Článek
Život je to nejcennější, co máme, a jeho násilné ukončení rukou druhého člověka v nás vyvolává intenzivní směs smutku, strachu, beznaděje i zloby. Když se o takovém činu doslechneme, naší první reakcí bývá hrůza z toho, jak někdo mohl něco takového udělat, a vzápětí se dostaví vztek doprovázený touhou po pomstě, aby dotyčný na vlastní kůži zakusil, co musely prožívat jeho oběti. V koutku mysli a někdy i nahlas poté litujeme, že byl zrušen trest smrti.
Ačkoli bažení po starozákonní spravedlnosti časem otupí a emočnější část našeho mozku ustoupí té racionálnější, nadále voláme po přísném trestu, který bude zadostiučiněním pro společnost i rodiny obětí. A je to zcela přirozené, potřebu trestat překračování společenských norem máme doslova zapsanou v genech. Je ale požadavek trestu skutečně na místě? Přestože bychom si jako výchozí bod pro následnou úvahu mohli zvolit některý z dobře známých tuzemských případů, včetně několika živých kauz, vhodnější a snad i citlivější vůči obětem bude sáhnout po případu filmovém, tedy vyfabulovaném, přesto zcela věrohodném.
Skalpující zabiják
Americký snímek Maniac z roku 2012, v němž exceluje Elijah „Frodo“ Wood a který je remakem stejnojmenného nízkorozpočtového bijáku z roku 1980 (v němž zase v životní roli září Joe Spinell známý z Rockyho) sleduje život mladíka Franka, s nímž se jako diváci seznamujeme v okamžiku, kdy v noci pronásleduje, zavraždí a skalpuje náhodně vybranou ženu. Nevíme, proč se to stalo, ani co ho k činu vedlo. Že se ovšem nejednalo o ojedinělý exces napoví hned následující minuty, během nichž podobně dopadne i další dívka, s níž se Frank seznámí přes internet. Není však jeho ani zdaleka poslední obětí, jejíž skalp si přinese domů, aby jím „oživil“ jednu ze svých četných figurín.
Přestože by se Frank na základě úvodu filmu mohl jevit jako obyčejný chladnokrevný vrah, který „zaslouží provaz“, každá další scéna, v níž pronikáme do jeho života a dozvídáme se o jeho komplikovaném dětství s matkou prostitukou, na níž byl silně citově upoután a která nedávno zemřela, toto zprvu jasné stanovisko nahlodává. Autoři filmu navíc zvolili neobvyklou vypravěčskou techniku a takřka celý děj sledujeme přímo očima hlavního hrdiny, jehož obličej jen tu tam zahlédneme například v zrcadle, odrazu kapoty či zpětném zrcátku.
Divák tak přichází o možnost komfortního odstupu, což je na jednu stranu nepříjemné, protože zvěrstva páchaná Frankem sledujeme z pohledu první osoby, ale i poučné, jelikož spolu s ním ve vzpomínkách pozorujeme jeho zbožňovanou a zároveň nenáviděnou matku při práci, zatímco on musí potichu čekat v pokoji, prožíváme s ním těžké záchvaty migrény (natočené neuvěřitelně sugestivně) a jeho pohledem také interagujeme s ostatními postavami, k nimž se Frank snaží v rámci svých omezených sociálních schopností najít cestu, ale které jej vnímají spíše jako neškodného podivína.
A poté si najednou po několika desítkách minut uvědomíme, že Franka, navzdory všemu, co jsme jej viděli dělat, už nevnímáme jako jednoznačně odsouzeníhodného, odporného a bezcitného vraha, ale do jisté míry jako nešťastného člověka, který se tragickou souhrou okolností, nad nimiž neměl žádnou kontrolu (matka, socioekonomický status, ambivalentní vztah k ženám, záchvaty migrény, sebenenávist), dostal do pozice, v níž by na jeho místě zákonitě skončil každý z nás.
Pro lepší představu se můžete podívat na trailer ke snímku Maniac.
Zaslouží si Frank trest?
