Falešné mršiny, sexuální atrapy i neviditelné barvy aneb na co letí opylovači

Téma rozmnožování je jednou z nejatraktivnějších oblastí biologie. Většinou nám na mysli vytanou spíše pozoruhodné pářicí rituály a rozmnožovací strategie různých živočichů, od lvů či hrdliček po skokany, avšak stejně vzrušující může být rozmnožování rostlin. Ty mají na rozdíl od většiny živočichů jednu celkem zásadní nevýhodu: nemohou se jen tak sebrat a aktivně hledat pohlavního partnera. Nejen tuto překážku, ale i mnohé jiné rostliny obcházejí mnoha fascinujícími triky.

Existuje několik základních způsobů, jak mohou semenné rostliny zajistit přenos samčích pohlavních buněk (pylu) k samičím vajíčkům. Pomineme-li samoopylení (ne že by nebylo zajímavé), nabízejí se tři základní cesty: větrem, vodou a s dopomocí opylovače. Opylování pomocí větru (anemogamie, též větrosnubnost) je nejběžnější u nahosemenných rostlin (například jehličnany), ale ani u krytosemenných není úplnou výjimkou.

Další možností je přenos pylu vodou (hydrogamie, krásně česky vodosnubnost), který využívají některé vodní druhy. Třetím a u krytosemenných rostlin nejběžnějším způsobem je využívat coby prostředníka pro přenos pylu živočicha. Opylovačem bývá nejčastěji hmyz, včetně motýlů a brouků, nicméně nejvýznamnější roli hrají včely (včela medonosná a dalších asi 20 000 druhů). Na opylování květů se však podílejí také někteří obratlovci, nejčastěji ptáci (kolibříci), savci (kaloni, netopýři, primáti či vačnatci), a dokonce plazi.

Proč jsou květy tak barevné? Do značné míry za to mohou právě opylovači. Pro rostlinu je totiž zcela zásadní, aby ke svému květu nějak přilákala živočicha, který zajistí přenos jejího pylu na dalšího jedince stejného druhu. A právě atraktivní vzhled a zbarveníkvětu jsou tím nejčastějším prostředkem, jímž se rostliny snaží svého opylovače přivábit.

Nicméně utáhnout opylovače pouze na hezké barvy by nemuselo fungovat, alespoň ne dlouhodobě. Rostliny proto svým „pylovým taxikářům“ často nabízejí chutnou odměnu, například nektar či samotný pyl, která zvýší pravděpodobnost, že se opylovač bude k rostlinám podobné barvy či tvaru (a tudíž s trochou štěstí i stejného druhu) vracet. Opylovači se koneckonců také vyplatí, když se bude vracet tam, kde našel prostřený stůl (chováme se stejně a poděkovat za to můžeme dopaminu). Tenhle oboustranně výhodný systém ale nevznikl jen tak z čista jasna. Preference opylovače pro určité květy a zbarvení (a jiné vlastnosti) květů jsou výsledkem mnoha milionů let koevoluce.

Včely, motýli a jiní opylovači ale vidí svět v trochu jiných barvách než my. Jejich zrak je na rozdíl od toho našeho citlivý i na ultrafialové (UV) záření (elektromagnetické záření o kratších vlnových délkách, než to, které s antropocentrickou samolibostí nazýváme viditelné světlo). Na květech mnoha rostlin můžeme najít ultrafialové, pro člověka neviditelné, vzory, které mívají specifickou podobu: tmavý střed květu (absorbuje UV paprsky) obklopený zářivou plochou (která je naopak odráží). Viz obrázek výše.

Vzniká tak nápadný kontrast, který funguje jako návěstidlo pro opylovače, kteří díky tomu snadno najdou střed květu, kde je čeká sladká odměna i nálož pylu určená k přenosu na další květ. Zajímavé je, že UV signály mnozí opylovači využívají i při vzájemné komunikaci, včetně signalizace mezi pohlavími, a je otázkou, jestli rostliny svými UV vzory pouze nevyužívají již existující a pohlavním výběrem upevněnou svůdnost ultrafialových vzorů pro některé živočichy.

Rostliny někdy cílí i na jiné smysly než zrak. Velmi zajímavý způsob lákání opylovače využívá například svícník Sandersonův (Ceropegia sandersonii) z čeledi toješťovitých. Svícníky jsou nápadné neobvyklým tvarem květů, které vydávají specifickou vůni přitahující preferované opylovače. Opylování ale neprobíhá zcela standardně. Květy hmyz na čas uvězní a propustí jej až později, kdy je řádně obalený pylem. Obvyklými opylovači svícníku Sandersonova jsou mušky rodu Desmometopa, které mají zajímavý způsob obživy. Kradou totiž kořist, nejčasněji včely, různým pavoukům, například běžníkům (obecně se tomu říká kleptoparazitismus).

Proč ale mušky do květu svícníků vůbec vlétnou? Vědci v jedné celkem nedávné studii ukázali, že onen zvláštní pach vydávaný rostlinou se z chemického hlediska značně podobná látkám, které uvolňuje napadená či čerstvě usmrcená včela. Rostlině se tak v průběhu evoluce podařilo objevit vůni připomínající potravu svého hlavního opylovače, který pak do květu bezelstně vletí s očekáváním chutné včelí hostiny.

