Slunce, seno… a pár mordů: Zchlaďte se u (ne)provařených letních hororů

Sluncem zalitá písečná pláž, hlava na hlavě, veselý jekot, a azurové moře, které vyzývá k ochlazení a dovádění. Vtom se objeví zlověstná trojúhelníková ploutev, zazní krátké volání o pomoc a pak už se voda zbarví doruda. Film Čelisti (1975) Stevena Spielberga, natočený podle knihy Petera Benchleyho, je prototypem letního hororu, který těží kontrastu mezi prosluněnou pohodou a vraždícím monstrem (jo, tenhle snímek žralokům pěkně zhoršil renomé). Příšerou, která mění letní pohodu v děs a hrůzu, nemusí být jen zvíře. Může to být člověk, osud, zapomenutá minulost nebo třeba oživlá sekačka. Názorně tuhle nepříjemnou změnu idylky v boj o život ilustruje vtipná scéna z Noční můry v Elm Street 4 (1988) finského rutinéra Rennyho Harlina (stačí první minuta a půl videa v odkazu).

Už když jsem na podzim dával dohromady článek s tipy na zajímavé vánoční horory, napadlo mě, že by se něco podobného dalo nachystat i o hororech letních, tedy takových, které se odehrávají během letních prázdnin a/nebo z nich sálá žhavé slunce, čpí lepivý pot a k uším doléhá bzučení otravného hmyzu. Nechci ale nosit dříví do lesa a upozorňovat na filmy všeobecně známé, vyloženě průměrné nebo jednoduše hloupé. A zároveň jsem chtěl udělat výběr dostatečně pestrý, abych letní horory ukázal v co největší šíři a nesoustředil se jen na jednu jejich podskupinu. I to je důvod, proč v níže uvedené pětici nenajdete zmíněné Čelisti nebo prototyp tábornických slasherů Pátek třináctého z roku 1980 (se všemi jeho dobrými i špatnými pokračováními). Stejně tak chybí letos oživená série Tajemství loňského léta (1997), jejíž první díl sice není špatný, k zázrakům stříbrného plátna však nepatří a osobně se na něj, podobně jako na Vřískot, kvůli Scary Movie (2000) už nedokážu dívat s vážnou tváří. Bohužel jsem si ani nevzpomněl na žádný český opravdu letní horor, snad s výjimkou Polednice (2016), ale ta může být ráda i za tuhle čestnou zmínku.

Horor / Thriller, USA, 1974, 83 min (alt. 80 min), Režie: Tobe Hooper, ČSFD

Na okamžik jsem zvažoval, jestli na seznam nedat klasiku Wese Cravena Hory mají oči (1977), kde měšťácká rodinka neuposlechne dobře míněné rady „harbingera“ a pozná venkov z jeho zdegenerovanější stránky. Nicméně film toho až na Michaela Berrymana přece jen moc nenabízí. Jako mnohem lepší volba se jeví jeden z Cravenových inspiračních zdrojů a z hlediska žánru nesrovnatelně zásadnější snímek: Texaský masakr motorovou pilou. Druhý film a životní trefa režiséra Tobea Hoopera, která se později dočkala několika pokračování i předělávek, je sice více než půl století stará, přesto stále bez nadsázky patří k tomu nejvýznamnějšímu v dějinách hororu a kinematografie obecně.

Zatímco příběh, který sleduje pětici mladých lidí jedoucích zkontrolovat dědečkův hrob a dům, kde někteří z nich trávili dětství, není nikterak komplikovaný, forma, zejména úžasná kamera, hudba, masky i samotné mordy, je naprosto jedinečná. Tvůrcům se s omezenými prostředky podařilo vytvořit neuvěřitelně děsivý, tísnivý a po všech stranách nepříjemný snímek, který máte chuť okamžitě vypnout, přesto od něj nedokážete odvrátit zrak. Není náhodou, že Texaský masakr motorovou pilou, inspirovaný případem Eda Geina, představuje milník, na nějž odkazuje (třeba Americké psycho), těží z něj nebo ho (zpravidla neúspěšně) kopíruje nespočet jiných filmů. Zároveň je vděčným námětem různých studií, jež zkoumají například jeho silné provegetariánské poselství. Takže ne, skutečně to není samoúčelná řezničina. A ano, přestože horory často zdůrazňují spíše konzervativní hodnoty (rodina, stát, respekt k autoritám, náboženství, tradice), tenhle kousek by se klidně dal označit za progresivní.