Nyní se dostáváme k otázce nadnesené už v nadpisu článku. Zaslouží si Frank trest? Je morálně odpovědný za své činy, jakkoli strašné jsou? To závisí na tom, jestli si nejen uvědomoval, co dělá, ale i zda mohl jednat jinak. Zda mohl přemýšlet jinak, než přemýšlel. Zda mohl chtít něco jiného, než chtěl. Obávám se, že odpověď zní, že nikoli. Frank přece nemohl za to, do jaké rodiny se narodil, s jakou matkou vyrůstal a jak krutě s ním život zamával. I když se nám z naší perspektivy může zdát, že se přece mohl rozhodnout nezabíjet, on naši perspektivu nemá. Jeho mozek byl od prvních okamžiků života formován zcela jinými zkušenostmi, a to zpravidla nepříznivými, jejichž efekt se postupem času jen kumuloval. A z vědeckých výzkumů je dobře známo, že lidé, kteří vyrůstají v podobném prostředí, v jakém vyrůstal Frank, jsou náchylnější k tomu, aby také jako Frank skončili (z pravděpodobnostního hlediska – nejde o nutnost).
Frank zkrátka nejednal ze svobodné vůle, a pokud nejednal ze svobodné vůle, nemůže být za své činy ani morálně odpovědný. Což ovšem neznamená, že bychom jej měli nechat běhat po svobodě. V jeho případě je samozřejmě na místě ústavní léčba a možná i dlouhodobé, ne-li trvale vynucené oddělení od společnosti (omezení svobody), které by ale nemělo být trestem. Jak říká Robert Sapolsky, je to jako když se autu rozbijí brzy. Dokud se nespraví, do provozu nemůže. Dodal bych však, že vůbec nejpodstatnější je snažit se zabránit tomu, aby se „brzdy“ vůbec staly nefunkčními. Jinak řečeno, snažit se jako společnost dosáhnout toho, aby žádné dítě nemuselo zakoušet to, co prožíval Frank. A když už k tomu dojde, dělat vše proto, abychom ho z té šikmé plochy dostali, ne mu podřezávat větev (jen pro jistotu, ano, uvědomuju si, jak strašně nedostatkovým zbožím jsou psychologové, psychiatři či sociální pracovníci).
Uvedený příklad je samozřejmě poměrně extrémní, na jeho poselství to však nic nemění. Psychologické, neurozobrazovací, genetické i behaviorální studie stále přesvědčivěji ukazují, že to, co platí pro Franka, platí pro nás všechny (nejen pro vrahy a jiné zločince, nýbrž opravdu pro všechny). Naše chování je produktem genů, které jsme dostali do vínku při početí, a prostředí (v nejširším slova smyslu), do kterého jsme se narodili a v němž jsme vyrůstali. Pro svobodnou vůli, a tím pádem ani koncept trestu v klasickém smyslu (nemluvě o trestu smrti) a morální odpovědnosti v něm, alespoň podle některých myslitelů, jako třeba zmíněného Roberta Sapolského, nezbývá místo.
Uznávám, že je to poměrně nepříjemná myšlenka (i mně), protože jejím nevyhnutelným důsledkem není jen to, že si vrah „nezaslouží“ trest (opět dodám, že to neznamená, že jeho činy jsou v pořádku nebo že by měl zůstat na svobodě), ale že jsme se ani nezasloužili o nic z těch pozitivních věcí, kterých jsme dosáhli, od vítezství v závodě, vybudování firmy, mistrovského ovládnutí hry na hudební nástroj, postavení domu nebo vychování úspěšných potomků. Biologie je neúprosná. Neznamená to nicméně, že je vše neměnné a nic nemá cenu. Vlastně není ani tak důležité, jestli svobodná vůle existuje, nebo ne. Stačí si uvědomit, že nejsme bezvýhradnými strůjci vlastního štěstí a že lidé, kterým se v životě nedaří nebo sešli na scestí, si nezaslouží naše obviňování, výsměch či pohrdání, ale spíše pomoc, jakkoli proti srsti nám to může být. Musíme zkrátka fungovat jako společnost, ne jako volné sdružení na sobě nezávislých jednotlivců.
Anketa:
Na závěr malá anketa, která se sice ptá na Franka, ale stejně jako celý článek je Frank jen modelovým příkladem, který má ilustrovat obecný problém, zda je trest spravedlivý. (Pokud jste film viděli, ignorujte jeho skutečný závěr.)
Anketa
Zdroje:
Robert M. Sapolsky: Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém. Dokořán, 2019, 744 s.
Robert M. Sapolsky: Máme na vybranou? Otázka svobodné vůle z pohledu moderní vědy. Dokořán, Argo, 2025, 456 s. (Čteno v anglickém originále: Determined: A Science of Life Without Free Will, 2023, 528 s.)
Maniac (2012). Režie: Franck Khalfoun.
