Great Moon Hoax: největší novinářská kachna v dějinách astronomie

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu, a v případě Johna Herschela (1792–1871), syna slavného anglického astronoma, hudebníka a objevitele planety Uran Williama Herschela (1738–1822), to platí dvojnásob. John Herschel se narodil 7. března 1792 ve městě Slough a v osmi letech nastoupil do elitní chlapecké školy v nedalekém Etonu, kde se ovšem místo vzdělání dočkal především šikany od spolužáků. Na vysokoškolská studia, k nimž nastoupil v roce 1809, se proto raději připravoval doma, což vzhledem k tehdejšímu vzdělávacímu systému nejspíš nebylo nijak na škodu. Na univerzitě v Cambridge našel zálibu v matematice a dalších přírodních vědách, zejména chemii. Zajímal se také o fotografii a tato záliba mu zůstala celý život. Dokonce se uvádí, že slovo fotografie užil jako první roku 1839 právě on.

Po vzoru slavného otce přirozeně projevoval náklonnost k astronomii. Zabýval se kupříkladu katalogizováním dvojhvězd, sluneční fyzikou, vzájemným gravitačním působením kosmických těles a řadou kosmologických otázek. Významnou roli sehrál během slavného „lovu“ na osmou planetu Sluneční soustavy, jejíž polohu v roce 1846 nezávisle na sobě vypočítali John C. Adams (1819–1892) a Urbain Le Verrier (1811–1877) a která posléze dostala název Neptun. Ještě častěji ale Herschelovo jméno zaznívá v souvislosti s událostí, s níž vlastně neměl právě až na jméno nic společného. Celé se to semlelo v roce 1835, kdy Herschel už více než rok pobýval na observatoři v Kapském městě, kde se věnoval mapování jižní noční oblohy či pozorování návratu Halleyovy komety a kde jej také 3. června 1836 navštívil Charles Darwin (1809–1882), jenž se tudy vracel ze své slavné plavby na lodi Beagle (1831–1836), která zažehla jeho úvahy o biologické evoluci.

Příběh, který později v vstoupil do dějin jako největší novinářská kachna v dějinách astronomie, se začal psát v úterý 25. srpna 1835. Toho dne vyšel v newyorském deníku The Sun první ze šestice článků, které zpravovaly o fantastických objevech, o něž se měl během svých pozorování na Mysu Dobré naděje postarat slovutný astronom John Herschel. Autor zprávy zprvu trochu tajuplně prohlásil, že informace, které se v deníku během následujících šesti dní objeví, představují počátek nové etapy chápání Země, člověka i samotného života. Zde krátký úryvek (v překladu autora):

Aby čtenář pochopil důvody našeho nadšení, ihned uvedeme ve známost, že mladý Herschel s použitím teleskopu nesmírných rozměrů a zcela nového principu již stačil ve své observatoři na jižní polokouli učinit nanejvýš pozoruhodné objevy na každé planetě naší Sluneční soustavy, nalezl planety v slunečních soustavách cizích a podařilo se mu získat jasný výhled na předměty na Měsíci, plně rovný tomu, kterak na pozemské objekty nahlíží prosté lidské oko ze vzdálenosti sta yardů. Kladně zodpověděl otázku, zda je tato družice obydlena a jakým řádem věcí, zformuloval novou teorii komet a vyřešil či opravil téměř každý čelný problém matematické astronomie.

Předložené informace, dodané přímým aktérem celého dění, Herschelovým asistentem doktorem Andrewem Grantem, měly navíc být toliko stručným shrnutím uskutečněných objevů a úplnou zprávu právě pečlivě přezkoumávala komise londýnské Královské společnosti. Články měly rovněž doprovodit ilustrace vytvořené přímo Herschelem či vzniklé podle jeho nákresů.

První dva články se se věnovaly především onomu „teleskopu nesmírných rozměrů“. Už Johnův otec disponoval velmi výkonným dalekohledem (jednalo se o reflektor se zrcadlem o průměru přes 1,2 metru, jenž s odkazem na délku tubusu nesl jméno Great Forty-Foot), který ale nebyl kvůli nízké světelnosti a jiným optickým omezením příliš vhodný k pozorování objektů Sluneční soustavy. Ovšem mladý Herschel tyto problémy dokázal vyřešit a navrhl zcela nový přístroj vybavený speciální čočkou o průměru neuvěřitelných 24 stop (tedy 7,315 m) a dosahující 42 000násobného zvětšení. Sklo o váze bezmála sedmi tun mělo být zasazeno do zvláštního dřevěněného rámu a součástí celé aparatury byl ještě speciální mikroskop, který zvětšoval obrazy vznikající v ohnisku čočky, díky čemuž se umocnil výkon samotného dalekohledu.

Pokračování seriálu se v novinách objevilo hned následující den a přineslo první zprávu o pozorování Měsíce, jež proběhlo v noci 10. ledna 1835. Do té doby byly zázračným teleskopem sledovány pouze různé hvězdy jižní oblohy a několik nových stálic. Při namíření dalekohledu na Měsíc astronomové spatřili pozoruhodně zbarvené čediče a jiné horniny a hned nato i první známku organického života: rostlinu s jasně červeným květem, připomínající vlčí mák. Krátce na to objevili stromy podobné tisům či jedlím a brzy také záhadné artefakty, například stavby připomínající pyramidy. V oblasti se nacházeli též živočichové. Vedle těch docela obyčejných, jako například čtvernožců připomínajících domácí tury, zde žila i stvoření daleko podivnějšího vzezření, jako třeba namodralí, kozám podobní obratlovci, avšak jen s jediným rohem, mohutní obojživelníci, a dokonce i ptáci tvarem těla upomínající na pelikány.

