Jan Janský: Objevil krevní skupiny, Nobelovu cenu ale získal někdo jiný

Existenci čtyř základních krevních skupin dnes považujeme za všeobecně známý fakt, ale ještě na konci devatenáctého století šlo o koncept zcela neznámý. Stejně jako v případě vynálezu kontaktních čoček Otto Wichterlem nebo položení základů genetiky Gregorem Johannem Mendelem vnímáme objev krevních skupin jako svým způsobem součást národního dědictví.

Už ze základní školy si mnozí pamatují, že čtyři dnes známé krevní skupiny – 0, A, B, AB – objevil v roce 1906 český lékař Jan Janský (1873–1921). Proč ale za tento počin, který umožnil bezpečné provádění krevních transfuzí, nakonec dostal Nobelovu cenu někdo jiný? Byl Janský skutečně první? A pokud ne, vycházel při své práci z předchozích studií, nebo ke svým výsledkům dospěl nezávisle?

Jan Janský se narodil 3. dubna 1873 na pražském Smíchově jako prvorozený syn do rodiny obchodníka s mýdlem a později továrníka Jana Janského a jeho ženy Marie. Měl dva mladší sourozence, bratra Rudolfa a sestru Karlu (přezdívanou Ada), která se později vdala za československého politika Aloise Rašína.

Mladému Janovi se dostalo dobrého vzdělání. Po úspěšném absolvování smíchovského gymnázia se v roce 1892 pustil do studia medicíny na lékařské fakultě české Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium, během nějž pobýval i rok v Innsbrucku, kde si odkroutil základní vojenskou službu, dokončil v květnu 1898 a o rok později se se oženil s Hedvikou Bečkovou, s níž měl později dva syny. Už tehdy byl členem Spolku smíchovských akademiků a vzhledem ke své lásce k cyklistice i Klubu smíchovských velocipedistů.

Po promoci se začal poohlížet po vhodném zaměstnání, leč zpočátku se mu to příliš nedařilo. Původně se ucházel o místo chirurga či gynekologa, nakonec však v roce 1899 nastoupil jako asistent na pražskou psychiatrickou kliniku, kde pracoval pod vedením profesora Karla Kuffnera (1858–1940), považovaného za zakladatele české vědecké psychiatrie. Mezitím však strávil další půlrok základní vojenskou službou v posádkové nemocnici v Praze.

Janský sice původně k psychiatrii příliš neinklinoval, obor si však nakonec zamiloval, a to patrně i díky řadě podnětných výzev, jež tehdejší psychiatrie skýtala. Ačkoli byl Kuffner trochu pedant, Janského si oblíbil a ten díky tomu nemusel trávit příliš mnoho času přednášením a mohl se vedle péče o pacienty věnovat i vlastnímu bádání.

To ovšem nebylo vůbec jednoduché. Psychiatrie nepatřila k příliš dobře financovaným oborům a na Kuffnerově klinice se dokonce nenacházela ani laboratoř. K dispozici Janský dostal pouze stroze zařízenou místnost, kde měl pracovat i spát. Popsal to následovně:

„Valná část našich pokusných studií narážela na překážky netušené – vždyť již jen ta okolnost, že klinické zařízení postrádá doposud i těch nejnutnějších pomůcek a zvláště místností k podobným účelům, dovedla podlamovat i tu nejlepší vůli. Z ložnice lékařské bylo nutno učinit pracovnu i přechodnou stanici pro pokusné králíky a většina výloh byla hrazena ze soukromých prostředků. Byly chvíle, že mnohokráte v oprávněné roztrpčenosti chtěli jsme upustiti od dalšího pokračování…“

Ale neupustili. Janský i přes nepříznivé okolnosti či každodenní povinnosti na klinice našel čas na publikační i vědeckou činnost. Prvním výsledkem těchto snad byl článek „Zkušenosti o demenci afatické“ zveřejněný roku 1902 v Časopise lékařů českých. V dalších letech pak následovaly práce přispívající k lepšímu poznání duševních poruch a jejich příčin, kupříkladu „K nauce o psychické infekci“ (1904), „Theorie o podstatě hysterie“ (1904), „Prognosy při akutních psychosách“ (1905) nebo „O neurofibrilách normálních a pathologických“.

Vůbec nejslavnější se nakonec (až posmrtně) stala Janského habilitační práce zveřejněná roku 1907 a nazvaná „Haematologické studie u psychotiků“, k níž se vrátíme níže. V badatelské a publikační činnosti Janský neustal ani později, jak dosvědčují například články o progresivní paralýze z roku 1914 nebo pojednání „Vrah, simulující duševní chorobu“ (1916 či 1917).

Janský se každopádně významně zasloužil o rozvoj české psychiatrie – vedle odborných článků na Kuffnerově klinice například založil likvorologickou laboratoř (likvoru se český říká také mozkomíšní mok) – což mu v roce 1914 vyneslo jmenování mimořádným profesorem v tomto oboru. V témže roce ovšem začala první světová válka a Janský začal i přes naléhání některých přátel pod vedením kladenského chirurga Bohuslava Niederleho sloužit jako vojenský lékař.

