J. J. Astror: Jinými světy. Strastiplná pouť Sluneční soustavou

Vynález dalekohledu na počátku 17. století byl stěžejní pro řadu lidských činností, nejvýznamnější revoluci však zažehl v astronomii. Badatelé se už nemuseli spoléhat pouze na kvality vlastního oka a s přispěním prvních teleskopů záhy objevili měsíce Jupiteru, fáze Venuše či Saturnovy prstence. Postupně si uvědomovali, jak rozlehlý vesmír vlastně je, a s tím přišlo také vážné i nevážné rozjímání o tom, zda v něm jsme skutečně sami. Velký rozkvět zažily úvahy o životě na jiných kosmických tělesech v 19. století, což zářně dokládá proslulý Great Moon Hoax, série podvržených novinových článků o pozorování podivných bytostí na Měsíci Williamem Herschelem ve 30. letech 19. století.

Měsíc zaujal i spisovatele, například Edgara A. Poea v mystifikační povídce Bezpříkladné dobrodružství Hanse Pfalla (originál 1835), slavněji pak Julese Verna, autora románů Ze Země na Měsíc (1865) a Okolo Měsíce (1870). Zatímco Vernovým hrdinům se na povrch naší oběžnice vystoupit nepodaří, protagonisté Magnetové hory (1888) francouzského spisovatele André Laurieho (1844–1909) už jsou úspěšnější, i když o to nijak nestáli.

Někteří autoři se však odvážili i do vzdálenějších koutů Sluneční soustavy. Jedním z nich byl John Jacob Astor IV (1864–1912), obchodník, investor a spisovatel, jeden z nejbohatších lidí své doby, jehož život tragicky vyhasl 15. dubna 1912 v ledových vlnách Atlantiku, když se na palubě neblaze proslulého Titaniku vracel se svou těhotnou novomanželkou do Spojených států. Astor nebyl jen úspěšným byznysmenem, nýbrž i snílkem a vizionářem, jehož fascinoval vědeckotechnický pokrok (investoval i do vynálezů Nikoly Tesly). Tuto fascinaci už jako mladý přetavil v pozoruhodnou, nicméně dnes již pozapomenutou dobrodružnou knihu Jinými světy: Román budoucnosti (originál vyšel roku 1894 pod názvem A Journey in Other Worlds), kterou už v roce 1896 vydal v českém překladu Josefa Bartoše známý pražský nakladatel Josef Richard Vilímek. I přes notné stáří jde o dílo originální, dodnes zajímavé, inspirativní a v některých ohledech i (spíše nezáměrně) zábavné. Jelikož v roce 2024 uplynulo od jeho prvního vydání rovných sto třicet let, nabízí se skvělá příležitost si tento vědeckofantastický román připomenout a stručně zanalyzovat motivy, jež se v něm objevují. (Upozornění: Následující řádky vyzrazují zásadní příběhové zvraty.)

Přestože román vznikl na konci 19. století, odehrává se mnohem později, konkrétně v magickém roce 2000. Začíná proslovem prezidenta Společnosti pro vzpřímení zemské dráhy o nutnosti zamezit protivnému střídání ročních období, jež lidstvo odjakživa omezuje, jelikož mu brání efektivně využívat veškerou zemskou pevninu (inspirací mohl být Vernův Zmatek nad zmatek poprvé vydaný roku 1889). Jenže jak toho docílit? Jednoduše, gravitací! Respektive přečerpáváním oceánské vody obřími turbínami (poháněnými elektřinou) z jednoho pólu na druhý tak, aby gravitační síla Slunce vždy působila víc na ten vzdálenější (který je díky přečerpané vodě hmotnější). Astor však zářné zítřky představuje mnohem podrobněji. Podobně jako Verne je přesvědčený, že světu bude jednou vládnout elektřina, samozřejmě získávaná z nejrozmanitějších obnovitelných zdrojů od bouřek či větru po sluneční záření. Elektřina uskladněná v bateriích slouží k pohonu v podstatě všeho, včetně ultrarychlých vlaků, gigantických lodí, automobilů a patrně i jakýchsi obrovských mechanických pavouků, kteří dokážou cestující přepravovat po moři rychlostí asi jedné míle za minutu (skoro 100 kilometrů za hodinu).

