Děti kapitána Granta. Nezapomenutelná cesta kolem světa s Julesem Vernem

Pokud bychom sestavili žebříček nejznámějších a nejoblíbenějších děl Julese Verna, Děti kapitána Granta by se na něm pohybovaly hodně vysoko. A není divu. Román, který původně vyšel ve třech svazcích mezi lety 1867 až 1868, patří nejen k nejrozsáhlejším zástupcům Podivuhodných cest, ale rovněž k těm nejnapínavějším.

Vyniká víceméně vším, co dělá Verna Vernem, tedy dobrodružným dějem, soubojem dobra se zlem a četnými zeměpisnými, dějepisnými i přírodovědnými vsuvkami. Krom toho ale disponuje především dokonalou zápletkou, která Vernovi umožnila vykonat jednu z nejpozoruhodnějších a nejznámějších literárních cest kolem světa (samozřejmě s výjimkou Cesty kolem světa za osmdesát dní).

Je třeba podotknout, že v Dětech kapitána Granta nedostáváme pouze jeden, ale hned tři poměrně ucelené příběhy rozdělené do tří knih (tak jak původně vycházely). V první knize se dozvídáme o ztraceném kapitánu Grantovi a spolu s hrdiny románu při jeho hledání přejdeme Andy a argentinské pampy. Tato část je rozhodně dějově nejzajímavější a nejdobrodružnější.

V druhém díle navštívíme ostrovy Tristan da Cunha a Amsterodam, zásadní je pak překonání několika stovek mil nejjižnějším cípem Austrálie, kde není největším nepřítelem příroda, nýbrž člověk, kterému cestovatelé naivně důvěřují. Na rozdíl od první knihy zde přibývá zeměpisných a objevitelských pasáží, což s ohledem na úžasnou historii prozkoumávání nitra kontinentu evropskými cestovali (zejména Burke a Wills) není zas tak překvapivé.

Poslední a nejkratší kniha čtenáře zavede na Nový Zéland. Proti předchozím dvěma působí už trochu „odfláknutě“, dějově i co do naučných pasáží, jako by Vernovi došly nápady a chtěl se co nejrychleji dobrat konce. Závěr už působí vyloženě zkratkovitě.

Ve srovnání s předchozími romány, které vyšly v rámci Podivuhodných cest (Pět neděl v balónu, Dobrodružství kapitána Hatterase, Cesta do středu země, Ze Země na Měsíc) jsou Děti kapitána Granta prvním zástupcem takového toho spíše naivnějšího typu verneovek. Děj, postavy i jednotlivé linky by se daly označit za „romantické“, obzvláště ve srovnání s krutým příběhem kapitána Hatterase nebo jízlivou satirou Ze Země na Měsíc. Hlavní hrdinové jsou povahově takřka ploší a všichni jsou ztělesněním ctnosti a odvahy a neustále jsou připraveni obětovat se jeden pro druhého.

I proto lze za jednoznačně nejzajímavější postavu považovat záporáka Ayrtona, jehož charakter projde celkem zajímavým vývojem, třebaže závěr nechává ještě jednu zásadní otázku otevřenou. Není to však vůbec na škodu.

Jednou ze scén, které mi i dlouho po dočtení utkvěly v paměti, je spektakulární povodeň, která hrdiny příběhu zastihne v jihoamerických v pampách. Cestovatelé se naštěstí (a těch šťastných náhod je v románu nepřeberně) zachrání na obrovitém stromu, který ční z nekonečné vodní hladiny jako maják. Ze stromu se tak na nějaký čas stává svět sám pro sebe. Protagonisté si zde zřídí „ložnice“ na spaní, ohniště a do rozložitých větví chodí sbírat palivové dříví a lovit zvěř jako do opravdového lesa. Jedná se o motiv, který se ve verneovkách, alespoň tech pozdějších, v různých podobách opakuje celkem pravidelně, od Na Kometě přes Tajemství pralesa po Dva Robinsony.

Zábavné, stejně jako v radě jiných verneovek, jsou poznámky k různým národně-politickým otázkám. Terčem se jako obvykle stává Velká Británie (když už nejsou po ruce Američané). Většina hlavních postav jsou sice Britové, nikoli však Angličané, nýbrž Skotové. A jak se dozvídáme, Skotové se anglické vládě nikdy nepodřídili.

