Krvavé dějiny transfuze: Od dětských obětí a vivisekcí k moderní medicíně

Ačkoli se dějiny krevní transfuze, tak jak ji dnes chápeme, začaly psát až v sedmnáctém století, význam krve pro život si lidé uvědomovali již v antice. Krev se tehdy pokládala za jednu ze čtyř základních tělesných šťáv (krev, černá žluč, žlutá žluč a hlen), jejichž nerovnováha byla dle Hippokratova (460–asi 370 př. n. l.) učení, jímž se lékaři řídili skoro dva tisíce let, častou příčinou nemocí a dala se obnovit například dietními opatřeními.

Přenos krve z dárce do těla příjemce byl však tehdy něčím nepředstavitelným a využívání krve k posílení těla se omezovalo na její konzumaci. Například antický lékař Galén (129–216) zastával pití krve některých zvířat jako prostředku proti vzteklině a Plinius Starší (23–79) líčí konzumaci krve usmrcených gladiátorůkvůli jejím domnělým léčivým účinkům. Z důvodů získání protivníkovi síly se v některých kulturách popojela krev zabitých nepřátel a její konzumace se stala součástí různých rituálů, včetně přijímání Kristovy „krve“ během křesťanského obřadu eucharistie. Vzpomenout samozřejmě můžeme i na upíry.

Překážkou samotné myšlence (krevní) transfuze byla neznalost krevního oběhu, který objevil anglický lékař William Harvey (1578–1657) teprve počátkem sedmnáctého století. Jeho dílo se stalo podnětem k řadě pokusů s transfuzí krve, byť se traduje, že ten vůbec první možná proběhl dlouho předtím. Mezi lety 1490 až 1492 byla těžce nemocnému papeži Inocenci VIII. údajně podána krev tří desetiletých chlapců (koupených po „jednom dukátu za kus“), kteří následně zemřeli. Podrobnosti ovšem neznáme a podle názoru některých badatelů ve skutečnosti nešlo o transfuzi, ale o „pouhé“ pití dětské krve papežem.

V roce, kdy Harvey publikoval dílo o oběhové soustavě (1628), italský lékař Giovanni Colle (1558–1631) z Padovské univerzity nastínil možnost využít transfuzi jako prostředek k prodloužení života, ačkoli sám ji zřejmě nikdy nepraktikoval. O krevní transfuzi coby metodě léčby některých nemocí mluvil už koncem třicátých let sedmnáctého století také anglický duchovní Francis Potter (1594–1678) a myšlenka se zvolna šířila Evropou.

Harveyho objev navíc neotevřel pouze cestu ke krevní transfuzím, ale naznačil i možnost nitrožilního podání léků, jež se krví dostanou do celého těla. Za prvního, kdo to experimentálně ověřil, bývá považován anglický astronom, fyzik a architekt sir Christopher Wren (1632–1723), jenž ve druhé polovině padesátých let sedmnáctého století aplikoval různé látky do krve psům a sledoval bezprostřední nástup účinků, včetně zvracení či smrti.

Svědky těchto pokusů byla řada Wrenových současníků, včetně irského přírodovědce a vynálezce Roberta Boylea (1627–1691), jenž je zopakoval, a anglického lékaře Richarda Lowera (1631–1691), který zašel ještě dál a připisuje se mu provedení první transfuze v historii. Roku 1665 začal před Královskou společností (založenou o pět let dříve) provádět experimenty s přenosem krve mezi psy. Díky deníkovým záznamům Samuela Pepyse (1633–1703) je dobře známá demonstrace, jež se konala 14. listopadu 1866 na Gresham College. Lower zde nechal krev z jednoho psa proudit do těla druhého, kterému bylo zároveň pouštěno žilou. Zatímco první pes zemřel, druhý přežil a vedlo se mu dobře.

Úspěch údajně vyvolal různé vtípky, například jak by to dopadlo, kdyby se arcibiskupovi do těla napumpovala krev kvakera. Zazněly ale vážněji míněné návrhy, třeba jestli by se krví zdravého dárce nedaly vyléčit určité zdravotní neduhy.

