Vernova Cesta do středu Země a ještě dál

Profesor Lidenbrock, světoznámý mineralog oddaný vědě a gymnaziální pedagog přináší jednoho dne domů starou knihu středověkého alchymisty Arne Saknussemma. V ní nalezne šifrovanou zprávu, kterou nakonec rozluští jeho synovec, žák, ale i vědecký oponent v jedné osobě, Axel. Listina popisuje vyhaslou islandskou sopku, skrze kterou lze údajně proniknout hluboko pod zemský povrch a doputovat až do samotného středu Země. Profesor ani na okamžik neváhá a společně se synovcem se vydává na Island, kde najímá mlčenlivého průvodce Hanse. Když se této nesourodé, přesto svým způsobem komplementární trojici podaří na základě návodu najít vchod do sopky, putování, na které ani jeden z hrdinů do konce života nezapomene, může začít.

Cesta do středu Země patří i díky mnoha (většinou nepříliš povedeným) filmovým adaptacím k nejznámějším dílům francouzského spisovatele Julese Verna a osobně ji považuji za jednu ze svých vůbec nejoblíbenějších. Poprvé vyšla v roce 1864 a v cyklu Podivuhodné cesty nese pořadové číslo tři (dodám, že cyklus byl oficiálně ustanoven až v roce 1866 a romány vydané před tímto datem do něj byly zařazeny zpětně).

Zatímco v předchozích knihách vzal Verne čtenáře na cestu přes africký kontinent (Pět neděl v baloně) či na výpravu do Arktidy (Dobrodružství kapitána Hatterase), tentokrát zvolil destinaci mnohem exotičtější, ale veskrze logickou. Díky technickému pokroku, četným objevitelským cestám a rozšiřování obchodních tras na Zemi rychle ubývalo míst, která ještě neodhalila svá tajemství, tak proč se nepodívat pod něj (anebo pod hladinu oceánu jako ve Dvaceti tisících mílích pod mořem nebo rovnou mimo planetu, ale o tom zase jindy).

V době, kdy Verne na románu pracoval, navíc stále nabíraly na intenzitě diskuze o vzniku, stáří i geologickém uspořádání zemského tělesa (a jiných těles Sluneční soustavy) a autor se o tuto problematiku zjevně živě zajímal, což dává v průběhu děje mnohokrát najevo. Pro hrdiny příběhu, kteří mají v úmyslu vydat do zemských hlubin, je kupříkladu zcela zásadní otázka vnitřní teploty Země. Na jedné straně existoval názor, že směrem od povrchu k jádru teplota postupně roste a že uprostřed se nachází tekuté jádro. Tento pohled ale někteří badatelé rozporovali a tvrdili, že teplota nestoupá, jelikož přebytečné teplo průběžně odvádí vulkány, a že se jádro nachází v pevném skupenství. Z knihy je zřejmé, že Verne se přiklonil k druhé názorové skupině a svůj názor se snaží obhájit prostřednictvím rozhovorů mezi profesorem a Axelem, který v celé knize plní roli názorového oponenta (trochu mi to připomíná Galileovy Dialogy o svou systémech). V textu v této souvislosti argumentuje především pokusy britského chemika Humpreyho Davyho (1778–1829). Jen pro představu v jakém duchu se většina rozhovorů v knize nese, uvádím jeden příklad (str. 43):

[Axel:] „Je známo, že zemský povrch podléhal ochlazování, a lze přece předpokládat, že nejdříve se ochladila zemská kůra, kdežto vnitřní teplota ustupovala do středu.“

„Omyl,“ odpověděl strýc. „Země se zahřívala spalováním na povrchu a ne jinak. Povrch zeměkoule byl složen z velkého množství kovů, jako je sodík a draslík, které mají tu vlastnost, že se vzněcují pouhým stykem se vzduchem a vodou. Tyto kovy se vznítily, když se atmosférické páry srazily a spadly v podobě deště na Zemi. A jak potom vody zvolna vnikaly do puklin zemské kůry, způsobovaly další vzněcování a výbuchy. Proto bylo v prvních dobách Země tolik sopek.“

Dobové představy o geologickém vývoji Země Verne čtenáři představuje kupříkladu také tím, že jak hrdinové románu postupně klesají zemskou kůrou, na základě přítomných hornin usuzují, v jakém geologickém období se právě nacházejí (čtvrtohory, třetihory, druhohory, prvohory [symbolizované vrstvami uhlí], starohory, prahory).

