Článek
Začněme trochu zeširoka. Živočichové mají oproti rostlinám jednu zásadní nevýhodu. Zatímco rostlinám k životu stačí dostatek živin a sluneční záření, živočichové musejí konzumovat jiné organismy, aby přežili. Někteří se spokojí s energeticky poměrně chudými rostlinami (proto je mnohdy musí chroupat od rána do večera), jiní, predátoři či mrchožrouti, jdou o krok dál a specializují se na mnohem lépe stravitelnější maso. I ti se však mohou stát potravou predátorů, kteří se nacházejí ve vyšších patrech potravní pyramidy. Často se tak stává, že živočich, který je pro jedny obávaným predátorem, představuje pro jiného chutnou svačinku.
Kořist i predátoři
A právě to se týká například rejnoků, pozoruhodné skupiny paryb, která obsahuje přes 600 známých druhů. Ačkoli existují i planktonožravé druhy, jako třeba manta obrovská, většina rejnoků se živí měkkýši či rybami. Sami se však stávají kořistí jiných živočichů, zejména všemožných žraloků, kosatek, rypoušů či velkých dravých ryb. Zcela bezbranní ale nejsou a s velice zajímavým způsobem, jak kontakt s velkými predátory, na něž žádné klasické obranné strategie moc nezabírají, přišli parejnoci.
Bezpochyby nejzajímavější vlastností parejnoků je schopnost generovat elektrické výboje pomocí speciálního elektrického orgánu (něco podobného umí také paúhoři). Nejznámějším z této skupiny je parejnok elektrický (Torpedo marmorata), který údajně dokáže vyprodukovat výboj o napětí přes 200 voltů, podobné kousky ale umí i další zástupci skupiny. Hlavní funkcí elektrického orgánu, respektive produkované elektřiny je lov potravy. Když parejnok narazí na vhodnou kořist, omráčí ji elektrickým výbojem, aby neměla sílu se bránit či prchnout a mohl ji v klidu sežrat.
Parejnok kalifornský (Tetronarce californica)
Elektrický orgán ale podle všeho slouží i k ochraně, nicméně až donedávna nebylo jasné, jestli takový výboj odrazuje pouze menší bídáky, kteří by si třeba chtěli ukousnout jen kousek ploutve, nebo dokáže zkazit chuť i výše vyjmenovaným velkým predátorům, od nichž hroz smrtelné nebezpečí. Fascinující odpověď na tuto otázku přinesla studie, která vyšla letos v létě (červenec 2025) v časopise Ethology a jejímž hlavním autorem je mořský biolog Yannis P. Papastamatiou. Vědci se v ní zaměřili na rejnoky žijící v Tichém a Indickém oceánu a kombinací přímého pozorování ve volné přírodě a speciálně navržených pokusů, zkoumali, nakolik funkční obranou by elektrické orgány rejnoků mohly být.
Jedna rána a je klid
Přestože autoři studie neprováděli klasický výzkum, ale popisují pouze několik případových studií (vzorek je tedy pro jakoukoli rozumnou statistiku příliš nízký), výsledky jsou poměrně přesvědčivé. Asi nejzajímavější je pozorování, které proběhlo u pobřeží Malediv. V prosinci 2024 tam potápěč pozoroval parejnoka perského (Torpedo sinuspersici), který bývá dlouhý maximálně něco přes jeden metr a k němuž pomocí návnady přilákal skupinu velkých žraloků tygřích (Galeocerdo cuvier). Parejnok se po jejich připlutí pokusil nepozorovaně zmizet, ale jeden žralok (dospělec o délce přes 3 metry) si ho všiml a připlaval až těsně k němu. Když se ovšem dostal do vzdálenosti kolem 10 až 20 centimetrů, zničehonic zavřel mžurku (třetí víčko), což dělá běžně při lovu, a bleskurychle odplaval. Poté už se k parejnokovi nepřibližoval. (Viz video níže.)
Takové chování, byť v jiné situaci, autoři studie pozorovali už o několik let dříve u amerických břehů při setkání velkého bílého žraloka (Carcharodon carcharias) a parejnoka kalifornského (Tetronarce californica).
Ačkoli se jedná jen o ojedinělá pozorování, zdá se pravděpodobné, že parejnoci se pomocí elektrických orgánů žralokům opravdu dokážou ubránit, pro což svědčí i fakt, že parejnoci se v potravě žraloků (dle analýz obsahu žraločích žaludků) objevují jen velmi vzácně. Zajímavou doplňující informací, která vyplynula z jednoho staršího výzkumu, opět provedeného na parejnoku kalifornském, je, že ačkoli tyto paryby v případě lovu i obrany vysílají podobně silný výboj (kolem 45 voltů), délka výboje se v závislosti na situaci významně liší. Při lovu je mnohem delší než při obraně, což vědci vysvětlují tím, že k obraně a odrazení predátora postačí jedna krátká perda. A pokud to nepomůže, zůstane parejnokovi v „baterce“ pořád dostatek šťávy na další výboj. Naopak při lovu je lepší udeřit jednou a pořádně, aby kořist neměla šanci uniknout.
Výsledky studie jsou každopádně pozoruhodné a lze jen doufat, že v budoucnu vědci obranné chování parejnoků prozkoumají zevrubněji, alespoň tak, jako tomu bylo v uplynulých letech u paúhořů.
Zdroje:
Crampton, W. G. R. (2019). Electroreception, electrogenesis and electric signal evolution. Journal of Fish Biology, 95(1), 92–134. https://doi.org/10.1111/jfb.13922
Papastamatiou, Y. P., Luongo, S., Ansaar, A., Lowe, C. G., & Hoyos‐Padilla, M. (2025). Electric rays defend themselves from large sharks using electric discharge. Ethology. https://doi.org/10.1111/eth.70005