První takový pokus na sebe nenechal dlouho čekat: 22. listopadu 1667, provedl Lower za asistence lékaře a chirurga Edmunda Kinga (asi 1630–1709) transfuzi u člověka. Student jménem Arthur Coga si za dvacet šilinků nechal do těla injekční stříkačkou vpravit „zhruba 12 uncí“ (přes 300 ml) ovčí krve. Někteří přítomní v duchu humorální teorie (věřilo se, že poměr šťáv určuje temperament člověka: sangvinik, cholerik, melancholik a flegmatik) věřili, že by ovčí krev na muže, jenž byl prý poněkud potrhlý, mohla mít zklidňující účinky. Jestli se tak stalo, nevíme, ale Coga transfuzi přežil bez následků, dokonce si ji tak pochvaloval, že požádal o její opakování, které se o několik týdnů později opět obešlo bez komplikací.

Lower ovšem nebyl prvním, kdo provedl transfuzi krve mezi zvířetem a člověkem. O několik měsíců jej předběhl francouzský lékař Jean-Baptiste Denis (1635–1704). Ten podobně jako výše zmínění zprvu společně se svým spolupracovníkem Paulem Emmerezem testoval transfuze u psů, které 15. června 1667 vyvrcholily pokusem na člověku. Denise tehdy požádali, aby se ujal léčby patnáctiletého chlapce, kterého několik měsíců trápily horečky, jež z dříve bystrého a veselého hocha udělaly doslova trosku.

Opakované pouštění žilou ordinované klasickými lékaři, kteří stále čerpali především z děl antických učenců, nebylo nic platné a Denisovi se naskytla skvělá příležitost otestovat novou metodu. Pacientovi nejprve odebral necelých 100 mililitrů krve a poté mu do těla vpravil přibližně čtvrt litru krve jehněčí, kterou odebral z krční tepny zvířete. Výsledek byl ohromující: chlapec se začal smát a vrátila se mu i ztracená duševní vyrovnanost. Jehněčí krev způsobila pouze pocit horkosti v celé paži, ale žádné další nepříznivé následky nezanechala.

Zanedlouho Denis „lidskou“ transfuzi zopakoval u pětačtyřicetiletého muže, kterému do žil napumpoval přes půl litru jehněčí krve. Ani tentokrát pacienta nepostihla žádná nepříznivá reakce a po terapii se cítil silnější. Zprávu o obou pokusech lékař zaslal do Královské společnosti, která ji publikovala koncem září téhož roku (tedy 1667).

Denis, který v duchu antické představy o čtyřech šťávách zastával provádění transfuzí u lidí pouze s využitím zvířecí krve, aby se zabránilo přenosu temperamentu dárce na příjemce, v pokusech pokračoval i v roce 1668, kdy proceduře podrobil čtyřiatřicetiletého Antoinea Mauroye, jenž trpěl záchvaty šílenství. Nejprve mu pustil žilou, aby tělo zbavil špatné krve, načež pacientovi do žíly vstříknul zhruba poloviční množství (cca 150 ml) krve odebrané teleti.

Žádný účinek se nedostavil, proto se transfuze o dva dny později opakovala. Tentokrát ale došlo k nežádoucí reakci. Mauroye začala záhy po zákroku pálit paže i podpaží, potil se, zrychlil se mu tep, který byl navíc značně nepravidelný, a stěžoval si na silnou bolest v oblasti ledvin. Následně usnul a když se probral, jeho moč měla zcela černou barvu, což se opakovalo i další den. Třetího dne se však moč vyčistila a pacient se zdál být zcela klidný. Denis se domníval, že tím, co se vyplavilo, byla černá žluč, jejíž výpary pronikající do mozku zapříčinily Mauroyovy duševní potíže (ve skutečnosti šlo patrně o rozložené červené krvinky).

Záchvaty vzteku a další problémy se nicméně po několika měsících vrátily a pacientova manželka lékaře požádala o opakovaní transfuze, o což se lékař pokusili, tentokrát ovšem kvůli slabému proudu krve podle všeho neúspěšně. Mauroy nicméně následujícího večera zemřel, což byla voda na mlýn konzervativním lékařům z pařížské lékařské fakulty, kteří na vdovu po zemřelém naléhali, ať věc žene k soudu.