Během služby na italské frontě ovšem v roce 1916 prodělal srdeční záchvat a do Tridentu pro něj musela přijet manželka Hedvika, která jej odvezla zpět do Prahy. Po válce se ujal místa přednosty neurologického a soudně psychiatrického oddělení pražské posádkové nemocnice a v roce 1921 se stal řádný profesorem psychiatrie. V témže roce ho však dohnaly problémy se srdcem a postihl jej další záchvat. Byl dopraven do své vily v Horních Černošicích, kde 8. září v pouhých osmačtyřiceti letech zemřel.

Je patrné, že Janský byl na poli psychiatrie důležitou postavou. Jak s tím ale souvisí objev krevních skupin? Výše jsme naznačili, že onou klíčovou publikací byla v tomto ohledu jeho habilitační práce „Haematologické studie u psychotiků“, která vyšla v roce 1907 ve Sborníku klinickém, nicméně závěry svého bádání přednesl již v polovině listopadu 1906 na setkání Spolku lékařů českých v Praze. Tehdy mu však žádná zvláštní pozornost věnována nebyla, neboť si stěžejní význam jeho výsledků nikdo neuvědomil, včetně něj samotného.

Hlavním cílem rozsáhlé studie, kterou Janský při přípravě své habilitace uskutečnil, bylo zjistit, respektive spíše ověřit tehdy poměrně rozšířenou představu, zda existuje nějaká souvislost mezi vlastnostmi krve a rozvojem duševních poruch, čímž by klinická praxe získala snadno dostupný diagnostický nástroj.

Janský se zaměřil na jev známý jako aglutinace (shlukování) erytrocytů (červených krvinek). V již zmíněném kamrlíku, který mu byl na klinice vyhrazen, vyšetřil více než tři tisíce krevních vzorků odebraných zdravým i nemocným lidem a krev následně mísil s krevními séry (nebuněčná složka krve) dvaatřiceti pacientů trpících různými duševními poruchami od imbecility a progresivní paralýzy po epilepsii a melancholii. Závěry byly jednoznačné, a to že duševní choroby s aglutinabilitou sér ani krvinek nijak nesouvisí.

Výsledky ovšem přinesly jiné zajímavé zjištění, konkrétně nápadnou pravidelnost v sérologických reakcích při míšení krvinek a sér určitých lidí, která umožnila lidskou krev rozdělit do čtyř typů, z nichž jeden byl velice vzácný (označený římskou číslicí IV., dnes známý jako AB). Janský k tomu napsal:

„Jisto jest, že systematické vyšetřování naše – byť i k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek – objevilo pozoruhodná, dosud nikde neuvedená fakta, jež zaslouží si pozornosti odborné, a jichž vysvětlení mohlo by snad přinésti příspěvek k obohacení znalostí jednoho z nejmladších a nejdůležitějších odvětví haematologie.“

Ačkoli si uvědomoval, že objevil něco vědě i lékařské praxi dosud patrně neznámého, výsledky tohoto bádání vzhledem k jejich nepoužitelnosti v psychiatrické diagnostice dál nerozvíjel a v podstatě si až do smrti si neuvědomil, jak zásadní význam jeho zjištění mělo.

A neuvědomovali si to ani jeho tuzemští kolegové a současníci. V nepodepsaném nekrologu, který vyšel po jeho smrti, o tomto objevu nepadlo ani slovo. Teprve po roce 1923, kdy byl lékař Karel Neuwirth na londýnské konferenci upozorněn, že právě jeho krajan Janský roztřídil lidstvo do čtyř krevních skupin, se o úspěchu českého psychiatra začalo konečně mluvit i u něj doma.

Na jeho výzkum přitom upozornil už americký badatel a lékař William Lorenzo Moss (1876–1957), jenž v roce 1910 dospěl v podstatě k totožným výsledkům jako Janský. O jeho práci se však dozvěděl až po dokončení své publikace, a zmínil ji proto jen v závěrečné poznámce. (Janského práce byla napsána česky a obsahovala pouze francouzské resumé. I to je zřejmě důvod, proč nebyla v zahraničí známější.)

Prvenství v objevu krevních skupin, stejně jako Nobelova cena za nej, nicméně nepřipadlo Janskému ani Mossovi. Už na přelomu 19. a 20. století se totiž rakouský lékař Karl Landsteiner (viz dodatek pod textem) začal zabývat schopností určitého krevního séra vyvolat shlukování konkrétních krvinek a v roce 1901 z výsledků svých experimentů vyvodil existenci tří krevních skupin: A, B a 0 (kterou označoval jako C).