Horor, USA, 1983, 88 min, Režie: Robert Hiltzik, ČSFD

A teď z docela odlišného soudku. Jak už jsem psal výše, prototypem tábornických hororů je sice Pátek třináctého a celá související franšíza, ale téma se více či méně úspěšně pokusili uchopit i mnozí další, od celkem průměrného The Burning (1981) po nedávnou druhou část Ulice strachu (2021), která konečně do slušné audiovizuální formy převedla fantazie, jež v nás kdysi svými příběhy vydanými v kultovních Stopách hrůzy vyvolával R.L. Stine. K nepříliš profláklým, ale proklatě zábavným tábornickým hororům patří opět už notně věkovitý Sleepaway Camp, který se stejně jako jiné letní horory dočkal několika pokračování, zpravidla už poměrně komediálních.

Tedy ne že by se první Sleepaway Camp dal při ohledu na některé outfity, nesmělého svalovce, který si sem patrně odskočil z lechtivějšího natáčení, či prkenné dialogy brát úplně vážně. Nechybí mu však pravověrná táborová atmosféra se spoustou puberťáckého blbnutí, šikany, trapných pokusů o svádění a několika tematických mordů, jak se na osmdesátkový slasher sluší a patří. Navíc se může pochlubit bezvadným rozuzlením. Od začátku je sice vzhledem k masakrózní člunové scéně (kam ta holka koukala?!) jasné, že ve filmu bude hrát nějakou roli pomsta, ale jak je to ve skutečnosti, patrně odhadne jen hodně pozorný divák.

Drama / Thriller / Horor / Mysteriózní, Kanada / USA, 2018, 106 min, Režie: François Simard, Anouk Whissell, Yoann-Karl Whissell, ČSFD

Nejmladším a asi i nejdepresivnějším zástupcem letních hororů v našem výběru je nostalgická jízda Summer of 84, která by se, pokud bychom brali i knihy, dala zařadit do specifického subžánru, mou předrahou chotí neformálně označovaného „Billy na bicyklu“. V literárním světě patří k jeho ikonickým zástupcům Kingův opus To, Simmonsovo Temné léto nebo pomalá, leč naprosto úchvatná Smrt před úsvitem. Jeho převod na filmové plátno se jen málokomu podařil tak dobře jako právě kanadskému tvůrčímu týmu, který je znám pod zkratkou RKSS (Roadkill Superstars) a pro nějž bylo Léto 84 druhým celovečerním počinem po postapokalyptickém BMXkovém fláku Turbo Kid (2015).

Příběh sledující partu kluků, kteří se na americkém předměstí během letních prázdnin pokoušejí odhalit sériového vraha, v divákovi vyvolá spoustu vzpomínek na vlastní bezstarostné dětství a dospívání, na dobu, kdy se léto zdálo nekonečné a rodily se první lásky, ale také na první vážnější kontakt s realitou života, v tomto případě možná až příliš tvrdý. V Létě 84 vůbec nejde o počet či nápaditost mordů, ale o dospívání, život, smrt a zlo, které na sebe často bere mnohem nenápadnější podobu, než se nás snaží přesvědčit komiksy či klasické monster horory. To vše navíc servírované ve skvělém vizuálu a podbarvené vynikající hudbou. Krásné retro, kterému se vyrovná tak maximálně první série Stranger Things.