V Astorově světě nechybí ani zdokonalené vzducholodě, telefon s možností přenosu obrazu (totéž, leč pro pozdější dobu předpovídal Verne v povídce Den amerického novináře roku 2889), barevná fotografie či policisté s radary pro kontrolu povolené rychlosti na silnicích. Obrovského pokroku se dočkala také medicína, která se díky očkování dokáže vypořádat s řadou dříve obávaných infekčních nemocí. Vzhledem k autorově národnosti je to ovšem také svět, jemuž dominuje anglický jazyk, neboť ke Spojeným státům se časem radostně připojila Kanada, Střední i Jižní Amerika, přičemž výsledný konglomerát dosahuje rozlohy Britského imperia, a společně oba superstáty kontrolují dobrou polovičku zeměkoule.

Jenomže lidstvo má v rukávu ještě jeden trik. Tím je „apergie“, která je podle všeho jakousi antigravitační silou: „v apergii máme zřejmě protivu tíže.“ Nejedená se vlastně o žádnou novinku, poněvadž apergie je nutnou součástí přírody, avšak teprve nyní se ji lidé konečně naučili spoutat a smysluplně využívat. A právě ona otevřela cestu ke hvězdám, na kterou se po relativně krátké přípravě lodí jménem Callisto vydává trojice dobrodruhů: již míněný předseda výše zmíněné společnosti Bearwarden, doktor (práv) Cortlandt a Dick Ayrault, jenž je velitelem mise. I když zrovna jeho motivace vydat se na meziplanetární pouť je nepochybně nejhumornější. Chce totiž nějak přečkat čas, než jeho snoubenka dokončí studium na univerzitě, protože teprve potom se s ní může oženit (mohl by dřív, ale nechce ji rozptylovat před plněním závěrečných zkoušek). A kam letět? Mars i Venuše se dle toho, co pozorujeme v teleskopech, jeví jako místa zcela nehostinná, proto padne volba na Jupiter a Saturn, o nichž se autor spolu se svými hrdiny domnívá, že mají stejně tak pevný povrch jako Země a její nejbližší sousedé.

Nezbývá než sbalit kufry a vyrazit na cestu. K té vesmírní pionýři nevyužívají jen apergii, nýbrž i gravitační přitažlivost těles, kolem nichž prolétávají. V kombinaci jde o až zázračně rychlý způsob pohonu, takže ve svém plně elektrifikovaném „projektilu“ s možností průběžně doplňovat chemickou cestou kyslík a zbavovat se oxidu uhličitého zanedlouho minou Měsíc a zakrátko též Mars, na jehož povrchu spatří polární čepičky i mělká moře. Po setkání s neznámou kometou se dostanou do pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. K obrovskému překvapení zjistí, že Hilda (jedna z planetek) má atmosféru a jsou na ní moře, lesy i řeky! Poté už konečně přistávají na Jupiteru. Nemýlili se. Povrch je pevný a kypí životem. Vedle dýchatelného vzduchu a silné gravitace, s níž se opět vypořádají pomocí apergie, zde nacházejí bujné lesy (jeden takový může i za slavnou Velkou rudou skvrnu), obojživelníky, plazy (zejména obrovské množství hadů), ptáky podobné čápům i savce, kteří připomínají mamuty a srstnaté nosorožce.

Zdá se, že Jupiter je co do fauny a flóry velmi podobný Zemi, ne však té současné, nýbrž Zemi, jak vypadala v prehistorických dobách. To potvrzuje i následné setkání s kopiemi brontosaurů, stegosaurů či triceratopsů. Ve všem se ale jupiterská příroda dávné pozemské nepodobá. V noci badatelé narazí kupříkladu na podivnou světélkující rosolovitou kouli, která bez skrupulí pohlcuje všelijaké menší živočichy. Nezvykle působí i rostliny, jež své opylovače (ptáky) lákají místo vůně na zpěv (existují tu i masožravky vábící zpěvem kořist), nebo gigantičtí mravenci, kteří jsou na Jupiteru vůbec nejobávanějšími predátory. Závěrečný výlet projektilem nad povrchem planety čtenáři odhalí obrovské oceány a všelijaké přírodní krásy Jupiteru, což cestovatele logicky vede k úvaze, že tak půvabný svět by bylo vskutku škoda nekolonizovat– beztak by jednou dospěl do stavu, v němž je dnes Země, tak proč to neurychlit?

Tím ale úžasná cesta zdaleka nekončí. Za drahou Jupitera je další obří planeta, Saturn. Bude i ten pozemskou kopií? Hned po přistání průzkumníci zjistí, že nikoli. Něco tu totiž nehraje. Krom neidentifikovatelného zvuku linoucího se kdoví odkud se jim zdá, jako by je neustále někdo pozoroval, ačkoli krom občasného stínu mihnoucího se na okraji zorného pole nic konkrétního nespatří. Když se pak před jejich zraky rozpohybuje tužka a začne sama od sebe psát cosi na papír, protagonisté zcela přirozeně a s naprostým klidem usoudí, že to jsou nejspíš duchové. A nemýlí se.