K tomu skutečně došlo, soud však Denise a Emmereze zprostil viny, jelikož se ukázalo, že Mauroye zavraždila jeho manželka pomocí arzenu. Přesto transfuzní praktiky vešly v nemilost a po postupném omezování se ve Francii dočkaly roku 1678 úplného zákazu. V návaznosti na to od nich upustila i britská Královská společnost a v roce 1679 na krevní transfuze uvalil zákaz papež, což na dlouho vedlo k téměř úplnému opuštění praktiky, alespoň oficiálně.

O další rozvoj transfuzního umění se až v 19. století zasloužil anglický porodník, chirurg a fyziolog James Blundell (1790–1878). Jeho cíle se však značně lišily od těch, s nimiž k proceduře přistupovali jeho předchůdci. Zatímco Lower, Denis a jiní měli v souladu s antickou humorální teorií v úmyslu léčit především duševní potíže pacientů, Blundell, jenž coby porodník mnohdy bezmocně přihlížel smrti rodiček kvůli velké ztrátě krve, si uvědomil, že právě transfuze by mohla mnoho jinak beznadějných případů zachránit.

Nebyl ovšem sám, kdo v té době koketoval s krevními transfuzemi. Na Edinburské univerzitě, kterou Blundell absolvoval v roce 1813, studoval také jistý John Henry Leacock, jenž studium zdárně dokončil o čtyři roky později a roku 1816 obhájil práci nazvanou „O transfuzi krve v extrémních případech krvácení“. Leacock experimentoval s psy a kočkami a dospěl k závěru, že transfuze krve může být v některých situacích skutečně prospěšná, rozhodně prospěšnější než pouštění žilou, a že je vhodné ji provádět pouze mezi jedinci téhož druhu, neboť při použití krve získané od příslušníka jiného druhu procedura často končí smrtí příjemce. Po absolvovaní medicíny se však Leacock vrátil na Barbados, kde jeho rodina pěstovala cukrovou třtinu, a ke zmíněné práci žádnou další nepřidal a nepřepokládá se ani, že by své závěry někdy vyzkoušel na lidských subjektech.

To učinil až Blundell, který Leacockovu práci znal, odkazoval na ni a stejně jako on doporučoval, aby se pro transfuze u lidí používala pouze lidská krev. Podobně jako jiní metodu nejprve ověřil na psech a 22. prosince 1818 provedl za asistence chirurga Henryho Clinea (1750–1827) první transfuzi u člověka s použitím lidské krve. Pacientem byl muž, který se nacházel na hranici smrti a trpěl rakovinou žaludku. Postupně mu bylo injekční stříkačkou do těla napumpováno necelých 400 mililitrů krve od několika dárců. I když se jeho stav přechodně zlepšil, o dva dny později zemřel.

Přesto se toto datum považuje za „počátek moderní éry transfuzní medicíny,“ jak podotýká Paul L. F. Giangrande. V následujících letech Blundell a jeho spolupracovníci provedli kolem deseti dalších transfuzí s využitím lidské krve, zhusta na pacientech v takřka beznadějném stavu, což také vedlo k tomu, že někteří z nich krátce poté zemřeli. Lékaři nicméně slavili i úspěchy, jako třeba v případě ženy, která po porodu ztratila významné množství krve, načež dostala necelý čtvrtlitr krve od Blundellova asistenta. Po transfuzi netrpěla vážnějšími problémy a „cítila se, jako by ji do žil vlili život.“

Blundell hlasitě obhajoval používání transfuze, a to zejména v případech poporodního krvácení. Nadále také doporučoval, aby se u lidí používala pouze krev lidská, nikoli zvířecí, přestože to někdy vedlo ke zdravotním potížím způsobeným inkompatibilitou krve dárce a příjemce, neboť existence různých krevních skupin tehdy ještě nebyla známá, takže na ně nebyl brán ohled.

Vyvinul také několik nástrojů pro provádění transfuze, například „gravitor“, který, jak název napovídá, spoléhal na sílu gravitace a umožňoval používat žilní krev, což dříve nebylo obvyklé – přímá transfuze propojením žil dárce a příjemce byla kvůli rychlému srážení nepraktická, proto se krev obvykle musela odebírat z tepny. Metodu přímé transfuze za pomoci žilní krve později zdokonalili další lékaři, avšak populární stále byla i transfuze nepřímá, k níž postačovala injekční stříkačka. Nevýhodou této metody ale bylo, že bylo možné přenést větší množství krve najednou.

