Článek
Přestože žraloci na první pohled připomínají ryby, ve skutečnosti tak jako rejnoci a chiméry patří mezi paryby. Paryby jsou evolučně velmi starou skupinou, která se na Zemi objevila před více než 400 miliony let a od (kostnatých) ryb se v mnohém liší. Jedním z charakteristických rozdílů je chrupavčitá kostra (ryby už ji mají jako většina ostatních obratlovců osifikovanou).
Není žralok jako žralok
Dalším rozdílem je způsob oplození. Zatímco u ryb pozorujeme ve většině případů vnější oplození (tření), paryby spoléhají tak jako my, plazi nebo ptáci na oplození vnitřní. To má někdy celkem drsné následky. Dobře známým příkladem je nitroděložní kanibalismus u žraloka písečného (Carcharias taurus): původně se děloze vyvíjí větší počet vajíček a posléze zárodků (jedná se o vejcoživorodý druh), které se navzájem požírají, dokud nezůstane pouze jeden, ten nejsilnější. Ještěže mají žraloci dvě dělohy, takže na svět posléze přichází dvě mláďata, nikoli jen jedno.
Žralok bělavý (Carcharhinus leucas).
Žraloci (Selachii) jsou velice pestrou skupinou. Zatímco ten nejmenší, světloun Perryho (Etmopterus perryi), dorůstá délky maximálně dvaceti centimetrů, ten největší a zároveň zcela neškodný, žralok obrovský (Rhincodon typus), měří obvykle kolem osmi až devíti metrů, a největší exempláře mohou dokonce dosahovat až dvojnásobku.
Tím bezesporu nejznámějším je však díky zaznamenaným útokům na lidi i účinkování ve slavném Spielbergově bijáku, který letos oslavil padesát let od uvedení do kin, žralok bílý (Carcharodon carcharias). Proslulost velkého bílého ale občas trochu upozaďuje ostatní zajímavé žraloky, například žraloka bělavého (Carcharhinus leucas), který je s ohledem na anglické pojmenování už i v češtině běžně označován také jako žralok býčí.
Slaná i sladká, hlavně že teplá
Žralok bělavý má poměrně robustní tělo, avšak oproti některým svým soukmenovcům (kupříkladu právě velkému bílému) je relativně malý. Maximální zaznamenaná délka u něj činí asi čtyři metry a nejvyšší hmotnost lehce přes tři metráky (podle jiného zdroje skoro 350 kg). Průměrní jedinci jsou však výrazně menší. Samice po dosažení pohlavní dospělosti (v 18 letech), měří 180 až 230 cm a váží něco přes sto kilogramů, samci (pohlavně dospívají o tři až čtyři roky dříve) bývají ještě o něco menší.
Žralok bělavý (Carcharhinus leucas).
Žralok bělavý, který se vyznačuje světle až tmavě šedým hřbetem a bílým břichem, je kosmopolitním druhem a najdeme ho v mělkých (většinou do 30 metrů, občas i hlouběji) pobřežních vodách tropických i subtropických moří a oceánů, od Ameriky přes Afriku a Asii po Austrálii. Zatoulat se může i k jihoevropským břehům. Důvodem neblahé proslulosti žraloka bělavého je však skutečnost, že rád pobývá také kolem ústí řek, a dokonce se vydává hluboko do vnitrozemí. V případě Amazonky a Mississippi byl zaznamen výskyt tohoto druhu i více než 3 000 kilometrů od ústí řeky do moře.
Je totiž schopen snášet pobyt ve sladké vodě, aniž by to pro něj mělo fatální následky, jako pro mnoho jiných mořských tvorů zvyklých na prostředí s vysokou koncentrací rozpuštěné soli. Pomáhají mu k tomu adaptace ve fungování rektálních žláz, ledvin či jater.
Obliba pobřežních vod a tendence vydávat se proti proudu řek je jednou z příčin, proč patří žralok bělavý společně s velkým bílým a žralokem tygřím (Galeocerdo cuvier) k druhům nejnebezpečnějším pro člověka. Výrazný podíl na tom má i jeho pověstná agresivita, která občas vede k tomu, že omylem zaútočí i na lidské plavce, třebaže běžnou součástí jejich jídelníčku nejsme.
Areál výskytu žralok bělavého (Carcharhinus leucas).