Přirozeně nechybí ani zmínky o tehdy stále docela populární hypotéze duté Země. Tato myšlenka se objevuje v nejrůznějších kontextech a podobách již antiky, ale vážněji se ji začali zaobírat až novověcí myslitelé. Jedním z těch prvních byl astronom Edmund Halley (1656–1742), který si představoval, že se Země skládá ze čtyř do sebe vnořených dutých koulí, či John Cleves Symmes (1780–1829). Podle jedné z verzí této hypotézy je naše planeta dutá, přičemž uvnitř ukrývá hned dvě slunce – Pluto a Prosperinu – ozařující podzemní říše. Podle další je možné do této dutiny vstoupit pouze v oblasti severního a jižního pólu.

Asi nejdivočejší názor razil sektář Cyrus Teed, jenž tvrdil, že Země je dutá a lidé nežijí na jejím povrchu, nýbrž uvnitř ní. Verne podle všeho nebyl přívržencem takto fantaskních hypotéz, ale zjevně byl nakloněn myšlence, že by uvnitř Země opravdu mohly existovat rozlehlé, možná dokonce obyvatelné jeskynní ekosystémy (mimochodem s touto myšlenkou si později znovu pohrál v  už ne tak propracovaném, zato romantičtějším románu Černé Indie).

Ačkoli je Cesta do středu Země z geologického hlediska vskutku jedinečným románem (detailněji viz některé níže citované články), stejně pozoruhodná je i z pohledu biologie, respektive paleontologie. Devatenácté století se neslo ve znamení rostoucího zájmu o zkameněliny, které vědcům poskytovaly stále lepší a úžasnější představu o tom, jak se vyvíjel život v dávných epochách Země, a Verne se tento vývoj snaží, byť poněkud stručně, přiblížit s přihlédnutím k (tehdy) nejnovějším vědeckým objevům a hypotézám. Zjevně se však nechtěl uchylovat k prostému učebnicovému výkladu ani diskuzi mezi protagonisty (kterou využil v případě mnoha jiných otázek). Místo toho prostřednictvím snu jednoho z protagonistů sledujeme sestup po časové přímce od čtvrtohor až po prvohory, během nějž se dozvídáme, jaké fauny a flóry byly pro jednotlivá období typická. Samozřejmě z dnešního pohledu notně nedokonale, vzhledem ke značné neúplnosti tedy dostupného fosilního materiálu, přesto poutavě.

Zatímco sen poskytl jakousi teoretickou představu o historii pozemského života, hrdinové románu si dobové vědecké teorie ověří po příchodu ke „Středozemnímu (Lidenbrockovu) moři“ na vlastní oči. Hluboko v nitru planety se totiž setkávají s živými zástupci prehistorické přírody. Narazí zde na obří houby, přesličky a plavuně, pozorují epické střetnutí plesiosaura s ichtyosaurem, a nakonec dokonce spatří na pasoucí se stádo mastodontů následované člověkem! Respektive, „12 stop vysokým, člověkem předpotopním“ (jelikož v dávných dobách nabývali všichni živočichové i rostliny mnohem větších rozměrů než dnes).

Hluboko pod zemským povrchem tedy hrdinové románu objevují živé zástupce na povrchu dávno vyhynulých organismů, navíc organismů pocházejících z různých geologických období od prvohor po čtvrtohory. V této souvislosti se nabízí i zajímavá paralela s románem Ztracený svět A. C. Doylea (1859–1930), v němž je rovněž na neprobádaném místě (uprostřed pralesa) objeven zachovalý pozůstatek prehistorického života. A něco podobného lze najít i v knize Jinými světy J. J. Astora, který prehistorickou pozemskou fauna a floru vyslal rovnou do vesmíru.

