Tragická smrt manžela ji zdrtila, ale nezlomila. Inspirativní život a dílo Marie Curie

Nobelova cena, která se pravidelně uděluje od roku 1901, představuje nejvyšší možné ocenění, jež může jedinec či organizace obdržet za zásadní vědecký objev či přínos lidstvu. Získá ji samozřejmě jen málokdo a naprosto výjimečné je, aby byla někomu udělena více než jednou. Přesto se to v minulosti stalo, naposledy v roce 2022, kdy si Nobelovu cenu za chemii odnesl americký vědec Barry Sharpless, jenž stejné ocenění obdržel již v roce 2001.

Dvojnásobné laureáty (nepočítáme-li organizace) lze vypočítat na prstech jedné ruky. Kromě Sharplesse k nim patří americký chemik Linus Pauling, jenž byl v roce 1956 oceněn za svou vědeckou práci a o osm let později i za svůj přínos ke světovému míru, americký inženýr John Bardeen, který získal dvě Nobelovy ceny za fyziku (1956 a 1972) a britský biochemik Frederick Sanger, jenž je dvojnásobným nositelem Nobelovy ceny za chemii (1958 a 1980). Pátým vícenásobným držitelem Nobelovy ceny, navíc ve dvou různých kategoriích, je Marie Curie-Skłodowská (1867–1934). Nejenže byla první ženou, která tuto cenu dostala, ale zůstává i jedinou, která ji získala dvakrát.

Marie Salomea Curie-Skłodowská se narodila 7. listopadu 1867 ve Varšavě jako páté dítě do rodiny Władysława a Bronisławy Skłodowských, kteří působili jako učitelé. Od útlého věku projevovala podobně jako její sourozenci značné nadání a už v ve čtyřech letech dokázala plynule číst. Vzhledem k cílevědomosti a pracovitosti nebylo překvapením, když lyceum, jež navštěvovala, absolvovala v roce 1883 s vyznamenáním.

Tehdy už ji ale vychovával pouze otec, neboť matka o několik let dříve zemřela na tuberkulózu, a podobný osud předtím, jen v podobě tyfu, potkal i Mariinu starší sestru Zofii. Marie chtěla ve studiu pokračovat, ale v Polsku sužovaném ruskou nadvládou byl ženám vstup na vysoké školy zapovězen. Kromě samostudia tak alespoň tajně navštěvovala kurzy pořádané takzvanou létající univerzitou, kde posilovala své vlastenectví a mohla se zdokonalovat v přírodních vědách.

Jejím snem bylo ovšem skutečné vysokoškolské vzdělání, za kterým se spolu se sestrou Bronislawou toužily vydat do Paříže. Ani jedna na to ale neměla dostatek peněz a s výraznější podporou zchudlého otce, jehož příjem sotva postačoval na základní životní potřeby, počítat nemohly. Maňa s Broňou proto uzavřely dohodu, že studovat půjdou postupně. Nejprve do Paříže odjede starší ze sester, tedy Broňa, a mladší Marie začne pracovat a část vydělaných peněz bude Broně posílat. Jakmile Broňa dostuduje, bude podporovat mladší sestru.

Broňa se tedy vydala studovat lékařství a Marie mezitím začala dávat lekce a později se na více než tři roky stala vychovatelkou na venkově daleko od Varšavy. Práce to byla notně vyčerpávající a těžkosti dívka zažívala i v osobním životě. Zamilovala se totiž do staršího syna svých zaměstnavatelů, ti však považovali za nepřijatelné, aby se chudá guvernantka stala součástí jejich rodiny, což Marii tvrdě zasáhlo a propadla hluboké melancholii. Relativně dobře placené místo ale neopustila a vydržela na něm více než tři léta až do roku 1889, kdy se nakrátko vrátila do Varšavy, načež se vydala k dalším zaměstnavatelům. Tam už ovšem nezůstala tak dlouho, protože nadešla její chvíle.

V roce 1891 konečně mohla odcestovat do vysněné Paříže, kde se zapsala na slavnou Sorbonnu ke studiu fyziky. Útočiště našla u své sestry a jejího manžela, později si však kvůli klidu na učení i kratší dojezdové vzdálenosti pronajala pokojík blíže univerzitě. Studium bylo mimořádně náročné a Marie zjistila, že v mnoha oblastech má značné mezery, které musela zaplnit. Dřela ze všech sil a kvůli chladu, který v zimních měsících panoval v jejím pokojíku, i nedostatku jídla, se dostávala na hranici úplného vyčerpání.