(Pozor, následuje SPOILER). Nejskvělejšími patrioty jsou právě Lord Glenarvan (a jeho společníci), a především sám kapitán Grant. Ten totiž ztroskotal při hledání neobydleného tichomořského ostrova, na kterém by mohl založit Nové Skotsko, které by patřilo opravdu jen Skotům. Krásnou ukázkou kritiky britské imperiální politiky je situace, kdy hrdinové potkají mladého australského chlapce, který právě ve škole získal ocenění za své zeměpisné znalosti. A jak se od něj dozvídáme, všechny kontinenty patří téměř bez výjimky Britům, což platí i pro evropské (kontinentální) země, které jsou pouhými britskými provinciemi.

Verne se jako tradičně věnuje i fauně navštívených oblastí a varuje před možností vyhubení některých živočišných druhů (například pták kivi), což je opět téma, které se objevuje i v jiných verneovkám, třeba zmíněném Tajemství pralesa. I proto je celkem překvapivá scéna, ve které hrdinové natrefí na jednoho z fascinujících zástupců australské fauny, ježuru:

„Robert o několik mil dále narazil na nevzhledné zvíře, napůl ježka, napůl mravenečníka, prostě znetvořenou bytost, jako byli živočichové prvotních věků tvorstva, a statečně je ubil k smrti. Z vroubkované tlamy visel zvířeti roztažitý, dlouhý, lepkavý jazyk, kterým lapal mravence, svou hlavní potravu.“ (str. 269–270)

Připomínám, že Robert je mladý Robert Grant, jehož skvělá udatnost je v románu taktéž často zdůrazňována. Každopádně se opět jedná o zajímavý dobový pohled na některá zvířata, protože lze pochybovat, že by dnes nechal autor dobrodružného románu svého hrdinu chladnokrevně ubíjet zvířata, která považuje za ošklivá.

Celkově lze Děti kapitána Granta bez přehánění označit za jednu z těch skutečně nejlepších verneovek, ke které má rozhodně cenu se klidně vracet i v dospělosti, protože podobně jako Tajuplný ostrov, 20 000 mil pod mořem nebo zmíněná Cesta kolem světa za 80 dní ze své poutavosti nic neztrácejí, ba naopak.

I proto zamrzí, že právě Děti kapitána Granta se staly jednou z obětí „modernizace“ Ondřeje Neffa, jinak milovníka děl Julese Verna a dost možná největšího znalce jeho díla u nás. Děti kapitána Granta se však v jeho podání dočkaly vpravdě tristního zacházení. Nejenže provedl necitlivé jazykové úpravy, ale vyškrtal takřka veškeré naučné pasáže, což je právě to, co verneovky dělá tím, čím jsou.

Děsivé jsou i charakterové posuny, k nimž se ve své verzi uchýlil, zejména v případě mladého Roberta Granta, ze kterého se stal nesnesitelný fracek. Na přepisování románu bohužel doplatil i Paganel, jednoznačně nejzábavnější postava původního románu a prototyp verneovského ztřeštěného profesora. V Neffově verzi ale vynecháním většiny pasáží, pro než byl Paganel důležitý, jeho role víceméně zanikla. Proměnou, většinou k horšímu, prošly i další postavy, včetně Ayrtona, jehož význam pro dílo Neff bohužel nepochopil.

Neffova úprava románu, která měla k Vernovi přilákat mladé čtenáře, tak nepředstavuje poctivé přepracování, která by ctilo předlohu, ale spíše necitlivé krácení, které knize sebralo duši a udělalo z ní nesmírně nudnou a především zbytečnou slátaninu. Detailněji jsem se o Neffově verzi vyjádřil v recenzi citované níže.

Pokud byste tedy dostali chuť se k Dětem kapitána Granta někdy vrátit, nebo si je dokonce přečíst poprvé, jednoznačně doporučuji klasickou verzi (třeka albatrosovské vydání na fotografii výše). Byť nejde o nejkratší knihu, za vynaložený čas rozhodně stojí.

Čtené a citované vydání: Děti kapitána Granta, Albatros, 1989. Překlad: Miroslav Vlček.

Zevrubná recenze Neffova přepracování: https://www.iliteratura.cz/clanek/37461-neff-ondrej-deti-kapitana-granta

Kompletní ilustrace k Dětem kapitána Granta (E. Riou)