V podobném duchu se nesly i následující články. Astronomové objevili mnoho druhů stromů a bylin i několik nových zvířat, konkrétně devět druhů placentálních savců a pět druhů savců vejcorodých. K první skupině se řadili měsíční sloni, losi, miniaturní zebry, rohatí medvědi a bipední bobři. To ale nebylo zdaleka vše. Největší bombu přinesl čtvrtý článek, který informoval o pozorování tvorů s lidskými rysy. Měsíčňané, kteří byli zjevně tvůrci dříve spatřených staveb, měli nažloutlou kůži, vlasy barvy mědi na zádech nesli jakási křídla, která nejvíce připomínala blanitá křídla netopýrů. I proto je vědci pojmenovali Vespertilio homo neboli netopýří lidé. Prostředí, ve kterém žili, se značně podobalo tomu pozemskému. Na Měsíc totiž vedle zvířat a vegetace nechyběly hory, sopky, říčky, jezera či moře.

Jednalo se o nejúžasnější objev v dějinách lidstva, ale co čert nechtěl, veškerá pozorování Měsíce musela být z důvodu rozsáhlého požáru v observatoři přerušena, jak prozradil poslední ze šestice článků. A když bylo vše konečně opraveno, nacházel se Měsíc v novu, a Herschel proto dalekohled namířil na jiné objekty Sluneční soustavy, zejména Saturn, aby odhalil tajemství jeho prstenců.

Série článků pochopitelně vyvolala pořádné pozdvižení a Měsícem žil v tu dobu celý New York. Deník, který vznikl teprve dva roky předtím, začal vycházet ve výrazně vyšším nákladu a mnoho lidí bylo přesvědčených, že jsme odhalili první živé bytosti mimo naši planetu. Koneckonců články působily, přinejmenším pro laiky, celkem důvěryhodně. Za uvedené informace se koneckonců zaručil jmenovaný Andrew Grant a o Herschelovi se vědělo, že se do jižní Afriky skutečně vydal s jakými výkonným dalekohledem. Záhy ale začal příběh dostávat trhliny. Ozvali se odborníci na konstrukci teleskopů, kteří popsaný přístroj považovali za naprostý výmysl, a pokud neexistoval dalekohled, který to měl vše umožnit, pak musí být lež i všechno ostatní. Podivné byly koneckonců i mimořádně detailní popisy zvířat a rostlin a na věrohodnosti reportáži ubíral i fakt, že fauna a flora se až podezřele podobaly těm pozemským. (Podobný nedostatek fantazie ve svém románu o cestování Sluneční soustavou projevil o šedesát let později i J. J. Astror.)

Už o pár týdnu později začaly na veřejnost pronikat informace, že celá reportáž byla jedna velká kachna, která měla přitáhnout pozornost k mladému deníku, byť ten se k těmto spekulacím nevyjadřoval. Dodnes navíc není zcela jasné, kdo byl vlastně autorem textu, ale předpokládá se, že jej sepsal Richard Adams Locke (1800–1871), který tehdy pro The Sun pracoval. Samotný Herschel ani žádný jeho asistent se na článcích samozřejmě nepodíleli, ale „zneužití“ svého jména anglického astronoma nijak nepobouřilo. Naopak byl celým hoaxem pobaven, a dokonce zalitoval, že jeho skutečné objevy tak barvité nejsou.

Určitou nevoli ovšem vyjádřil spisovatel Edgar Allan Poe (1809–1849), který prohlašoval, že reportáž je plagiátem jeho o dva měsíce dříve a bez většího ohlasu publikované povídky Bezpříkladná dobrodružství jistého Hanse Pfalla (česky vyšla v roce 1949). Poe se cítil ošizen a na The Sun měl zlost. Možná i to je důvod, proč v témže deníku vyšel roku 1844 další mystifikační článek, který líčil cestu jistého dobrodruha balonem přes Atlantický oceán. Autorem byl tentokrát sám Poe a jeho smyšlená reportáž vešla ve známost jako The Ballon Hoax neboli Senzace s balónem.

Great Moon Hoax se dodnes připomíná jako ukázkový případ novinářské kachny a vlivu medií na veřejné mínění. Zajímavostí je, že o něm stručně píše i Jules Verne ve své vynikající satirické knize Ze Země na Měsíc. Mimochodem, v románu Na kometě téhož spisovatele se objevuje zmínka o Johnu Herschelovi a jeho pozorovaní Halleyovy komety v roce 1835 (viz ilustrace výše).

http://hoaxes.org/archive/permalink/the_great_moon_hoax (obsahuje textový přepis všech šesti článků, obrázky, reakce veřejnosti, odkazy na literaturu a další informace)

Buttman, G.: The Shadow of the Telescope: Biography of John Herschel. The Lutterworth Press, 1987 (přeloženo z německého vydání, 1965).

Kollerstrom, N. (2006) John Herschel on the Discovery of Neptune. Journal of Astronomical History and Heritage, 9(2), 151–158. https://doi.org/10.3724/sp.j.1440-2807.2006.02.03

Pecháček, P. (2017) Great Moon Hoax aneb o Johnu Herschelovi a životě Měsíčňanů. Astropis, 23(1), 29–33

Warner, B. (2009) Charles Darwin and John Herschel. South African Journal of Science, 105(11–12), 432–439.