Před pár lety vyšla v tomto ohledu zajímavá studie, která zkoumala chování žraloků bělavých po připlutí k člověku ve vodě (dobrovolným subjektem byl jeden z autorů). Vědci testovali reakci žraloka na člověka stojícího či ležícího (na dně se zadrženým dechem) ve vodě hluboké asi 150 centimetrů, což je situace, která může snadno nastat. Ukázalo se, že když člověk stál, žraloci se od něj drželi dál a méně často se k němu přibližovali. Pokud tedy budete kousek od břehu, uvidíte pověstnou trojúhelníkovitou hřbetní ploutev a nebudete mít možnost rychle vylézt z vody, nejlepší je zůstat stát.
Plouve do polévky
K obvyklé kořisti těchto vrcholových predátorů patří především jiné paryby, tedy rejnoci či žraloci, ryby, želvy, delfíni, ba i ptáci. Sami se pak mohou stávat kořistí jiných žraloků, například žraloka tygřího, žraloka hnědého (Carcharhinus plumbeus) nebo i jiných žraloků bělavých. Kanibalismus u žraloků není nijak výjimečný.
Největší hrozbou je pro ně nepřekvapivě člověk. Kromě toho, že se mohou omylem zamotat do nastražených rybářských sítí, loví se i cíleně, a to pro kůži, maso či olej. Oblíbenou přísadou asijské kuchyně jsou také jejich ploutve. Podle informací Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (IUCN) populace žraloka bělavého v současnosti klesá a je klasifikován jako zranitelný druh.
Žralok bělavý (Carcharhinus leucas).
V souvislosti se žralokem bělavým nelze také nezmínit slavný případ, který se roku 1916 odehrál v New Jersey. V průběhu necelých dvou týdnů (od 1. do 12. července) tam tehdy došlo k sérii pěti útoků žraloků, jejichž bilancí byli čtyři mrtví a jeden těžce zraněný člověk. Tři útoky se navíc uskutečnily v přílivové řece či zátoce Matawan Creek, více než dvacet kilometrů od volného oceánu.
Dva dny po posledním útoku byl v oblasti uloven 2,25 metru dlouhý žralok bílý, v jehož vnitřnostech byly údajně nalezeny lidské pozůstatky, a o den později 2,7 metru dlouhý žralok bělavý. Kolem celého incidentu tehdy vypuklo značné pozdvižení a dlouhá léta se vedly spory o tom, kdo byl skutečným pachatelem útoků a zda se vůbec jednalo o žraloky. Dnes se zdá, že je na vině skutečně byli zástupci obou zmíněných druhů, tedy žraloka bělavého a žralok bílého.
Kuriozitkou, která zaslouží alespoň stručnou zmínku, je nález prvního dvouhlavého žraloka bělavého, respektive mláděte tohoto druhu, jež bylo v roce 2011 objeveno v děloze samice ulovené v Mexickém zálivu. (Podrobněji viz zdroje.)
Navzdory své neblahé pověsti jsou žraloci celosvětově zodpovědní jen za poměrně málo smrtelných útoků na člověka, přičemž těch, které má na svědomí žralok bělavý, bylo podle Floridského muzea k roku 2018 zaznamenáno historicky pouze 27, což je ve srovnání s úmrtími zapříčiněnými jinými živočichy směšně nízké číslo. I proto si tito predátoři, kteří jsou nesmírně důležitou součástí mořských ekosystémů, zaslouží spíše náš obdiv a ochranu než lov a zatracování.
Zdroje:
Gaisler, J., Zima, J. (2007) Zoologie obratlovců. Academia, 692 s.
Chapman, D. D., et al. (2013). The behavioural and genetic mating system of the sand tiger shark, Carcharias taurus , an intrauterine cannibal. Biology Letters, 9(3), 20130003. https://doi.org/10.1098/rsbl.2013.0003
Ritter, E., & Amin, R. (2012). Effect of Human Body Position on the Swimming Behavior of Bull Sharks, Carcharhinus leucas. Society and Animals, 20(3), 225–235. https://doi.org/10.1163/15685306-12341235
Smoothey, A. F., et al. (2023). Bull Shark (Carcharhinus leucas) Occurrence along Beaches of South-Eastern Australia: Understanding Where, When and Why. Biology, 12(9), 1189. https://doi.org/10.3390/biology12091189