Podobou metodu vábení opylovačů využívají také zmijovce (kterým se někdy přezdívá Áronova hůl) z čeledi áronovitých. Největším zástupcem rodu je zmijovec titánský (Amorphophallus titanum), jehož domovinou je jihovýchodní Asie. Jeho květenství bývá vysoké kolem půldruhého metru, ale může dorůst téměř dvojnásobné výšky. Pro lákání opylovačů si tento druh zvolil podobnou strategii jako výše zmíněný svícník.

Květenství vydává velmi silný odér připomínající hnijící maso (navíc se květenství zahřívá na poměrně vysokou teplotu, aby se pach hezky šířil). Zatímco nám může aroma zmijovce připadat odporné, pro opylovače této rostliny je neodolatelné. A užijí si ho dosyta. Když ke květenství přiletí, zůstanou v něm uvězněni celý den. Proč tak dlouho? Samčí a samičí generativní orgány ve snaze zabránit samoopylení nedozrávají zároveň. Hmyz proto nejprve setře přinesený pyl na již dozrálé pestíky (samičí orgány) a následně musí počkat, dokud nedozrají i prašníky produkující pyl. Ten se na opylovače při odletu nabalí a může být přepraven na další rostlinu.

V souvislosti s rostlinami, které využívají pro lákání opylovačů výrazného pachu, nemůžeme opomenout ani slavnou raflézii Arnoldovu (Rafflesia arnoldii), parazitickou rostlinu známou z tropických pralesů Bornea či Sumatry. Tmavě červené a bíle kropenaté květy, které dosahují v průměru asi jednoho metru a atakují hmotnost deseti kilogramů, nemají žádný kořen ani stonek. Vyrůstají přímo na kmeni hostitelských liánovitých rostlin. Vodu a živiny získávají pomocí vláken, kterými prorůstají tělem hostitele. Rudá barva květu a pach hnijícího masa jsou neodolatelné pro mouchy, které na květ sedají v očekávání, že se jedná o vhodnou mršinu, do níž by mohly naklást svá vajíčka. Jenže raflézii takříkajíc sednou lep, protože na sebe jen nabalí pyl, který přenesou na další květ.

Podobných drobných podvodů je příroda plná, v „podlosti“ se však nevyrovnají těm, které si pro opylovače přichystaly některé orchideje, které využívají nejzákladnějších pudů hmyzu a odměnu nenabízejí žádnou. Nejdál v tomto ohledu zašly druhy, jejichž květy plní roli sexuálních atrap: vypadají, a někdy dokonce voní jako samičky určitého druhu hmyzu, a lákají tak roztoužené samečky, kteří se s atrapou pokoušejí marně kopulovat. Během této snahy se samci na tělo přilepí takzvaná brylka (útvar vzniklý slepením pylových zrn), kterou jedinec při následujícím bezvýsledném pokusu o páření předá další rostlině. Z tuzemských orchidejí s k této strategii uchylují tořiče.

Podobně samečky lákají i australské orchideje rodu Drakaea, které mají atrapu připevněnou na jakémsi pohyblivém rameni. Jakmile samec podvrženou samici spatří, přiletí k ní a urputně se s ní snaží odletět pryč. Jenže „ona“ se ne a ne pustit. Samec tak hřbetem opakovaně naráží do druhé části květu, v níž jsou umístěné brylky. Brylka se mu na záda nakonec přilepí a zůstane tam, dokud milovník nedoletí k další rostlině, kde se pokusy o kopulaci opakují a brylka se odlepí. Každý druh orchideje tohoto rodu se navíc specializuje na konkrétní druh opylovače (uvolňuje chemické látky imitující feromony produkované samicí daného druhu), takže nehrozí, že by brylka skončila na nesprávné rostlině.

Na sex ale opylovače lákají i některé jiné rostliny, například arizémy z výše zmíněné čeledi áronovitých. V jejich případě navíc nejde jen o obyčejný nestoudný podvod, protože nic netušící opylovači za svou „pomoc“ někdy dokonce zaplatí životem.

Výše uvedené příklady jsou jen špičkou ledovce, i tak ale snad dostatečně názorně ukazují, jak rozmanitými cestami během evoluce vztahy mezi rostlinami a jejich opylovači mohou ubírat.

Balážová et al. Rozmnožování z pohledu evoluce. Academia, 2016, 188 s.

Dawkins, R. S hlavou v oblacích: Vítězství nad gravitací. Dokořán, 2023, 304 s.

Heiduk, A., Brake, I., Von Tschirnhaus, M., Göhl, M., Jürgens, A., Johnson, S. D., Meve, U., & Dötterl, S. (2016). Ceropegia sandersonii Mimics Attacked Honeybees to Attract Kleptoparasitic Flies for Pollination. Current Biology, 26(20), 2787–2793. https://doi.org/10.1016/j.cub.2016.07.085

Pecháček, P. (2016) Ultrafialový svět rostlin III. Neviditelná pestrost květů – evoluce a význam UV znaků. Živa, 64 (4), 154–157. Online: https://ziva.avcr.cz/2016-4/ultrafialovy-svet-rostlin-iii-neviditelna-pestrost-kvetu-evoluce-a-vyznam-uv-znaku.html

Rossell, R. K., Riches, M., Koss, A. R., Brenner, T., & Farmer, D. K. (2025). Efficient pollination stinks: corpse flowers use floral trapping and persistent emissions. Geophysical Research Letters, 52(18). https://doi.org/10.1029/2025gl117021

Wilke, C. (2024). The biology of the enigmatic corpse flower provides clues to its conservation. Proceedings of the National Academy of Sciences, 121(41), e2418824121. https://doi.org/10.1073/pnas.2418824121