Zanedlouho se před nimi dokonce jeden zhmotní a vyloží jim, jak to s duchy na Saturnu je: jsou to duše mrtvých pozemšťanů, mají schopnosti vidět do budoucnosti, občas se mohou vracet i na Zemi a v podstatě existují mimo čas. Dojde na úvahy o vědeckotechnickém vývoji, přičemž duch užaslým dobrodruhům sdělí, že lidský pokrok je v podstatě neomezený a jednou budou lidé schopni přeměnit svou planetu zcela k obrazu svému. I zde se ovšem nakonec najde nějaký ten život, tentokrát už ale pozemské organismy připomínající jen vzdáleně, jelikož Saturn je na rozdíl od Jupitera vývojově dál než Země. Hrdinové zde potkají prazvláštní dvounohá i třínohá zvířata či létající čtyřnožce, avšak tím nejzajímavějším jsou nepochybně draci požírající jedovaté mochomůrky, díky čemuž jsou jedovatí i oni sami.

Zbytek pobytu na Saturnu se nese v jakési snové atmosféře a je plný rozjímání o životě a smrti, lásce, štěstí i nutnosti zušlechťování duše, která dobrou zůstane i po smrti. Ve spánku k protagonistům přicházejí dávno mrtví blízcí a varují je před bezvěrectvím a příliš materialistickými postoji. Při následujícím setkání s týmž duchem, jenž se hlavním hrdinům zjevil už po příchodu na planetu, se řeč stočí na projevy duchů na Zemi či jejich touhu po poznání a vědomostech, ale i na úvahy o dalších neprozkoumaných světech ve Sluneční soustavě i mimo ni. Padne například zmínka o hypotetické planetě Vulkán nebo tělese, jež Slunce obíhá daleko za drahou Neptunu (Neptun byl objeven v roce 1846). Této oběžnici Astor prostřednictvím ducha říká Cassandra. Vypráví o ní jako o nehostinném, ledovém světě, kde nežijí žádná zvířata ani rostliny, a kde tráví věčnost duše těch nejhorších hříšníků (člověk si nemůže nevzpomenout na bytosti, jež na Pluto objevené v roce 1930 umístil v některých svých dílech mistr kosmické hrůzy H. P. Lovecraft).

Duch dále mluví o jiných planetárních systémech i obrovské hvězdě jménem Cosmos, kolem níž se patrně točí celý gigantický vesmír. Na závěr následuje už jen řada poněkud nezáživných kapitol o Bohu, spasení, morálce i hříchu, načež sám Ayrault nakrátko poznává, jaké je to být duchem. Čas je nezastavitelný a cestovatelé stýskající si po Zemi opouštějí tento zvláštní svět a vrací se domů, kde na ně čeká nehynoucí sláva, a na Ayraulta samozřejmě vytoužená, dostudovaná nevěsta.

Převyprávění děje jasně ilustruje, že Astor měl fantazii bujnou, avšak podobně jako třeba Verne si své představy, vize a teorie nevycucal zcela z prstu. Už jen přehled vynálezů, jež předpověděl v první části knihy, je poměrně úchvatný, a stejně tak mají své opodstatnění i popisy života na jednotlivých planetách. Dnes samozřejmě víme, že Jupiter i Saturn jsou plynní obři, na nichž je život, jak jej známe, nemožný, avšak v Astorově době to známo ještě nebylo (přinejmenším ne s jistotou).

Když se hlavní hrdinové na Jupiteru setkají s dinosaury a dalšími prehistorickými bytostmi, které jako by z oka vypadly těm pozemským, může se čtenář pousmát nad nedostatkem autorovy představivosti. Není to ale zase tak dávno, kdy probíhala vážná diskuze nad otázkou, jestli by se na Zemi vyvíjel život stejnými cestami, kdybychom jej vrátili zase na začátek. Někteří badatelé, například Simon Conway Morris, totiž věří, že množství uskutečnitelných tělesných plánů je omezené a evoluce má tak v mnoha ohledech svázané ruce, pročež by některé etapy jednoduše musela vzít po stejných pěšinkách, jimiž se ubírala poprvé.