Vzhledem k datu, kdy Cesta do středu Země vyšla, se rovněž nabízí otázka, jakým způsobem Verne o vývoji života vlastně uvažuje (připomeňme, že Darwinova slavná kniha O vzniku druhů spatřila světlo světa roku 1859, a francouzský spisovatel Darwinovy myšlenky bezpochyby znal). O evoluci v darwinovském smyslu (přírodní výběr) Verne nikde explicitně nemluví, naopak několikrát zmiňuje francouzského přírodozpytce Georgese Cuviera (1769–1832) a trochu opisem i jeho kataklyzmatickou (katastrofickou) teorii, podle níž byl život na Zemi několikrát zničen katastrofickými pochody v zemské kůře, po nichž pokaždé došlo k novému stvoření, díky kterému v paleontologickém záznamu rozeznáváme jednotlivé geologické epochy s charakteristickými, dnes již vyhynulými zástupci živočichů a rostlin. Zdá se tedy, že v této době Darwinova teorie na Verna ještě žádný patrný vliv neměla (pokud si ale dobře vzpomínám, v jednom z pozdějších románů už tomu je trochu jinak). Na druhou stranu podotýkám, že podobné otázky je přece jen těžké relevantně zhodnotit na základě více či méně dokonalého, ne-li upraveného překladu. (Znalce francouzského originálu poprosím o případné upřesnění do diskuze.)

Cesta do středu Země nepřináší jen výborný dobrodružný příběh (přestože zde po většinu děje vystupují pouhé tři postavy, z nichž jedna toho navíc moc nenamluví), ale podobně jako řada jiných verneovek měla a do jisté míry snad pořád má významnou vzdělávací hodnotu. Dokonce bych řekl, že vzhledem k množství zmíněných přírodovědných experimentů, teorií a vědců, patří v tomto ohledu k těm nejhutnějším a ve své době nepochybně poskytovala unikátní vhled do geologie, paleontologie a jiných vědeckých disciplín.

Úplně na závěr bych ale rád zmínil ještě jednu docela úsměvnou zajímavost, která se při pečlivém čtení dá těžko přehlédnout, a to kolik věcí si hrdinové s sebou na cestu do nitra Země nesou. Nejenže mají zásoby vody na 8 dní a potravin rovnou na kolik měsíců, ale k tomu mají také velmi dlouhá, pevná a tudíž patrně také velmi těžká lana, žebříky, různé nářadí, lampy a vědecké přístroje. V případě potřeby dokonce z batohů vyloví 25 kilogramů střelné bavlny, nesené patrně jen tak pro strýčka Příhodu. Připadá mi, že Verne schopnosti svých hrdinů trochu přecenil. V tomto ohledu je navíc poněkud zarážející, jak mohl do středu Země dojít jejich předchůdce Arne Saknussemm, který na rozdíl od hrdinů románu neměl elektrické světlo, leckteré nářadí ani přístroje.

Určitě jsem ještě spoustu věcí vynechal, ale mám pocit, že kdybychom chtěli vyjmenovat a rozebrat všechny zajímavé věci z této fascinující knihy, vydalo by to na více stránek než kniha samotná. Každopádně za další postřehy ke knize budu rád.

Základ článku vychází z recenze, kterou jsem před lety zveřejnil na webu Databáze knih. Text byl na řadě míst upraven a doplněn.

Čtené a citované vydání knihy: Cesta do středu Země, Albatros, 1992, překlad Václav Netušil.

Bollinger, J. (2022). Literature & Geosciences: Jules Verne’s geological novels, from the 19th to the 21st century. Comptes Rendus Géoscience, 354(G2), 233–253. https://doi.org/10.5802/crgeos.132

Bressan, D. (2019) The Geology Of Jules Verne's Journey To The Center of the Earth, Forbes, 8. února 2019. Online.

Siegfried, R., & Dott, R. H. (1976). Humphry Davy as Geologist, 1805–29. The British Journal for the History of Science, 9(2), 219–227. https://doi.org/10.1017/s0007087400014795