I když ve třicátých letech Blundellův zájem o transfuze ochladl, myšlenka žila dál a navzdory kulturním, náboženským i lékařským kontroverzím, jež se s ní pojily, s ní opatrně a se střídavými úspěchy experimentovali další lékaři, a to dokonce i ti čeští. První krevní transfuze v českých zemích proběhla 12. srpna 1879 v Praze. Za asistence dalších lékařů ji provedl Antonín Erpek (1843–1921) a pacientkou byla šestačtyřicetiletá žena, která trpěla rakovinou děložního čípku. Nebyla ovšem použita krev lidská, nýbrž beránčí. I když žena proceduru zvládla dobře, o měsíc později zemřela.

Ještě téhož roku lékaři pokus zopakovali s několika dalšími pacienty, ale bez úspěchu, ba naopak. Jeden dokonce skonal v důsledku komplikací bezprostředně po provedení transfuze. Podobně dopadaly i další pokusy v jiných zemích, při nichž se navzdory Blundellovu doporučení dál používala místo lidské krev zvířecí.

Naprosto klíčovým úspěchem, díky kterému se z krevních transfuzí mohla během uplynulého století stát zcela standardní a především velmi bezpečná lékařské procedura, byl objev krevních skupin a později i Rh faktoru. Podobně důležité bylo rovněž nalezení vhodných antikoagulantů, jež by odstranily nutnost provádění přímých transfuzí a umožnily krev skladovat a použít až v případě potřeby. K prvním takovým patřil citrát sodný, jehož vhodnost pro tyto účely popsal v roce 1915 Richard Lewinsohn. Odtud byl už je krůček k vytvoření prvních krevních bank.

Využívat se ovšem dala také krev získaná z mrtvol, jak ve 30. letech 20. století doložil na mnoha úspěšných transfuzích sovětský lékař Vladimir Šamov. Mocným impulzem pro rozvoj transfuzní medicíny byla nepochybně první i druhá světová válka, kdy byla krev od dárců potřeba jako nikdy předtím. Přesto i později stála transfuzím v cestě řada překážek. Problémem už ale nebyla ani tak bezpečnost, nýbrž předsudky. Jak píše Clifford A. Pickover, „ještě v 50. letech 20. století bylo v Louisianě trestným činem, když dal lékař bělochovi ‚černou krev‘, aniž předem získal jeho souhlas.“ To už je dnes naštěstí minulostí.

Botting, J. (2015). 12. Animals and blood transfusion. In Open Book Publishers (pp. 127–140). https://doi.org/10.11647/obp.0055.12

Giangrande, P. L. F. (2000). The history of blood transfusion. British Journal of Haematology, 110(4), 758–767. https://doi.org/10.1046/j.1365-2141.2000.02139.x

Hajdu, S. I. (2003). Blood transfusion from antiquity to the discovery of the Rh factor. PubMed, 33(4), 471–473. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/14584763

Husová, K. Dějiny hematologie a krevní transfuze. Online, bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, 2012. Dostupné z: http://hdl.handle.net/11025/5462. [cit. 2025-12-16].

Learoyd, P. (2012). The history of blood transfusion prior to the 20th century – Part 1. Transfusion Medicine, 22(5), 308–314. https://doi.org/10.1111/j.1365-3148.2012.01180.x

Learoyd, P. (2012b). The history of blood transfusion prior to the 20th century–part 2. Transfusion Medicine, 22(6), 372–376. https://doi.org/10.1111/j.1365-3148.2012.01189.x

Lindeboom, G. A. (1954). The story of a blood transfusion to a pope. Journal of the History of Medicine and Allied Sciences, IX(4), 455–459. https://doi.org/10.1093/jhmas/ix.4.455

Pickover, C. A. (2022) Kniha o medicíně: Od šamanů k robotické chirurgii. 250 milníků v historii lékařství. Dokořán, Argo, 536 s.

Schmidt, P. J. (2002). Forgotten transfusion history: John Leacock of Barbados. BMJ, 325(7378), 1485–1487. https://doi.org/10.1136/bmj.325.7378.1485