Tasmánští ďáblové: Úžasní vačnatci stíhaní ranami osudu

Když na Tasmánii, ostrov jižně od Austrálie, který je o něco menší než Česká republika, doputovali počátkem devatenáctého století první evropští osadníci, slýchali z buše hrůzostrašný vřískot a jiné děsivé zvuky. Jelikož ze své domoviny nic takového neznali, usoudili, že původcem randálu musí být nějaké ďábelské stvoření. A měli tak trochu pravdu. Nešlo však o žádné zplozence pekel, nýbrž pozoruhodné dravé vačnatce ďábly medvědovité (Sarcophilus harrisii), známé rovněž jako tasmánští čerti.

Ďáblové mají tmavou srst s bílými vzory, zavalité tělo a mohutné čelisti plné nebezpečných zubů. Samci jsou větší než samice a mohou dosahovat hmotnosti přes deset, podle některých zdrojů až 14 kilogramů. Nejtěžší samice jsou asi o pět kilogramů lehčí. Aktivní jsou zejména v noci a v současnosti žijí na celém ostrově, respektive kdekoli, kde najdou dostatek potravy. Jejich oblíbeným pokrmem jsou vombati, ale nepohrdnou ani klokany, králíky a jinými savci. Příležitostně si pošmáknout i na hadech nebo hmyzu.

Ačkoli mají pověst zuřivých lovců, podstatnou část jejich jídelníčku tvoří mršiny, kupříkladu klokani sražení autem. Mršiny navíc jen neohlodávají, ale žerou je bez ladu a skladu, včetně srsti a kostí, na což jsou dokonale vybavení. Silou svého skusu jsou v poměru k tělu světovými přeborníky. Když se u jedné mršiny sejde více ďáblů, dojde leckdy na divoké šarvátky doprovázené velmi hlasitými zvukovými projevy, které patrně kdysi tak děsily evropské osadníky a ďáblům vynesly reputaci mimořádně agresivních tvorů.

Ďáblové pohlavně dospívají ve věku dvou let a rozmnožují se jednou ročně. Samice po zhruba třech či čtyřech týdnech březosti rodí dvacet až třicet malinkatých mláďat, která váží těžko představitelných 200 až 300 miligramů, což odpovídá zhruba deseti zrníčkům rýže. Takový tvoreček by ve světě těžko přežil a naštěstí nemusí. Přesune se do samiččina vaku, jehož otvor na rozdíl od vaku nejznámějších vačnatců, klokanů, nesměřuje k hlavě, nýbrž k ocasu. Ve vaku mláďata stráví asi tři a půl měsíce, a když z něj vylezou, váží již tisíckrát víc než na začátku, tedy kolem 200 gramů. Z původního houfu jich ovšem přežije jen pár. Ve vaku se úspěšně vyvíjí obvykle pouze dva až tři, maximálně čtyři ďáblíci.

Kdysi bývali ďáblové na Tasmánii hojní a jejich populace čítala stovky tisíc kusů. Místní farmáři je však považovali za škodnou a litovali každé kulky, která nenašla cíl. Od 30. let dvacátého století začalo svítat na lepší časy a populace se stabilizovala. V polovině 90. let ale přišla další pohroma v podobě nakažlivé rakoviny tváře, která se mezi ďábly šíří napříč kontinentem a v naprosté většině případů končí smrtí. Populace od té doby klesla z téměř sto padesáti tisíc zvířat na dvacet tisíc. Ďáblové se ale nevzdávají. V roce 2008 se objevila zpráva, že zvířata z několika sledovaných populací předčasně dospívají a množí se dříve, než bývalo zvykem, a pozdější genetické výzkumy odhalily, že si ďáblové pod silným selekčním tlakem vyvíjejí proti rakovině tváře obranu. V podstatě tak sledujeme evoluci v přímém přenosu.

A ďábly na holičkách nenechala ani vláda a vědci, kteří pro jejich záchranu dělají, co mohou. V současnosti existují různé záchranné programy, například vysazení zdravé populace ďáblů na Mariin ostrov, a v roce 2021 se tito úžasní tvorové dokonce poprvé po několika tisíciletích úspěšně rozmnožili ve volné přírodě na australské pevnině, kam byli dovezeni o rok dříve. V současné době už se také testuje vakcína, která by měla tyto vačnatce ochránit před smrtelnou nákazou. Dnes je ďábel medvědovitý národním zvířetem Tasmánie a na seznamu IUCN je veden jako ohrožený druh.

Dobrou zprávou pro ty, kteří by chtěli tyto pozoruhodné tvory spatřit naživo, je, že nemusí cestovat na opačnou stranu zeměkoule, ale stačí vyrazit do některé ze zoologických zahrad, které je chovají. K takovým patří i pražská zoologická zahrada.

Dnes je sice ďábel medvědovitý největším dravým vačnatcem na světě, nicméně ještě před sto lety tomu tak nebylo. Prvenství v tomto ohledu držel úchvatný vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus), který kdysi žil v Austrálii, na Nové Guineji i na Tasmánii. Postupně vakovlků kvůli lovu i jiným nepříznivým faktorům ubývalo a jejich posledním útočištěm se stala právě Tasmánie. Ve volné přírodě byl poslední vakovlk uloven jistým farmářem v roce 1930 a o šest let později uhynul zbývající zástupce druhu držený v zajetí. Od té doby je navzdory nepotvrzeným pozorováním vakovlk považován za vyhynulého. Stále se však najdou nadšenci, kteří se ho pokoušejí najít, a nedávno médii dokonce prolétla zpráva o megalomanském projektu na znovuoživení vakovlka pomocí revolučních genetických metod.

Text článku vznikl částečným přepracováním kapitoly „Ďábel medvědovitý“ obsažené v knize: Pecháček, P. Protřelí predátoři. Edika, 2022, 112 s. (publikováno se svolením nakladatele).

Boddy, J. (2016). Tasmanian devils are rapidly evolving resistance to a contagious cancer. Science. https://doi.org/10.1126/science.aah7242

Guilder, E. (1978). Observations on the Tasmanian Devil, Sarcophilus harrisi (Dasyuridae: fvlarsupiala) at Granville Harbour, 1966-75. Papers and Proceedings of the Royal Society of Tasmania, 112, 161–188. https://doi.org/10.26749/rstpp.112.161

Jones, M. E., et al. (2008). Life-history change in disease-ravaged Tasmanian devil populations. Proceedings of the National Academy of Sciences, 105(29), 10023–10027. https://doi.org/10.1073/pnas.0711236105

Nowogrodzki, A. (2016). Tasmanian devils show signs of resistance to devastating facial cancer. Nature. https://doi.org/10.1038/nature.2016.20508

Phillips, B., & Jackson, S. (2003). Growth and development of the Tasmanian devil (Sarcophilus harrisii) at Healesville Sanctuary, Victoria, Australia. Zoo Biology, 22(5), 497–505. https://doi.org/10.1002/zoo.10092

Ďáblové narození v pevninské Austrálii: https://phys.org/news/2021-05-tasmanian-devils-born-australian-mainland.html

Oživení vakovlka: https://www.stoplusjednicka.cz/dokazeme-vzkrisit-tasmanskeho-tygra-co-znamenalo-jejich-vypusteni-do-volne-prirody