovat jeho tajemství. Změnu tónu přinese až druhá polovina knihy, respektive druhý díl (jak je zmíněno výše, román vyšel ve dvou svazcích), který přece jen už působí poněkud romantičtějším dojmem (a připomíná tak řadu jiných verneovek) a mysteriózní opar se do určité míry vytrácí.

Román sestává z řady víceméně samostatných scén (návštěva podmořského lesa, ostrov a domorodci, pohřeb na dně moře, jižní pól, uvěznění pod ledem, souboj s „chobotnicemi“), které, jak je u Verna zvykem, prokládají naučné pasáže. Koneckonců jedním z cílů Podivuhodných cest bylo přinášet čtenáři vedle poutavého příběhu také zajímavé poznatky zeměpisné, historické, technické a přírodovědné. Ty jsou jedním z nejcharakterističtějších znaků verneovek a v této dostaly prostoru vskutku požehnaně. Zatímco v předchozích svazcích autor zkoumal polární končiny, africký kontinent či Měsíc, ve Dvaceti tisících mílích se vrhl na neuvěřitelně přitažlivý námět: živou i neživou přírodu, která se před zrakem většiny lidí dosud skrývala pod hladinami oceánů a moří a o níž měli badatelé stále jen poměrně kusé informace.

Vůbec nejvíce pozornosti se dostává mořské fauně. I proto si Verne koneckonců jako hlavního hrdinu zvolil přírodovědce, specialistu na mořskou zvířenu, po jehož boku neochvějně stojí sluha, který sice nerozezná lososa od tuňáka, ale každého spatřeného tvora bezchybně zařadí do rodu, čeledi, řádu a kmene, což je dost možná i to, co si mnozí při vzpomínce na tento román okamžitě vybaví. Osobně jsem ty pasáže zbožňoval, ale vím, že ne každý tento názor sdílí (další námět do diskuze). Vždycky mě proto mrzelo, že neexistuje speciální vydání románu, jež by krom původního textu obsahovalo také obrazové tabule, na nichž by si čtenář mohl všechna ta kvanta zmiňovaných mořských živočichů prohlédnout.

K ikonickým kapitolám knihy patří jedna z těch závěrečných, která popisuje setkání Nautilu s obřími hlavonožci. „Chtěl bych vidět tváří v tvář jednu z chobotnic, o kterých jsem už slyšel a které mohou stáhnout celou loď do hlubinných propastí. Těmto tvorům se říká krakeni…,“ prohlašuje nebojácně Conseil (str. 368) a jeho přání se mu brzy splní. Třebaže krakeni, s nimiž se hrdinové utkají v divoké bitvě, nakonec nejsou tak velcí, jak praví některé legendy, pořád se jedná o úctyhodné tvory, které chladným nenechají ani přírodovědce Aronnaxe: „Vyhlédl jsem také ven a nemohl se ubránit záchvěvu odporu. Před mýma očima se zmítal strašný netvor, jakoby vystřižený z legend o přírodních netvorech. Byla to chobotnice obrovských rozměrů, osm metrů dlouhá. Plula pozpátku nesmírnou rychlostí stejným směrem jako Nautilus. Dívala se na nás svýma obrovskýma strnulýma očima zelené barvy. Jejích osm ramen, či spíše nohou, vyrůstalo jí z hlavy, což dalo těmto zvířatům název hlavonožci.“ (str. 371)

Ačkoli se v textu hovoří o chobotnicích, vědci se dnes domnívají, že předobrazem Vernových hlavonožců a mýty opředených krakenů byla ve skutečnosti krakatice obrovská (Architeuthis dux), jež byla vědecky popsaná teprve v roce 1857, tedy krátce před napsáním Dvacet tisíc mil pod mořem. Této domněnce odpovídají i některé ilustrace, o něž se postarali Alphonse de Neuville a Édouard Riou. Hned na té první (str. 370), která vyobrazuje slavné setkání posádky lodi Alecton s obřím hlavonožcem u ostrova Tenerife v roce 1861, se zvíře podobá spíše krakatici a totéž platí i pro jednu z nejslavnějších ilustrací z celého románu, která zachycuje samotný zápas posádky Nautilu s „chobotnicemi“ (str. 376). Na ní jsou dokonce patrná i dvě velmi dlouhá chapadla typická pro krakatice (rozšířený konec s přísavkami je zřetelný vlevo dole). Naopak hlavonožec pozorovaný oknem ponorky (str. 375) tvarem těla i osmi stejně dlouhými rameny připomíná typickou chobotnici.

Jen dodám, že i dnes toho o krakatici obrovské vzhledem ke způsobu jejího života víme relativně málo. Živou se ji dokonce podařilo poprvé vyfotografovat až v roce 2004 a natočit o dva roky později.

Verne si samozřejmě vyhrál i s technikou a v románu mohl uplatnit mnoho svých nápadů. Na prvním místě byla samozřejmě elektřina. Té je (od str. 88) věnována celá kapitola (12), v níž se dovídáme, že v zásadě vše v Nautilu pohání elektřina. Elektřinu využívají i zbraně vystřelující skleněné projektily, které fungují na bázi leidenské láhve. Za pozornost dále stojí popis potápěcího obleku (str. 118), který pár let před vydáním románu vynalezli Auguste Denayrouze a Benoit Rouquayrol.

Nechybí ani Ruhmkorffův přístroj, který je využíván jako svítilna a v němž je obsažen Bunsenův článek známý ze starších verneovek (například Cesta do středu Země). Jedním z témat, která Verna nepochybně fascinovala, je možnost vyrábět kyslík rozkladem vody. I zde se tato myšlenka objeví (str. 350) – problém ale je, že v uzavřené ponorce by se nějak musel zachytávat oxid uhličitý. Právě tato pasáž představuje sympatické propojení chemie a biologie, při němž si čtenář plně uvědomí, jak důležité jsou pro nás (a naše organická těla) tak obyčejné plyny, jako je kyslík a dusík.

Zaujme rovněž zmínka o v té době stále populární myšlence otevřeného moře na jižním pólu. Ta je nakonec ověřena, když hrdinové příběhu dostanou na místo, které považují za jižní pól (28. března 1868), přičemž volné moře se zde opravdu nachází. K této myšlence se Verne později vrátil ještě mnohem později v románu Ledová Sfinga (1897), který je pokračováním Příběhů Arthura Gordona Pyma (1838) E. A. Poea.

Záměrně jsem v textu takřka úplně pominul postavu tajuplného kapitána Nema, která se v něm konekonců vyskytuje velice sporadicky a až do samého konce nevíme, co si o něm vlastně myslet. Je to kladný hrdina, nebo zloduch? Teprve závěr naznačí, že touha po pomstě poznamená i tu nejušlechtilejší duši. Ale třeba je to úplně jinak. To už nechám na čtenáři.

Četli jste Dvacet tisíc mil pod mořem? Máte nějaké další zajímavé postřehy? Podělte se v diskuzi.

Základ článku vychází z recenze, kterou jsem před lety zveřejnil na webu Databáze knih. Text byl na řadě míst upraven a doplněn o pasáž věnovanou krakatici.

Čtené a citované vydání knihy Dvacet tisíc mil pod mořem: SNDK, 1966, překlad Václav Netušil

Salvador, R. B., & Tomotani, B. M. (2014). The Kraken: when myth encounters science. História Ciências Saúde-Manguinhos, 21(3), 971–994. https://doi.org/10.1590/s0104-59702014000300010

https://animaldiversity.org/accounts/Architeuthis_dux/