Snaha se však vyplatila v roce 1893 studium úspěšně dokončila jako nejlepší ze třídy. O rok později navíc získala diplom ještě z matematiky a tentokrát studium uzavřela jako druhá nejlepší. Začala pracovat v laboratoři profesora Gabriela Lippmana, kde se zabývala magnetismem, kterého se týkal i její první publikovaný odborný článek. V témže roce se víceméně náhodou setkala s o osm let starším fyzikem Pierrem Curiem, který se do nadané a tvrdošíjné Polky bezhlavě zamiloval. Náklonost byla oboustranná a v roce 1895 se vzali. Jako svatební dar dostali dva bicykly, na kterých se následně vypravili do Bretaně, a vyjížďky na kolech byly jejich oblíbenou kratochvílí i v dalších letech.

Dva diplomy ale k naplnění Mariiných ambicí nestačily a chtěla pokračovat doktorským studiem. Po dlouhém zvažování se v roce 1897, kdy se manželům narodila dcera Irène, rozhodla ke studiu záhadného, zatím nepojmenovaného záření, jež o rok dříve objevil Henri Becquerel, který se také stal Mariiným školitelem (dříve vedl i Pierrovu disertační práci). Ačkoli se záření v něčem podobalo rovněž nedávno objeveným paprskům X, pro většinu badatelů nebylo zdaleka tak lákavým tématem jako ony, což ale Marii spíše povzbudilo.

Pomocí upraveného přístroje, který fungoval na bázi piezoelektrického jevu a jejž před lety vyvinul Pierre se svým bratrem Jacobem, začala Marie měřit intenzitu záření vydávanou některými horninami. Prvním úspěchem bylo, když v roce 1898 zjistila, že podobnou aktivitu jako uran vykazuje také thorium. Ukázalo se, že naměřená aktivita různých hornin odpovídá tomu, kolik uranu a thoria obsahují. Objevily se ovšem i výjimky. Tou nejpozoruhodnější byl smolinec neboli uraninit (chemicky oxid uraničitý), který vykazoval aktivitu čtyřikrát vyšší než uran či thorium.

To mohlo znamenat jediné: smolinec pravděpodobně obsahuje přinejmenším jeden dosud neznámý chemický prvek, který vydává výrazně silnější záření než uran. Dvanáctého dubna 1898 toto zjištění oznámil profesor Lippman před Francouzskou akademií věd, ale to byl teprve začátek. Nový prvek bylo totiž nutné izolovat.

V tu chvíli už se k Marii přidal i Pierre, který zanechal ostatních rozpracovaných výzkumů, a dál pokračovali společnými silami. V létě téhož roku už si byli jistí, že smolinec skutečně obsahuje dosud neznámý prvek, který na počest Mariiny vlasti nazvali polonium. Jeho objev na půdě Francouzské akademie věd oznámil 18. července Becquerel (Currieovi jejím členy nebyli) v příspěvku nazvaném „O nové, silně radioaktivní látce obsažené ve smolinci“. Právě zde poprvé zaznělo slovo „radioaktivní“. Poloniem to však neskončilo a 28. prosince manželé, opět Becquerelovým prostřednictvím, ohlásili objev dalšího prvku, jejž pojmenovali radium.

Jednalo se o sebevědomé prohlášení, které v mnoha vědcích vzbuzovalo pochybnosti. Oba prvky bylo proto nutné izolovat v dostatečně velkém množství, aby se daly změřit jejich chemické a fyzikální vlastnosti. (V roce 1899 navíc spolupracovník manželů André-Louis Debierne v rudě objevil další radioaktivní prvek, který dostal název aktinium.) To se však ukázalo jako velice zapeklitý úkol. Curieovi si nechali do Paříže z českého Jáchymova dovést několik tun smolince považovaného za hlušinu, který zpracovávali ve zcela nevyhovujících podmínkách přidělené „laboratoře“ v Lhomondově ulici.

Ve skutečnosti se jednalo dřevěnou boudu, která dříve sloužila medikům jako pitevna, ale ani k tomu již nebyla dobrá. Izolací radia nakonec manželé strávili čtyři roky. Zatímco Pierre zkoumal fyzikální vlastnosti radioaktivních prvků, Marie zpracovávala horninu v obrovských kotlích a snažila se připravit čistou sůl radia. Nakonec ho v podobě chloridu radnatého izolovala desetinu gramu, množství sice titěrné, přesto dostatečné, aby vědcům konečně umožnilo nový prvek prozkoumat podrobněji. Určitým zadostiučiněním byl však už samotný pohled na radium, které ve ztemnělé laboratoři vydávalo okouzlující namodralou záři, již manželé chodili obdivovat

Nyní už byla existence radia nezpochybnitelná. Marie Curieová mohla po letech dokončit disertační práci a v roce 1903 se stala první ženou, která ve Francii získala doktorský titul z fyziky. Mnohem větší satisfakce přišla později téhož roku, když Královská švédská akademie věd oznámila, že nositeli Nobelovy ceny se toho roku za výzkum radioaktivity stávají Henri Becquerel (jemuž připadla polovina ceny) a manželé Curieovi (kteří se podělili o tu druhou). Po letech tvrdé práce a života v chudobě se na oba vědce usmálo štěstí. Pierre se v roce 1904 stal profesorem fyziky na Sorbonně, kde již několik let přednášel, a o rok později byl konečně zvolen členem Francouzské akademie věd. Koncem roku 1904 se manželům také narodila druhá dcera, Ève. Idyla ale neměla dlouhého trvání. V dubnu roku 1906 totiž Pierre nešťastně upadl pod koňský povoz, který mu rozdrtil hlavu a na místě jej usmrtil.

