Článek
Jednatřicátý říjen roku 1963 se nesmazatelně vryl do hlavy každého obyvatele malého amerického městečka Haddonfield v Illinois. Teprve šestiletý Michael tehdy, právě na Halloween, vzal dlouhý kuchyňský nůž a ubodal svou sestru. Co ho k tomu vedlo, se nikdy nezjistilo. Během dlouhých let, které chlapec strávil v péči doktora Sama Loomise v ústavu Smith's Grove, totiž ani jednou nepromluvil.
O patnáct let později, 30. října 1978, se však Michaelovi podaří z ústavu uprchnout a vydává se na jediné místo, které zná, tedy do Haddonfieldu. Halloween klepe na dveře, z místního obchodu mizí maska, několik nožů a provazy a středoškolačka Laurie (Jamie Lee Curtis) na ulici několikrát zahlédne podivnou postavu navlečenou v montérkách a se zakrytou tváří. Nejstrašidelnější večer v roce se blíží a Haddonfield pozná dotek čistého zla.
Halloween Johna Carpentra, který šel do kin v roce 1978, tedy před téměř padesáti lety, patří k nejslavnějším filmovým hororům historie a ze svého kouzla za tu dobu příliš neztratil. Za svůj úspěch a neutuchající oblibu vděčí hned několika faktorům. Kromě toho, že jej můžeme považovat za jednoho ze zakladatelů hororového subžánru známého jako slasher (v češtině bychom řekli „vyvražďovačka“), vyniká také nezapomenutelným „synthovým“ soundtrackem, jehož autorem je přímo režisér snímku John Carpenter.
Stěžejním prvkem je však samotný maskovaný zabiják, Michael Myers, jehož jméno dnes zná patrně více lidí než jméno člověka, který jako první stanul na jižním pólu (Roald Amundsen). Michael ale není ledajaký vrah. Jak v průběhu filmu zjišťujeme z úst od doktora Loomise (Donald Pleasence), Michael je ztělesněním naprosto ryzího zla, osobou, která nedokáže projevit jedinou emoci, netíží ji pocit viny, nezná lítost a není schopna rozeznat dobré od špatného. V podstatě jej vůbec nelze označit za člověka, protože krom povrchové podoby vlastně nemá s lidmi takřka nic společného. I proto jej Loomis neoznačuje „on“, nýbrž „to“.
Právě v tom tkví jeho děsivost. Na rozdíl od většiny jiných filmů se divák o vrahovi nedozví vůbec nic. Zatímco Fredyho Krugera či Jasona Voorheese, vezmeme-li ty nejprofláklejší, motivuje k jejich krvavému řádění pomsta (první se mstí proto, že ho usmažili zaživa, druhý kvůli tomu, že mu zabili matku, která mimochodem zase vraždila teenagery z pomsty za to, že jí nechali zemřít syna), u Michaela nic takového nevidíme. Je ztělesněním našich nejhorších obav, člověkem, který zjevně zabíjí pro zabíjení samotné.
Režisér (a scenárista) nám neposkytuje žádná vodítka, žádné důvody, žádné odpovědi na nevyhnutelnou otázku „proč?“ Proč Michael udělal, co udělal, a dělá, co dělá? Můžeme si to domýšlet, můžeme hádat, ale všechny hypotézy budou nutně plavat na vodě. Ve skutečnosti ani nevíme, proč si po návratu do Haddonfieldu vyhlédl právě Laurie (to, že je Michaelova nevlastní sestra, se dozvíme teprve v pokračování a nezdá se, že by o této možnosti tvůrci přemýšleli už u prvního filmu).
Navzdory své hrůznosti, nebo právě díky ní, se Michael Myers stal zásadním popkulturním fenoménem.
K této neproniknutelnosti Michaela Myerse přispívá i jeho proslulá maska, která divákovi i obětem zabraňuje spatřit oči vraha nebo jakýkoli pohyb jeho mimických svalů, které by nám pomohly alespoň trochu uspokojit tu strašnou nejistotu a nepochopitelnost všeho toho nesmyslného zabíjení. Má ale mít nějaký smysl? Obávám se, že veškeré interpretace jsou jen teoretickou nadstavbou bez pevné opory v tom, co ve filmu skutečně vidíme. A platí to i pro oblíbenou intepretaci, že zlo si vás najde, i když prchnete na krásné, bezpečné předměstí.
Jak už jsem naznačil výše, Halloween si kromě kultovního statusu vysloužil i celou řadu pokračování, od těch poměrně dobrých (druhý díl či H20), přes ty horší, až po ty úplně stupidní, třebaže s odstupem mají i ona své mokvavé kouzlo (Halloween III).
Nepřekvapivě se dočkal i remaku, který v roce 2007 natočil Rob Zombie, jenž ale ve své verzi opustil onu děsivou nepochopitelnost Michealova jednání a místo toho se je pokusil objasnit poukázáním na prostředí, v němž chlapec vyrůstal a o kterém díky nespočtu studií dobře víme, že k podobným tragédiím může vést. Zombie, přestože neodvedl špatnou práci, tím ale do určité míry zahodil klíčový prvek původního snímku a místo nefalšované hrůzy nabídl spíše úvod do psychologie sériových/masových vrahů (což není nutně nic špatného a de facto s ním souhlasím, protože nic jako čisté zlo bez příčiny neexistuje, ale přece jen se pohybujeme ve filmu, nikoli ve skutečném světě).
Nedávno Halloween dokonce zažil i reboot v podobě nové trilogie (2018–2022), která sice začala poměrně slibně, ale druhý díl byl už spíše k smíchu a trojka to příliš nezvedla. Původní film tak navzdory lehké utahanosti či podivnému rozhodnutí natáčet jindy než na podzim, takže místo barevných, opadávajících stromů sledujeme bujnou zeleň (o kolik by býval film lepší?!), zůstává nepřekonanou klasikou, která zásadním způsobem ovlivnila celý filmový průmysl i popkulturu jako takovou.
Divák zvyklý na moderní produkci zaplevelenou „wanovskými“ duchařinami se navíc může snadno přesvědčit, že hutnou atmosféru a hrůzu lze navodit i jinak než tuctovými a předvídatelnými lekačkami, které jsou každý rok o stupeň hlasitější než dříve. Fanoušky žánru jistě potěší, že v jedné ze scén si děti pouští v televizi zapadlý padesátkový horor The Thing from Another World. Ano, přesně ten film, jehož remake pod názvem The Thing (Věc) John Carpenter natočil čtyři roky po Halloweenu a který díky neskutečně tíživé atmosféře, makabrózním vizuálním efektům, úžasné hudbě, skvělé zápletce i nezapomenutelnému závěru dodnes patří k nejlepším hororům, jaké kdy vznikly.
Pěkný Halloween a klidné Dušičky.