Ačkoli jeho spolupracovníci Alfred Decastello a Adriano Sturli později narazili i několik osob, jež se této klasifikaci vymykaly, existenci čtvrté skupiny z těchto zjištění nevyvodili. Její objev tedy lze připsat právě Janskému, kterému se to podařilo především díky tomu, že prozkoumal skutečně úctyhodný počet krevních vzorků.

Landsteinerova klasifikace krevních skupin se nicméně ujala až o čtvrtstoletí později. Původně vedle sebe existovala ta Janského a Mossova. Problém byl ale v tom, že Moss skupiny označil opačně než Janský (takže jeho skupina I. odpovídala Janského skupině IV.), což vedlo k různým fatálním nehodám. V roce 1921 se proto komise složená ze tří významných vědeckých společností Spojených států shodla na používání Janského klasifikace. Ani to ale nevymýtilo všechny tragické případy, a roku 1928 se tak mezinárodní komise dohodla na užívání dnešního značení: 0, A, B a AB.

Objevitelské paralely

Odpověď na otázku, zda je Janský objevitelem čtyř krevních skupin, tedy zní ano i ne. Přestože přinejmenším u těch tří nejběžnějších nebyl prvním, kdo na jejich existenci explicitně upozornil, svou studii podle všeho prováděl bez znalosti Landsteinerových výzkumů, a lze tedy říci, že dospěl k témuž závěru nezávisle, navíc jej podpořil mnohem rozsáhlejším souborem dat a potvrdil i existenci krevní skupiny, již rakouští badatelé jen tušili.

Odhalení existence čtyř krevních skupin hned třemi badateli v rozmezí několika let každopádně není zas tak překvapivé a ukazuje především na skutečnost, že jde o objev, jenž díky pokrokům ve znalostech a technologiích tak říkajíc visel ve vzduchu. Je tak jen dalším příkladem řady paralelně učiněných objevů či vynálezů, jako byl hromosvod (Benjamin Franklin a Prokop Diviš), telefon (Alexander Graham Bell a Elisha Gray) nebo teorie přírodního výběru (Charles Darwin a Alfred Wallace).

Jak se potom přihodilo, že se v podstatě neznámého objevitele stal bezmála národní hrdina? Za to podle českého lékaře Jaroslava Hořejšího může především „nehistorická glorifikace“ Janského v 50. letech minulého století, o niž se článkem z roku 1954 zasloužil Miloslav Matoušek, který odmítal Landsteinerovu prioritu objevu, a následně i Vladimír Neff, jenž o Janském napsal román Tajemství krve (1955), který se později dočkal i formového zpracování.

Román i film nicméně nejsou doslovné, a jak opět dodává J. Hořejší, „přinášejí navíc fikci o tom, že Janský poznal skutečný význam svého objevu pro krevní transfuze, která pak sám ve válečných podmínkách prováděl.“ Janského přínos ovšem není třeba zveličovat, protože fakt, že jeho objev přišel až po Landsteinerovi, na jeho významu nic nemění.

Za objevitele krevních skupin se dnes obvykle považuje rakouský biolog a lékař Karl Landsteiner (1868–1943), který za tento počin získal v roce 1930 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Landsteiner se narodil se ve Vídni, kde jej po smrti otce, doktora práv a novináře, vychovávala pouze matka. V roce 1891 promoval na Vídeňské univerzitě a ve Vídni také mnoho let pracoval. K jeho důležitým vědeckým úspěchům patří vedle objevu krevních skupin identifikace viru způsobujícího dětskou obrnu, což se mu podařilo v roce 1909 společně s jiným rakouským lékařem, Erwin Popperem (1879–1955).

Po první světové válce se ze zbídačeného Rakouska přesunul do Nizozemska, ale ani tam nenašel vhodné pracovní zázemí. V roce 1923 se proto i s rodinou přestěhoval do Spojených států, kde získal místo na Rockefellerově institutu lékařského výzkumu. Dál se zabýval výzkumem krve a v roce 1937 objevil společně s Alexanderem S. Wienerem (1907–1976) při studiu makaka rhesuse Rh faktor (Rhesus faktor), což dále zvýšilo bezpečnost transfuzí.

Duliškovičová, P. Jan Janský - významná osobnost české lékařské vědy. Online, bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, 2014. Dostupné z: http://hdl.handle.net/11025/13594. [cit. 2025-11-02].

Hořejší J. (2010) (Ne)zapomenutý Jan Janský (3. 4. 1873 – 8. 9. 1921). Revue České lékařské akademie, č. 6, s. 20–22.

Knihovna Ústeckého kraje: Jan Janský. Medailon. Online: https://oldwww.knihovnauk.cz/dat/bib/aut/00196-medailon.pdf

Pickover, C. A. Kniha o medicíně: Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství. Dokořán, Argo, 2021, 536 s.

Ridley, M. Jak fungují inovace: A proč se jim nejvíc daří ve svobodné společnosti. Dokořán, Argo, 2022, 272 s.