Marii smrt milovaného manžela i spolupracovníka v jedné osobě silně zasáhla, ale pokračovala v jejich společném díle, a dokonce po Pierrovi převzala i přes odpor některých vyučujících jeho fyzikální přednášky na Sorbonně a v roce 1908 se stala první profesorkou na této univerzitě. V roce 1911 ji byla navíc v souvislosti s izolací čistého radia (což se podařilo pomocí elektrolýzy chloridu radnatého v roce 1910) udělena další Nobelova cena, tentokrát za chemii. Nicméně veřejné mínění jí tou dobou nebylo příliš nakloněno. Nejen proto, že byla žena a cizinka, což jí uškodilo už při neúspěšné kandidatuře do Francouzské akademie věd o rok dříve, ale i kvůli nařčení z rozvracení manželství svého kolegy Paula Langevina.

Kromě svých snů Marie naplňovala i ty Pierovy. Jedním z nich bylo zřízení Ústavu pro radium (Institut du Radium), který byl v Paříži založen v roce 1909. Stavba začala o tři roky později a dokončena byla v roce 1914, kdy se Marie stala ředitelkou ústavu. Sestával ze dvou sekcí: fyzikálně-chemické laboratoře a laboratoře biologické, ve které se zkoumaly biologické účinky radioaktivity. Už krátce po objevu radia vyšly najevo některého jeho účinky na organismus, včetně skutečnosti, že by se dalo využít při léčbě rakoviny.

Činnost ústavu ale byla záhy přerušena první světovou válkou, během níž se Marie vydala do frontové linie, kde organizovala činnost rentgenografických stanic, včetně řady mobilních, jež lékařům pomáhaly určit rozsah zranění či lokalizovat kulky a střepiny v tělech vojáků. V průběhu celé války bylo takto vyšetřeno přes milion zraněných.

Po válce Marie navázala na práci ve svém pařížském ústavu, kde se věnovala výzkumu radioaktivity, podílela se za zřízení Ústavu pro radium ve Varšavě, a podnikla řadu zahraničních cest. V roce 1921 se i s dcerami vydala do Spojených států, kde z rukou prezidenta Warrena Hardinga převzala gram radia, jež bylo zakoupeno za finanční prostředky získané sbírkou, kterou zorganizovala novinářka a obdivovatelka polsko-francouzské vědkyně Marie Meloneyová. Gram prvku stál sto tisíc dolarů a složily se na něj ženy z celé země. V roce 1925 Marie Curie poprvé a naposledy navštívila také Československo, kde jí dělal průvodce její bývalý žák František Běhounek. Krom setkání s prezidentem Masarykem či prohlídky Karlových Varů navštívila i Jáchymov, kde sfárala do dolu Svornost.

Zdraví Marie se však postupně zhoršovalo. Její výzkum proto do značné míry převzala dcera Irène, která se v roce 1926 vdala za francouzského fyzika Frédérica Joliota, s nímž v roce 1935 získala Nobelovu cenu za chemii za objev umělé radioaktivity. Tehdy už byla ale Marie Curiová po smrti. Zemřela 4. července 1934 ve věku sedmašedesáti let v sanatoriu, kde se o ni starala dcera Ève. Jako příčina úmrtí byla uvedena aplastická anemie, která se u ní rozvinula v důsledku dlouhodobého vystavení radioaktivnímu záření. Koneckonců její zápisníky vyzařují radioaktivitu ještě dnes.

Marie Curie-Skłodowská je díky své vytrvalosti a schopnosti jít za svým cílem navzdory všem nástrahám osudu nemírně inspirativní ženou. Jako vhodný náhled do jejího života lze doporučit zevrubný a procítěný životopis (viz zdroje) napsaný její dcerou, či, alespoň pro stručné seznámení určené spíše mladším zájemcům, epizodu ze slavného francouzského seriálu Byl jednou jeden… vynálezce, která shrnuje všechny zásadní body jejího díla.

Curie, Ève: Paní Curieová. Mladá fronta, 1964, 320 s.

Gasińska, A. (1999). Life and Work of Marie Sklodowska-Curie and her Family. Acta Oncologica, 38(7), 823–828. https://doi.org/10.1080/028418699432509

Mould, R. F. (1998). The discovery of radium in 1898 by Maria Sklodowska-Curie (1867-1934) and Pierre Curie (1859-1906) with commentary on their life and times. British Journal of Radiology, 71(852), 1229–1254. https://doi.org/10.1259/bjr.71.852.10318996