Horor / Thriller / Sci-Fi, USA, 1978, 94 min, Režie: Joe Dante, ČSFD

Po vážnějším filmu zase odpočinkovější záležitost. To, že se do výběru nedostaly Čelistiani žádné jejich pokračování, neznamená, že tu nemůže být jiný zvířecí horor. Ty sice málokdy stojí za víc než povzdechnutí či nechápavý úsměv, nicméně výjimky se najdou. A jednou takovou je opět starší, nicméně stále zábavný kousek s všeříkajícím názvem Piraňa. Děj je opět hezky nekomplikovaný: Asi málokdo z nás má tendence vloupávat se do opuštěných vojenských objektů obehnaných vysokým plotem, ale když už se někomu něco takového náhodou přihodí, nejspíš si uvědomí, že není nejlepší nápad skočit v noci do nádrže, kterou na takovém místě najde. A pokud ano, tak… no, tak má prostě smůlu. A jestliže někoho hledáme a máme tušení, že patří k těm typům, jež by se mohly vloupat do opuštěného vojenského objektu, a dokonce se vykoupat v nádrži, kterou tam najdou, tak rozhodně danou nádrž nevypouštíme, obzvlášť potom, co najdeme v laboratoři šíleného vědce. A pokud ano, tak… no tak mají smůlu všichni ostatní.

Piraňa sice nepatří k bijákům, které by se zapsaly do dějin kinematografie jiným něž těžce béčkovým písmem, má však zvláštní hemživé kouzlo (ten zvuk!), vtipné postavy – například těžkého alkoholika, který je nejracionálnější postavou celého filmu –, dětský tábor (takže dva v jednom), tupce lačnící po penězích na úkor bezpečnosti (ano, inspirace Čelistmi nejen zde nepochybná, o čemž svědčí skvělý odkaz hned na začátku), bezvadné monstrum, respektive obří hejno malých monster, pár sežraných nohou a několik podařených mordů. Stejně jako jiné letní horory se i Piraňa dočkala pokračování (na režii příšerné dvojky [1982] se podílel James Cameron, ano, TEN James Cameron, který se hned na to proslavil první Terminátorem [1984]) i remake či jak nazvat Ajovu nudnou Piraňu 3D (2010).

Sci-Fi / Akční / Horor, USA, 1986, 97 min, Režie: Stephen King, ČSFD

A to nejlepší (nebo nejhorší) na závěr? Stephen King by nepochybně souhlasil s druhou možností. Jeho láska k filmu je pověstná a není divu, že si po štěcích v nejrůznějších adaptacích svých děl usmyslel, že usedne na režisérskou stoličku a zfilmuje svou povídku Náklaďáky. Hlavní roli ve filmu hrají… chvilka napětí… náklaďáky, které po průletu podivné komety kolem Země obživnou a s mocnou podporou dalších elektrických a motorových strojů začnou likvidovat své lidské stvořitele, a to zpravidla proklatě nápaditými způsoby. Přiznám se, že zamordování cyklisty parním válcem mně v dětství nepřivodilo zrovna příjemné sny. Lidé ale nejsou bezbranní. Stačí během apokalypsy uvíznout na tom správné místě a ve správné společnosti. Billy, v podání charismatického Emilia Esteveze, něco určitě vymyslí. (Všimli jste si, že snad v každém Kingově díle je nějaký Billy a bicykl? To už ani není vtipný.)

Zatímco King tenhle film z duše nenávidí, a dokonce se za něj omluvil představiteli hlavní role, já si nemůžu pomoct. Přijde mi to jako naprosto dokonalé ztělesnění osmdesátkového béčkového hororu, který těží z dobrého scénáře, úžasné (polo)herecké sestavy, skvělé hudby (celý soundtrack složili AC/DC – a prý pak taky litovali), upocené letní atmosféry a hlavně skvělého hlavního záporáka: kamionu s přední maskou ve tvaru Green Goblina. S Kingem se tedy naprosto neshodnu, ale stejně si myslím, že jen podlehl tlaku okolí a původně svému filmu věřil. Sám to ostatně říká v původním traileru k filmu.

Nenašli jste tu svůj oblíbený letní horor? Doporučte ho v diskuzi.

A na závěr anketka.