Proč by to tak nemohlo být na Jupiteru, pakliže by zde panovaly srovnatelné podmínky jako Zemi a život se skládal z podobných buněk, nebo se dokonce rozvinul z mikroorganismů, jež by sem i na Zemi doputovaly z vesmíru, jak postulovala již tehdy existující panspermická hypotéza? Takovým předpokladům by se i za Astorova života patrně dalo vytknout ledacos, ale z hlediska dobového kontextu jeho domněnka zase tak směšně nepůsobí. Ve svém zaujetí pro dinosaury navíc nebyl zdaleka sám. Stačí vzpomenout na Vernovu Cestu do středu Země (1864), kde zástupci prehistorické fauny a flory přečkali kataklyzma uvnitř naší planety, či na Ztracený svět (1912) Arthura C. Doyla, v němž dinosauři přežili na chráněné náhorní plošině uprostřed jihoamerické džungle.

Ještě směšněji však na dnešního čtenáře nepochybně zapůsobí návštěva Saturnu plného duchů a nutno přiznat, že oproti předešlým částem knihy, jsou v tomto případě některé kapitoly skutečně ubíjející, zejména pak Ayraultovy ustavičné obavy, že už na něj jeho milá na Zemi určitě zapomněla. Jenže i zde Astor staví na „reálných“ základech. Samozřejmě teď nemáme na mysli reálnost duchů, nýbrž reálnou víru v duchy, která v druhé polovině 19. století ve Spojených státech i Velké Británii dosahovala vrcholu. Tato víra navíc nebyla módní jen mezi běžnými lidmi, ale přiklonilo s k ní i několik význačných vědců či spisovatelů, například fyzikální chemik a objevitel thalia William Crookes, spoluobjevitel teorie přírodního výběru Alfred Russel Wallace nebo zmíněný Doyle, který se jí věnoval v románu Země mlhy (1926). Nakonec se víra v duchy, respektive jakousi posmrtnou existenci lidské mysli, stala v podstatě náboženstvím, jež se označovalo jako moderní spiritualismus. Mnozí o tom, kde všichni ti duchové jsou, nejspíš ani nepřemýšleli, avšak Astor se jako člověk prakticky založený touto otázkou nepochybně zabýval a zjevně dospěl k závěru, že aby duše všech zemřelých zůstávaly na Zemi, je neúnosné – tak proč je neposlat do vesmíru, například právě na Saturn, kam se jich bezpochyby vejde víc než dost?

Vedle dobrodružného děje, jehož na třech stovkách stran (v českém překladu) vlastně zase tak moc není, je kniha prošpikovaná všelijakými fakty a střízlivými i odvážnějšími hypotézami o tělesech Sluneční soustavy i vzdálenějším vesmíru. Astor se totiž po vzoru Julese Verna snaží zaujmout netradičním příběhem z ještě netradičnějšího prostředí, a na jeho pozadí předat co možná nejvíc informací o dané problematice. Pro dnešního čtenáře tak může být knížka zajímavá i jako svědectví o stavu tehdejšího poznání a o dobovém nazírání na různé odborné (nejen vědecké) otázky, byť je třeba mít na paměti, že pocházejí z pera amatérského nadšence, který knihu zároveň využil i jako možnost sdělit čtenářům vlastní názory na záležitosti méně uchopitelné a daleko osobnější.

Astor, J. J. (1896) Jinými světy: Román budoucnosti. Jos. R. Vilímek v Praze, 302 s.

Doyle Arthur Conan (1994) Země mlhy. Yetti, 174 s.

Doyle Arthur Conan (1971) Ztracený svět. Albatros, 248 s.

Laurie, A (1927) Magnetová hora. Josef R. Vilímek, 296 s.

Poe, E. A. (1949) Neuvěřitelná dobrodružství. Svoboda, 142 s.

Verne, J. (1991) Den amerického novináře roku 2889. Onyx, 42 s.

Verne, J. (1996) Ze Země na Měsíc/Okolo Měsíce. Mustang, 306 s.

Mitton S. (2022) A Short History of Panspermia from Antiquity Through the Mid-1970s. Astrobiology. 22 (12), 1379–1391. doi: 10.1089/ast.2022.0032.

Morris, S. C. (2008). Life’s Solution: what happens when we re-run the tape of life? Studies: An Irish Quarterly Review, 97 (386), 205–217. doi: 10.1017/CBO9780511535499

Pecháček, P. (2017) Great Moon Hoax aneb o Johnu Herschelovi a životě Měsíčňanů. Astropis, 1, 27–33.

Pecháček, P. (2018) Duchové v hledáčku vědy. 100+1 zahraniční zajímavost, 14, 30–33.

Pecháček, P., Průša, P. (2016) Čtvrté skupenství hmoty, thallium a síla mysli. Československý časopis pro fyziku, 2 (66), 115–118.

https://en.wikipedia.org/wiki/John_Jacob_Astor_IV